Někdy je až překvapující, nakolik vášnivě diskutovaným společenským tématem stále zůstává historické období komunistické diktatury. Více než třicet let po konci této dějinné epochy je veřejný prostor rozdělen na stoupence více či méně kriticky reflektované teorie totalitarismu a široké spektrum historiků a historiček, upřednostňujících různé posttotalitaristické přístupy. V Německu působící historik Pavel Kolář patří v tomto případě mezi představitele směru, jenž se obvykle nazývá revizionistický či post-revizionistický, nicméně nezřídka je v Česku častován rovněž přídomky jako post či neo-marxistický, nebo dokonce „komunismus zlehčující“. Je třeba zdůraznit, že od Kolářovy knihy nelze v této vyhrocené a osobní rovinu často překračující diskusi o smyslu soudobých českých dějin očekávat nějaký zásadní posun. Dokonce je téměř jisté, že jeho práce zůstane ještě dlouho zatěžkána podezřením z morálního relativismu, obdobně jako v případě prací Michala Pullmanna, s nímž ostatně Kolář spolupracoval na studii Co byla normalizace (NLN 2017). Tato stigmatizace však představuje nesmírnou škodu, poněvadž se jedná o významný historiografický počin, v jehož rámci je kromě široké teoreticko-metodologické literatury zpracován také rozsáhlý záběr primárních pramenů.

Kolářovi jde předně o vykreslení tzv. „poststalinského reformního období“ jako jednoho „z posledních výrazů autentické politické představivosti“ komunismu (s. 212), stojícího mezi dogmatismem stalinismu a korozí pozdního socialismu. Není možné přehlédnout ani aktualizační snahu celé práce, v níž se skví nemalý obdiv k původní představě dějící se utopie, již Kolář postrádá nejen v myšlení stalinismu nebo normalizace, ale jejíž absenci analogicky vnímá i ve stále plytčejších heslech dnešní společnosti. Zde má na mysli termíny jako „trh, parlamentní demokracie, občanská společnost, lidská práva“, případně „křesťanské hodnoty a národní zájmy“ (s. 221–222). Právě tady se u Koláře silně promítá vliv tradice německé postmarxistické filozofie, a to zejména v díle „filozofa naděje“ Ernsta Blocha. V jeho pojetí šlo hlavně o obhajobu utopického myšlení před moderní kritikou jako směrodatné naděje v utvářející se budoucnost. To znamená, že jako společnost chceme žít tak, abychom mohli zažít svět, ve kterém lze dosáhnout štěstí. Sám Kolář pak v závěru svého textu spojuje úpadek komunistické utopie s širší krizí „staré“ levicové politiky po rozpadu industriálního světa, přičemž se přihlašuje k dnes již tradičnímu volání po „autenticky tázavém diskursu“, který by byl s to „nasměřovat sociální hněv“ proti přetrvávajícím problémům kapitalistického systému (s. 222). Právě tato angažovaně-dějepisecká rovina, byť kriticky reflektovaná, tvoří poměrně snadný cíl pro kritiku umožňujíc povrchní odsouzení práce i autora, neboť v Česku zůstává řeč o soudobých dějinách, žel, převážně v režii hry na objektivní popis minulosti „wie es eigentlich gewesen“.

Utopické myšlení poststalinského komunismu

Tento prvek jen přidává na provokativnosti Kolářovy studie, v níž se kromě jiného soustřeďuje taktéž na nabourání stereotypu rigidní komunistické ideologie. Samotné téma proměny myšlenkového světa komunismu nicméně není v českém akademickém diskursu nikterak nové. V tomto směru se často cituje studie Michala Kopečka Hledání ztraceného smyslu revoluce (Argo 2008). Zatímco Kopeček se vydal cestou strukturální analýzy politického myšlení v duchu tzv. „cambridgeské školy politického myšlení“, Kolář se pokouší o postižení dynamického vývoje komunismu v kontextu dějin utopického myšlení, přičemž důraz klade na rovinu očekávání nevyhnutelnosti dějinného vývoje směřujícího k ustavení komunistické společnosti. Obdobně se tak do centra zájmu výzkumu dostává dříve badatelsky nezřídka přehlížená doba přelomu 50. a 60. let, tvořící určitý přechod mezi tím, co je popisováno jako stalinistické období, a normalizací či pozdním socialismem. Zatímco stalinistická utopie se měla vyznačovat zdánlivě jasným rozměrem nevyhnutelnosti očekávání ustanovení komunistické společnosti, poststalinismus měl přinést zásadní proměnu této původní vidiny.

Jak již bylo zmíněno, Kolář se inspiruje hlavně postmarxistickým teoretikem Ernstem Blochem, jenž představil utopii jako „otevřenou procesuální možnost“ (s. 17) coby člověku vlastí touhu po směřování k nenaplněnému cíli. Kromě postmarxistické tradice se opírá i o klasickou historiografickou teorii Reinharta Kosellecka a dále o dílo ruského literárního teoretika Michaila Bachtina, a to zejména pro propojení utopického myšlení a každodennosti. Podobně jako ve společných studiích s Michalem Pullmannem, rovněž zde se výklad deklarativně hlásí k tradici dějin každodennosti, která ve svém širokém pojetí zahrnuje osobnosti jako Edward P. Thompson, James C. Scott, Alf Lüdtke nebo také Michael de Certeau, Carlo Ginzburg či Roger Chartier. Kolářova hluboká teoreticko-metodologická znalost umožňuje smělou analýzu komunismu, kombinující perspektivu velkých politických událostí s proměnami sociokulturními, aniž by jedna byla východiskem výkladu druhé. Své zkoumání pak Kolář neomezuje ani na reálie čistě československého komunismu, ale v rámci komparace se zabývá analogiemi vývoje také v jiných komunistických zemích s jejich „středními obdobími komunismu“, v nichž podle něj docházelo k intenzivnímu promýšlení pojetí utopického myšlení v kontextu selhání stalinismu.

Příliš „německá“ kniha?

Obecně Kolář charakterizuje vývoj komunismu jako stýkání a potýkání myšlení „kreativní utopie“ a násilně disciplinační „administrativní utopie“, v níž se komunistický projekt měl otevřít tradičním národně-konzervativním proudům. Kniha se dělí do pěti částí, v nichž se autor zabývá poststalinskou změnou komunistického vnímání dějin, rolí strany v rámci uskutečňování komunistické utopie, implementací národní identity a redefinováním představy nepřítele. V závěru se potom zaobírá komplexní proměnou času s ohledem na tradiční teleologii komunistických dějin. Podlomená víra v budoucnost, ideové pochybnosti, otázka nových a starých nepřátel, opětovné uchýlení se k národnímu pojetí a celková nostalgie jsou podle Koláře ústřední znaky poststalinského období konce padesátých a začátku šedesátých let. Na druhou stranu zde také mělo dojít, přes všechnu zátěž stalinistické minulosti, k poslednímu vzedmutí ideálů komunistické utopie, jež se postupně rozpadaly stejně jako svět, který komunismus stvořil. Touha žít lepší budoucnost byla podle něj vystřídána touhou po normálním životě.

Kolářova kniha je částečně upraveným překladem jeho starší německé monografie Der Poststalinismus. Ideologie und Utopie einer Epoche. Jedním z největších přínosů studie je tak pro českého čtenáře možnost nahlédnout způsoby zkoumání diktatur 20. století v německém akademickém prostředí a případné srovnání s českým mainstreamovým výkladem dějin komunismu, který inspiruje-li se již v zahraničí, tak nekriticky přijímaným polským národně-konzervativním vyprávěním. Tím se ale omezuje čistě na souboj dobra a zla mezi ujařmující totalitní mocí a porobenou či aktivně se bránící společností. Oproti tomu německý způsob reflexe minulosti přináší mnohem pestřejší a morálním prizmatem neohraničený pohled na prolínání zkušeností různých historických aktérů. V rámci veřejných debat v Německu tak třeba není tabuizované promýšlení dílčích aspektů každodennosti NDR jako progresivních. Bohužel, právě toto je zároveň důvod, proč zůstává Kolářova kniha pro české prostředí až příliš „německá“, ba „západní“, aby mohla být přijata, třebaže kriticky, nejen v akademické obci, ale rovněž širší veřejností. Však již jen jeden z cílů knihy „vysvobodit někdejší komunisty ze zkresleného obrazu totalitních zlosynů nebo jalových aparátčíků a dát jim lidskou tvář“ (s. 23) natolik překračuje hranice myšlenkového světa českého středostavovského prostředí, že by člověk skoro očekával nějaký rozhořčený otevřený dopis. Nelze než předpokládat, že pro výše zmíněné důvody nenajde tato studie v české společnosti širší odezvy. To ale v žádném případě nic nemění na tom, že pro odbornou historiografii představuje více než podnětnou reflexi dějin myšlenkového světa člověka střední a východní Evropy 20. století.