Komiksová série Lucifer vznikla rozvinutím jedné z vedlejších zápletek Gaimanova Sandmana. Ta se točila kolem Luciferova rozhodnutí opustit Peklo a žít si hezky v ústraní – provozovat bar a hrát na piano. Jitřní kníže byl v tomto podání charismatický intrikán s vizáží Davida Bowieho, který je však nekonečným koloběhem Pekla znuděn. Myšlenka zajímavá, v domýšlení následků zábavná (v rámci hledání jeho nástupce napříč univerzem DC Comics došlo velmi krátce i na Supermana), ale v podstatě jen jednohubka.

Možnosti, jak navázat vlastní dlouhotrvající sérií, byly dvě. Převzít charakter ze sandmanovského Údobí mlh, možná ještě trochu přidat na cynismu a udělat z Lucifera třeba noirového detektiva nebo něco podobného (takové pokusy už tu byly, stačí vzpomenout na zábavné knihy Richarda Kadreyho). Nebo na postavu vypustit scenáristu Mika Careyho.

Ten přehodnotil východiska a dotáhl do konce Gaimanovu inspiraci Ztraceným rájem Johna Miltona. Jeho Lucifer není znuděný a rozhodně není na odpočinku. Bývalý vládce Pekla si jen konečně našel způsob, jak naplnit své sny. A těmi není vláda v Pekle, na Zemi – a ani na Nebi. Lucifer touží po jediném:  být svobodný, rozhodovat v každém okamžiku sám za sebe a vymanit se z dosahu Boží vševědoucnosti a předurčení (což v roli mučitele hříšníků dost dobře nešlo).

V Careyho podání tedy Lucifer není zábavná figurka ani tuctový Pán zla. Peklo kolem něj prostě vyrostlo, on sám o ně nestál. A jeho morálka nezná pojmy dobra a zla. Zná jen vůli. Odmítá se před kýmkoliv sklonit a nepřijímá kompromisy – ani za cenu vlastního zničení –, protože takové chování jeho vůli ohrožuje. A nikdy nelže. Protože lhát je pod jeho úroveň. A vždy drží slovo. Protože to porušují jen slabí. S nadsázkou se dá říct, že takhle by vypadal ďábel, kdyby byli autory biblické adaptace Nietzsche s Dostojevským; jakkoliv je Lucifer stále především zábavná komiksová série.

Přesto je pro koncept svobodné vůle v rámci média série Lucifer stejně zásadní, jako byl Sandman pro koncept vyprávění a vypravěče. A stejně jako u postavy Sandmana, i zde platí, že Lucifer je funkční jen v rámci komiksové série, kde si lze plně vyhrát s množstvím motivů, zápletek a postav. Mike Carey přejal sandmanovské univerzum (kde vedle sebe existují mytologie, jejichž množství je omezeno čistě znalostmi a schopnostmi autora scénáře) a kromě hlavního příběhu nabízí desítky drobounkých odboček, v jejichž jádru je vždy snaha nějaké osobnosti o vyvléknutí se ze systému.

Je přitom jedno, zda bude ono vyvléknutí mít podobu vzestupu duše uvězněné v Pekle k titulu jednoho z démonských pánů (Flirtování se zatracenými), zplození andělského potomka (Bohové a monstra) nebo pokusu oživlých tarotových karet ovládnout nově stvořené jsoucno (Božská komedie). Někdy skončí jejich snaha (pseudo)vítězstvím, jindy je odhalena jen jako zbytečná činnost vyvolaná směšnými představami o vlastním egu a fungování světa (kentauří příběh z Božské komedie).

Protipólem podobných odboček jsou postavy zaslepené svým předurčením – kterému mohou říkat povinnost, víra nebo snaha konat dobro (nejrůznější andělé, démoničtí lordi nebo v zatím poslední knize Šalamoun, cestující již čtyři tisíce let po světě a vykonávající svou představu o spravedlnosti nad lidmi i démony). Lucifer fungující následováním svého záměru jako pověstný kamínek, který dopadl doprostřed jezera, se přitom neohlíží. A zdržuje se jen tehdy, když je k tomu donucen vlastními zásadami. V páté knize, nazvané Peklo, se tak vrací do svého bývalého království, aby zde vybojoval duel s andělem. Problém je, že je momentálně připraven o většinu své síly, a o výsledku je tedy zdánlivě rozhodnuto.

Což je ovšem jen další ze záminek, aby Carey ukázal, jak moc mu tahle látka sedí. Tam, kde by se spousta i nadprůměrných scenáristů spokojila s jednoduššími řešeními, Carey ukazuje, jak důležitá je inteligence. Lucifer s přesností chirurga manipuluje se svými protivníky, přičemž vždy je využito pouze těch informací a vlastností, které byly již představeny... Co na tom, že třeba o tři knihy dříve – pavučina vzájemných vztahů, příčin a následků, zdánlivě nedůležitých poznámek a  rozhodnutí je rozhodně úctyhodná.

Stejně jako schopnost střídat polohy. Carey je mistrem bizarního humoru (zde celá linie kolem Mazikeen a jejího manžela), poetického hororu (kapitola Přináší dary) i fantasy, zejména takové, která vychází z mytologie – krom samotné duelové zápletky je v tomto ohledu třeba připomenout především představení nejrůznějších entit a jejich zvyků, které jsou často strhující více než popis boje démonů. Scénář si hraje se slovy, zmnožuje významy nebo okatě flirtuje s mysticismem, aby pak přešel do ryzí popkultury (s Luciferovým průchodem severskou mytologií při návštěvě Lokiho tak organicky souzní noirový Šalamoun).

Tomu odpovídá i kresba, která obratně načrtává fantaskní scenerie i podivuhodné tvory. Stejně tak se ovšem nebojí hry s detaily. Luciferovy blonďaté kudrny připomínající růžky, obrácenost motivů a perspektiv (například na obálce Pekla je Lucifer pochopitelně hlavou dolů), komponování řetězů a nejrůznějších zábran do obrazů atd. A pochopitelně zachycení samotného Lucifera coby muže již výrazně po čtyřicítce, v jehož tváři není ani stopy po humoru (který se ovšem, suchý a černý, občas najde v jeho lakonických prohlášeních) či citu. Je to tvář bytosti, se kterou se není možné identifikovat, ale které je snadné uvěřit eóny existence trýzněné vědomím, že není po jejím. V tomto ohledu platí reklamní slogan, že Lucifer je (respektive byl, série je již ukončena) klenotem Vertiga... a skutečně má smysl i označení, že komiks je nevhodný pro čtenáře do 18 let.

Ne že by ty mladší nějak šokoval násilím či sexem. Víc mrtvých dětí je dnes snad už i v mainstreamovém Spider-manovi, ale jde o to nekompromisní nepodbízení se a sledování osobité cesty. Lucifer je tak i ve své páté knize králem současné česky vydávané komiksové fantasy a bezpochyby dílem, jímž si Carey posunul vlastní hranice možností.