Rozhovor o psaní aneb co píšou Seveřané, když ne krimi?

iLiteratura: Jak byste charakterizoval svou tvorbu čtenářům, kteří vaše knihy vůbec neznají?
Einar Már: Těžká otázka. Tohle bývá zajímavé slyšet od druhých. Člověk nemůže vždycky vysvětlit, proč něco píše. Zkouším formulovat myšlenky nebo přesvědčení, která mám, ale je to vždycky čtenář, který přijímá sdělení a interpretuje je. Když někdo píše tak dlouho jako já, zažije hodně rozdílné reakce a zjistí, že neexistuje žádný univerzální čtenář, podle kterého by se mohl řídit. Člověk musí být zvědavý na život, na prožitky, na všechno. Líčím ve svých knihách prostředí Islandu, především Reykjavíku, a ukazuji, jak je život pokaždé jiný, ale zároveň stále stejný. Ze stejného důvodu čtu knihy i já sám.

iLiteratura: Zmínil jste reakce na své knihy, ovlivňují vás nějak při dalším psaní?
Einar Már: Ne, ne přímo. Snažím se sdělit určité věci, ale nejde mi o to, abych hledal, co lidi chtějí slyšet. Pracoval jsem různým způsobem, mé první knihy poezie byly hodně osobní a existenciální, objevovaly se v nich výrazy jako radost, smutek, prázdnota, osamělost a šlo mi o hledání kontaktu se životem. Později jsem se více zabýval příběhy a historií, tedy tím, jak historie souvisí s životy lidí. Ve veřejném prostoru, v médiích a historických knihách, často dochází k určitému falšování historie, například v případě studené války se mluví o politicích ze Západu a Východu, ale zapomíná se na to, co se dělo mezi lidmi. A já jsem zjistil, že román může vynést na světlo to, co se nevejde do té oficiální historie.

iLiteratura: Kdy jste se rozhodl stát spisovatelem?
Einar Már: Když mi bylo něco málo přes dvacet, začal jsem při studiích literatury psát básně, a vlastně jsem už s psaním nikdy nepřestal. Ale hodně jsem se v mládí věnoval i třeba sociálním otázkám nebo náboženství. Byla to asi myšlenková svoboda, již poskytuje poezie a příběhy, která mě nakonec přitáhla k psaní.

iLiteratura: Dočetla jsem se, že kromě básní a románů jste počátkem 90. let napsal i dvě dětské knihy, to vás inspirovaly vaše vlastní děti?
Einar Már: Vždycky jsem měl dětské knihy rád. A i v mých knihách pro dospělé je dost „dětského“, například v Manifestu Beatles nebo Rytířích točitého schodiště. Někdo by tomu mohl říkat dětské knihy pro dospělé, nebo možná dospělácké knihy pro děti (smích). Od malička jsem měl rád magii v jazyku. Když jsem měl vlastní děti, četl jsem jim a záleželo mi na tom, aby jim knihy přinášely i určitý zážitek. Nejen pedagogické ponaučení. Často jsem jim četl i jedno moc hezky napsané vyprávění českého autora Emila Ludvíka, jmenovalo se O líné holce. Sám jsem pak napsal dvě knihy pro děti a v hlavě mám mnoho dalších námětů, ale zatím jsem je nestačil zpracovat.
Hranice mezi dětskými knihami, knihami pro mládež a pro dospělé se tedy často snažím překračovat. Ne všichni to vnímají pozitivně, někdy slýchám, že jsem dětinský, že mám humor jako malej kluk (smích). Mám rád třeba Andersena, to je jeden z mých velkých vzorů, v jeho textech se objevuje vynikající humor. Ve Skandinávii je vůbec silná tradice dětské literatury, ale také výrazných dětských postav v klasických románech, u Laxnesse, Nexøho, Johnsona, Martinsona, autorů, kteří bývají zjednodušeně označováni jako proletářští spisovatelé.

iLiteratura: Zmínil jste se o překračování hranic mezi dětskou literaturou a literaturou pro dospělé, není překračování hranic celkově znakem vaší tvorby?
Einar Már: Ano, dalo by se to tak říct, i když není nikdy cílem samo o sobě. Mimo jiné i v česky vydaných Andělech všehomíra se tak děje často, vypravěč je například živý i mrtvý zároveň. K takovým věcem však docházím až v procesu psaní, není to plánované.

iLiteratura: V jednom rozhovoru jste také řekl, že si nevolíte témata a formy, že to ony přicházejí za vámi.
Einar Már: Teď je třeba hodně populární psát detektivky, kdekdo mi říká, nenapíšeš taky detektivku? Ale to nějak není můj šálek čaje, tak je prostě nepíšu. Mě spíš oslovují témata, u kterých mám pocit, že je lidé zapomněli, nebo se o nich nemluví.

O dalších aktivitách aneb Jak zní psychedelický rock v islandštině?
iLiteratura: Vy také trochu překládáte, ovlivňuje to nějak vaše vlastní psaní?
Einar Már: Přeložil jsem z angličtiny dva první romány Iana McEwana, potom nějaké povídky, ale i mnoho básní, z dánštiny, švédštiny a angličtiny. Překládání je hodně inspirující, i když se mu poslední dobou už nevěnuji. Mám spíš v plánu číst a psát sám. Na Islandu je taková tradice, že spisovatelé v mezičase překládají, často proto, aby měli víc práce. Já ale píšu scénáře, spolupracuji s výtvarníky, z textů k obrazům například vznikla jedna má sbírka básní; také pracuji s hudebníky, píšu písňové texty. To mě baví, protože ačkoli mám rád svobodu psaní, mám rád i disciplínu. Hodně také cestuji a přednáším.

iLiteratura: Píšete texty vždycky v islandštině?
Einar Már: Vždycky. Myslím, že úspěšní islandští hudebníci, Björk a další, prokazují, že je klidně možné zpívat islandsky, stejně jako třeba česky, že lze narušovat tu anglickou hegemonii. V islandské hudbě existuje tendence přizpůsobovat se, psát anglicky, aby se hudebníci prosadili ve světě, ale funguje to spíš naopak, prosazují se ti, kteří zpívají islandsky. Důležitá je souhra hudby a textu. Připadá mi, že i když Islanďané často dokáží psát texty v angličtině, není to tak přesvědčivé, tak hluboké.

iLiteratura: Když jste včera na besedě v Městské knihovně četl ukázku z knihy Andělé všehomíra islandsky, líbil se mi rytmus textu, je to něco, s čím záměrně pracujete?
Einar Már: Myslím, že i moje prózy mají určitý rytmus, může to souviset s tím, že jsem začínal jako básník. V mnoha mých textech by se možná dala objevit i aliterace. Moje romány v sobě mají poetické prvky, což ale nevzniká tak, že bych studoval styly a usiloval o určitý zvuk textu. Přesto by se asi dalo říct, že jde o volné verše.

iLiteratura: V Andělech všehomíra se objevuje postava Óliho Bítla, další vaše kniha nese název Manifest Beatles. Beatles vás asi dost ovlivnili?
Einar Már: Vyrostl jsem s nimi, snad proto na mě tak silně působí. Beatles představují v kultuře něco naprosto unikátního. Skoro si myslím, že kdyby se Beatles v Anglii nenarodili, Angličané by umřeli nudou (smích). Víte, zřejmě tu existuje nějaká souvislost s tím, že Liverpool je přístav, přicházela tudy hudba z USA, přimíchaly se irské vlivy a spousta dalších prvků. A z toho pramení způsob, jak Beatles vyjadřují emoce, radost, lásku, ale také jejich hledačství.
Vždycky mě zajímala a ovlivňovala hudba všech žánrů, včetně klasiky a jazzu, ale vyrůstal jsem hlavně s popem a rock'n'rollem. Beatles a Rolling Stones, Kings, Jimi Hendrix... tehdy vznikaly skvělé písně, které jsou stále živé. A hudba se snažila prolamovat a překračovat hranice, včetně sociálních, souviselo to i s bouráním genderových stereotypů...

iLiteratura: Kdybychom si chtěli poslechnout hudebníky zpívající vaše texty, kteří to jsou?
Einar Már: Jsou to například „islandští Beatles“, kteří se jmenovali Hljómar, hráli v 60. letech a pak po roce 2000 vydali vynikající CD. Napsal jsem pro ně čtyři texty. Potom jsem četl své verše do skladeb jazzového hudebníka Tomase R. Einarssona a vznikla z toho deska. Psal jsem texty i pro bluegrassovou skupinu Blágresi, hrají moc krásné písně... A je tu ještě deska Sjaldgæfir fuglar, „Vzácní ptáci“, takový psychedelický rock. Natočil jsem ji s kytaristou, s nímž jsem se seznámil díky natáčení dokumentu How to win a lost game o fotbalovém týmu, který sestává z léčících se alkoholiků...

O českých překladech aneb Dočkáme se další knihy?
iLiteratura: V češtině vyšla zatím jen jediná vaše kniha, román Andělé všehomíra. Vypráví o chlapci Pállim, u něhož se během dospívání začne projevovat schizofrenie. Při jejím psaní jste se inspiroval příběhem svého bratra. Zajímalo by mě, jak na román reagovala vaše rodina?
Einar Már: Napsal jsem o své rodině i tři další knihy a myslím si, že lidé se obecně vyprávění zase tolik nebojí. Máma i táta mi dali pro tuto knihu hodně a zpracoval jsem v ní i věci, které pro ně byly opravdu těžké. Ale i když bych nikomu nepřál ocitnout se v takové situaci, když člověk prožívá temné a těžké věci, vidí často i světlo. Štěstí jde ruku v ruce s neštěstím, žádné čiré štěstí neexistuje, leda v Hollywoodu. Když jsem tedy napsal tuhle knihu, rozhodně se nikdo neurazil ani nic podobného.
Také bych měl říci, že i když moje knihy vycházejí ze skutečnosti, stejně se vždy jedná o fikci. Mé postavy mají vzory, ale v knize žijí svým vlastním životem. Jen využívám určité motivy, mám třeba v Andělech epizodu o pacientovi, který se léčil spolu s mým bratrem a jednoho dne ukradl prezidentovi auto, takové věci člověk využije. Skutečnost je fantastická, život je fantastický sám o sobě.

iLiteratura: Ano, když jsem si četla tuhle epizodu, kde si Óli Bítl přijde popovídat s prezidentem, říkala jsem si, tohle je zkrátka Island, to by se u nás nemohlo stát.
Einar Már: Je pravda, že i když na Islandu existují třídní rozdíly, společnost jsme nikdy jako třídní nechápali. Můžete jít a popovídat si s prezidentem jako s kýmkoli jiným.

iLiteratura: Je nějaká šance, že si po Andělech všehomíra budeme moci přečíst nějakou další vaši knihu v češtině?
Einar Már: Měl bych velkou radost, kdyby se našel dobrý nakladatel, který by nějakou vydal, ale není tak jednoduché nějakého najít. Nakladatelství Arista, které vydalo Anděly v roce 2000, plánovalo i román Stopy na nebi, ale nedošlo na to.

iLiteratura: Podporuje Island překlady svých autorů do jiných jazyků?
Einar Már: Vím, že pro tento účel na Islandu existuje zvláštní fond, potom je tu i třeba Severská rada a další instituce a možnosti...

iLiteratura: Třeba když tuhle informaci v rozhovoru ponecháme, některý nakladatel se inspiruje.
Einar Már: Rozhodně, ponechme ji tam.

O islandské krizi aneb Byla to revoluce?
iLiteratura: Myslím, že tady v České republice má málokdo představu o tom, co se přesně na Islandu od roku 2008 děje. Nastala finanční krize, státní bankrot a následovala svého druhu revoluce... Jaká je tedy situace dnes, co se změnilo?
Einar Már: Odpověď na otázku, co se změnilo, bude záviset na tom, koho se zeptáte. Když se zeptáte vlády, odpoví, že je všechno vzhůru nohama. Když se zeptáte bohatých lidí, odpovědí, že se nic neděje. Všechno je hodně nejisté, ale dá se říct, že svým způsobem vládne takový plodný chaos. Nicméně ti, kdo řídí systém, ho nechtějí měnit. Proto je tak těžké dosáhnout skutečných změn, například v bankách nebo ve finančním systému. Existují snahy vyšetřit různé podvody a zločiny, ale ti, kdo ty finanční nepravosti spáchali, už stačili změnit zákony, a tak jsou z toho takové kafkovské situace. Život a realita jsou vůbec plné paradoxů.
Na začátku, v roce 2008, jsme všichni věřili, že je Island nezávislý. Ale ukázalo se, že všechno je finančně propojené. To, co můžeme dělat my, je oslovovat lidi a vysvětlovat jim, co se děje. Média o mnoha aktivitách namířených proti systému informují opožděně, protože je na ně vyvíjen tlak. Ačkoli se ve světě děje spousta věcí, nedozvíme se o nich, když si je nezjistíme sami.
My, tedy světová veřejnost, střední třída a nižší třída, prostě těch 99 %, jsme špatně organizovaní. Hledáme se na internetu, ale nemáme žádné mezinárodní organizace. Naproti tomu systém, nejvyšší třída, má organizací spoustu. Světovou banku, Mezinárodní měnový fond, NATO, EU a všechny možné kluby s různými jmény. Část z nich se může nazývat demokratickými institucemi, ale jejich funkce je udržovat systém. Když například hrozí, že by finančníci přišli o své peníze, zakročí MMF atd.
Když se nicméně podíváme konkrétně na Island, dá se říct, že krize byla velmi pozitivní. Společnost se aktivizovala. V poslední době značně narostla nerovnost mezi lidmi, ale teď jsme se vrátili k větší rovnosti, finanční bublina praskla a zůstává realita. Síla Islandu oproti např. Řecku byla v tom, že měl silnou infrastrukturu a sociální systém, díky kterému mají mít všichni v životě stejné šance a možnost seberealizace... Dalo by se o tom mluvit celé dny, zabývám se těmito otázkami ve svých dvou knihách esejí Hvíta bókin (Bílá kniha) a Bankastræti núll (Bankovní ulice 0).

iLiteratura: Myslíte, že by se Islandem mohly inspirovat jiné země?
Einar Már: Když se odehrávaly různé protesty ve Španělsku, Portugalsku nebo Řecku, lidé často mávali islandskými vlajkami. Měl jsem příležitost také s mnoha lidmi z těchto zemí osobně mluvit. Řada z nich měla tak trochu romantickou představu o tom, co na Islandu stalo. Ale je pravda, že jsme prosadili spoustu věcí, vláda musela odstoupit, stejně jako někteří úředníci. Myslím, že to malinko mohlo připomínat revoluci tady nebo v NDR v tom, že se systém hrozně vzdálil lidem, ačkoli islandský systém se samozřejmě nedá přirovnat ke komunismu tady.
V Bílé knize popisuji mikrokosmos Islandu, v malém je tam vidět všechny ty tendence, jak proces neoliberalice ovlivnil jednu společnost a  jaké byly důsledky. Island je z historického hlediska velmi mladá republika, v níž na povrchu všechno vypadalo dobře. Ukázalo se však, že ve skutečnosti byla ve společnosti hluboce zakořeněná korupce. Systém může nést různé názvy, a přesto mít hodně společného. Moc se zase tolik neliší, ať se jí říká kapitalismus nebo komunismus. Nejdůležitější však je pocit, který nám zůstal, a sice vědomí, že přece jen něco zvládneme, že se můžeme vrátit do ulic. Dosáhli jsme vytvoření nové ústavy a vypsání referenda o splácení dluhů za soukromé banky. Na to Řekové a další reagují.
V současnosti je poněkud děsivé, že se ve světě nevyvíjí větší aktivita, zatímco se všechno hroutí. Trochu to připomíná třicátá léta, pravicovým extremismem i tím, že lidé do ničeho příliš nezasahují, jako Chamberlain a jeho appeasement. Tahle neoliberální, postmoderní doba přinesla určitou společenskou apatii, lidé nechtějí zaujímat stanoviska. Leckdo přitom vnímá určitou cenzuru, sice nikdo nikomu nemůže přímo zakázat něco psát nebo o něčem přemýšlet, ale ti, kdo píší a přemýšlí, cítí, že na svých židlích nesedí moc jistě.
Myslím si, že to, co se stalo za revoluce na Islandu a určitě i dříve za revoluce tady, bylo, že lidé se přestali bát. A když se lidé přestanou bát, je načase, aby se začali bát mocní (smích).

iLiteratura: Jaká byla přímo vaše role?
Einar Már: Psal jsem články do novin a vznikly dvě knihy esejí. Hodně lidí se na mě obracelo a říkalo, že jsem napsal přesně to, co si myslí. Považuji se však za obyčejného občana, nesním o tom, že bych se třeba stal politikem.
Podporoval jsem aktivisty a anarchisty, kteří byli obžalováni za něco, čeho se účastnili i všichni ostatní, dělali jenom to, co si přáli všichni. Myslím, že moje role spočívala v tom, stát během těch změn při lidech a vyjadřovat se k tomu, co se děje. To, co lidé dali mně a mému psaní, jsem jim chtěl vrátit jako myslící člověk. Byla tu spousta intelektuálů a umělců, u nichž se počítalo s tím, že by měli být nezávislí a kritičtí, ale nebyli. Mnoho uměleckých děl vzniklo v závislosti na bankách a díky sponzorským darům. Ani intelektuálové z univerzit většinou nechtěli příliš riskovat. Takže veřejnost se ocitla celkově jakoby bez hlasu. Například odbory a další instituce se zabývaly jen finančními otázkami a třeba podnikovými dovolenými, což je určitě hezké, ale chyběla skutečná aktivita.
Situace v jiných zemích je asi podobná, protože se moje texty začaly objevovat i v dánských, německých a anglických periodikách a  na internetu. Myslel jsem, že jen navazuji na to, co jsem jako spisovatel dělal už předtím, ale najednou mě začalo poslouchat daleko víc lidí a  mým článkům se dostalo větší pozornosti.

iLiteratura: Čemu se věnujete teď?
Einar Már: Dokončil jsem nový román Islandští králové a teď mám trochu klid. Ale účastním se všelijakých akcí, zajímám se, co lidé říkají, různě vystupuji a snažím se informovat. Po období uvolnění a revolty, kdy se objevuje spousta nových myšlenek, obvykle nastane útlum, ozvou se různí kverulanti, propukne boj o posty a aktivita už není taková. Na druhou stranu je čas snažit se lépe pochopit, co se stalo, protože člověk lecčemu přirozeně mohl porozumět špatně. A základní lidské právo je přehodnocovat své názory.

iLiteratura: Vaše tvorba už byla oceněna mnoha literárními cenami, v roce 2012 přibyla i Severská cena Švédské akademie. Co pro vás ceny znamenají?
Einar Már: Jsem moc rád, že jsem cenu Švédské akademie dostal, protože když se člověk angažuje jako já, stane se z něho taková kontroverzní postava. A Akademie se řídí výhradně kvalitou tvorby. Její uznání, stejně jako třeba norská Bjørnssonova cena, znamená ocenění té kombinace aktivismu a psaní, za kterou si stojím a kterou zastávám. V literatuře podle mě nejde jen o estetiku samu o sobě, k mé estetice patří i sdělení, i když literatura nikdy nemůže vyloženě kázat.
Cena Švédské akademie je nejvyšší, kterou člověk může v severských zemích dostat, je to jako Nobelova cena pro Sever. Jsem za ni vděčný, posílila mou pozici a znamená pro mě důležitou podporu.