Rozhovor se spisovatelem Josefem Moníkem

KJ: V červnu minulého roku jste byl na stipendiu Pražského literárního domu v Hamburku. Jak jste se tam dostal?
JM: Když vznikl Literaturhaus, podal jsem si přihlášku na tvůrčí pobyt. Původně jsem myslel, že je to hlavně pro mladé, ale Lucie [Černohousová] mě ujistila, že to není bezpodmínečně nutné. První rok vybrali Radka Fridricha a druhý rok to dali mně. Já si myslím, že je to také díky mojí sestře Libuši Moníkové, která platí za velice významnou německou spisovatelku.

- Měl jste konkrétní projekt, na kterém jste tam pracoval?
- Ano. Chtěl jsem dopsat knížku Schweik it Easy, která má hodně německých konotací. Je to o středoevropské identitě, o německo-českém prolínání. Děj se odehrává hodně v Karlových Varech, které jsou typické jako německé město na českém území někdejšího Rakouska, postavené z židovských peněz. A mě právě napadlo, že to by mohlo Literaturhausu vyhovovat, protože oni jsou ti, kdo strkají nohu do dveří a usilují o obnovu tisíciletých vztahů.

- Můžete prozradit něco z příběhu románu?
- Můj hrdina z českoněmecké rodiny musí narukovat do wehrmachtu, přežije a na konci války má to štěstí, že padne do amerického zajetí. Dostane se do zajateckého tábora nedaleko Výmaru, což je prozatím americká okupační zóna, ze které se ale má stát východní Německo. Zajatci jsou rádi, že jsou u Američanů, že půjdou s nimi, a ti je za pár týdnů pustí domů. Ale dva naše hrdiny si vyberou sovětští umělci, kteří točí propagandistický film o osvobození rakví Goetheho a Schillera; ty byly opravdu ukryté ve vápencové štole a strýc mého německého švagra, antifašista a nový starosta, je opravdu od Rusů přebíral. V románu si ruský režisér vybere právě mého Františka Němečka a jeho kamaráda, se kterým společně prošli válkou, aby ještě jednou bojovali slepými patronami. Oba jsou zděšení, že je odtáhnou do ruské zóny a nakonec skončí na Sibiři. Ale dostane se jim nečekané svobody, americký velitel jim poskytne džíp a propustku, a oni se po natáčení v zóně nikoho rozhodnou podívat domů, do Varů. Na kolonádě vládne zmatek, je to průchozí město, vracejí se sem lidé z nasazení, na druhou stranu probíhají divoké odsuny. Hrdina potkává školní lásku, okamžitě ji dotlačí do postele a potom celý život věří, že dítě, které ona povije, je jeho. Víc bych zatím neprozrazoval.

- Jaký vztah má vaše kniha k Haškovu Švejkovi?
- Příběh začíná ve válečných kulisách, je tam hodně vojenství a karikatur, v tom je také tradice české literatury. Českoslovenští důstojníci, kteří byli víceméně parazity, zůstali vždy, když o něco šlo, v kasárnách. Což samozřejmě nebyla jejich chyba, ale teď zkrátka sedí na střeše Internacionálu, chlastají a moje múzy jim k tomu zpívají.

- Má vaše kniha spojitost s muzikálem Schweyk It Easy, který byl uveden 2001 v Berlíně v Theater des Westens?
- V tom muzikálu je skutečný Švejk, u mě je to hyperbola. V Berlíně jsem ten nápad dostal, když jsem před deseti lety zahlédl plakát oné hry na Braniborské bráně. Bodlo mě u srdce. Vzpomněl jsem si, že to byla naše školní hláška v dobách nepovinné angličtiny. Potom jsme se tak zdravili na pivu, kde se chlapi hodinu předháněli citáty ze Švejka. Za mého mládí byl v každé hospodě za pípou obrázek Švejka s poněkud pokleslým moudrem To chce klid/Take it easy. Ten titul je vlastně překlad i toho portrétu. Pro jistotu jsem napsal Elmaru Ottenthalovi – to je spoluautor a režisér, aby nedošlo k nějakému sporu o copyright. Schválil mi to, Švejk patří do Prahy. Doufám, že si to jednou bude moct přečíst.

- V březnu se budete účastnit Lipského knižního veletrhu. Budete tam ze Schweika číst?
- Ano. Budu číst dvě kapitoly.

- Víte, kdy román vyjde?
- To tedy nevím. Mně by se to hodilo, než odjedu do toho Lipska, ale to se už nepodaří. Jeden šéfredaktor mi napsal, že se mu kniha líbí, ale ať počkám měsíc, že to chce dát ještě někomu přečíst. Takže to nevidím dřív než v srpnu, v září, spíš na podzim. Teď navíc je ten malér s dépéhá...

- A v Hamburku jste tu knihu dopsal?
- Ano. To byl zázračný měsíc. Říká se, že je tam ošklivé počasí, že tam prší, ale v červnu bylo krásně. Bydlel jsem na půvabném místě, a protože jinak píšu hlavně doma, uvědomil jsem si, jaká je to výhoda, takové vytržení.

- Stačí jeden měsíc?
- Jeden měsíc nestačí, ale já už jsem to měl skoro hotové. Dopsal jsem poslední kapitoly a pročistil to dozadu. Bydlel jsem nedaleko přístavu, ulice Martina Luthera byla podmanivá. Tiché, úhledné domy s předzahrádkou, takový regent-style, neomítnuté červené cihly, parky, sochy. Napsat tam za měsíc knížku by asi nešlo, ale jak říkám, scházel už jen kousek. Tam nasajete víc toho severního němectví, čerstvého větru a velkodušnosti nad tím obrovským přístavem, odkud plul Dvořák do Ameriky (nebo to bylo z Brém? Ostatně Brémy jsou také krásné). Já jsem byl nadšený, protože doma má člověk zavedený rytmus, což může být výhoda i neštěstí. Na tom pracovním pobytu je člověk vytržený ze svého stereotypu, může spát, vstát, psát, vařit polívku (můj zásadní tvůrčí impuls) a pít, aniž někoho ruší, nemusí se holit. A cítí a ctí povinnost.

- Ve svém deníku z Hamburku píšete, že se tam žije moudřeji než u nás. V čem?
- Nevím, jestli to platí o východní zóně, ale v Hamburku je občanská pospolitost budovaná 65 let, bez komunismu, bez ideologie. Stmelily je mimo jiné obrovské záplavy. Je tam řádově míň glajchšaltování než u nás. Je to svébytné hrdé město an sich, für sich. Člověk nemá pocit, že z něho někdo dělá blbce, což já v milované Praze cítím pořád, stačí projít pod třemi tisíci reklam denně, jen co vyrazím do města nebo do toho maglajzu turistických pastí. Jako kdybychom byli nějaké obslužné Nogales, kam se jezdí na pivo a za kurvama. V Praze jsou odpudivé reklamy i na rádiu Klasik, po Stravinském vám někdo vnucuje decibelovou slevu na auto, to opravdu vychutnáte umělecký zážitek. To tam není, tam je kultura čistá, Norddeutsche Rundfunk je můj kamarád. Američani zemi demokratizovali. Sami takovou demokracii nemají. Německo na rozdíl od Francie nebo Anglie, kde vládne finanční oligarchie, vždy bylo mnohem víc právní a sociální stát, Hamburk konkrétně nejbohatší stát ve státě. Je to i pocit z toho města, které je obrovské, ale lidských rozměrů, nejsou tam mrakodrapy, má příjemnou architekturu, neoklasicismus, neorenesance, zvláštní funkcionalismus. Je tam jezero. Heineho socha zpátky před radnicí, astenická, prohnutá jako otazník. Žulový Bismarck s Rolandovým mečem, mohutný, ale moudře umístěný v parku, žádný Stalin. Možná je to osobní pocit, ale ti lidé mi zkrátka připadali krásní a spokojení. Jsou tam Turci a Ghaňani, čokoládové Ašantky připomínající úrodnou černozem po dešti, tam by člověka ani nenapadla nějaká animozita vůči cizincům. Před nejdražšími butiky leží houmlesáci, nikomu nevadí, lidé jim dávají peníze, a oni vůbec nevypadají zbědovaně. Spí jenom na papundeklu, ráno se protáhnou, nasadí klobouk a v deset hodin zmizí. V Berlíně je dynamika kladného a záporného pólu, západního a východního Berlína – to je pořád cítit, i když spadla zeď, a asi mu to dává galvanický náboj – ale Hamburk je usazený a přitom živý a veselý. V Hamburku jsou lidé v pohodě.

- Seznámil jste se tam s někým?
- Se slečnami z Literaturhausu a jejich šéfem Moritzem, všichni se o mě hezky starali. Hned první den jsem pak vtrhnul do hospody přes ulici, U Dreyera, tam jsem si připadal jako doma v Dejvicích. Sotva jsem přijel, přišla mi totiž esemeska, že umřel švagr v Berlíně. Z mého mobilu bych do Berlína musel volat draze přes Prahu, tak jsem šel tam a hostinský mě nechal zavolat ze svého. Když jsem se pak ptal, co jsem dlužen, nic nechtěl. Koupil jsem mu panáka, on to hned otočil a tak jsem se tam etabloval. Seděli tu podobní šedivci jako naše parta, která po převratu žádnou díru do světa neudělala a pořád chodí k mateřskému prsu do téže hospody. Ke Dreyerovi jsem docházel pravidelně, byl jsem jejich. Ti lidé mě chytli za srdce, s nimi jsem se pak loučil.

- Traduje se, že dokonce národní obrození vzniklo v hospodě. Vy také často píšete a mluvíte o hospodě. Jakou má podle vás úlohu v české kultuře?
- Hospoda je věčný zdroj české literatury, vezměte si Nerudu, Haška, Poláčka. Sem prchají muži před láskyplným terorem manželek. Přitom většina těch keců tam je bezcenné tlachání, ale sem tam zasvítí perla. Když člověk není vyloženě kariérní abstinent, tak už to u toho piva dosedí. Nic proti abstinentům. V mé knize klábosí v hospodě zázrační vynálezci kontaktních čoček i Vilém Clinton, ještě než vstoupil do služeb Moniky Lewinské. To bylo naše srazoviště. Tam jsme zpívali Rolling Stones. Ale znamenité je, že se tam opravdu stíraly rozdíly, ve čtvrté nápravné skupině seděli chlapi v montérkách vedle vlasáčů v zelené bundě, a muži s kravatou se lísali. To je český fenomén a fungovalo to. Kolovaly tam ineditní tisky jako za těch obrozenců, kteří doma neměli zatopeno, lahvové pivo neexistovalo. Nebo libeňská Boudníkova enkláva, takový malý Montmartre. Ale jak se to proflákne, tak to místo ztrácí veškeré kouzlo genia loci. Pak tam spásají zbytky trávy turisti nebo autorky cestopisů a chorobopisů. Hospodu, která je podnětná, si místní hlídají, aby jim tam už nikdo nelez. Ale takové ubývají. Já když vidím ty bezpohlavní pípy... Dneska existují literární kavárny, ale je to trochu násilné, hodně snobárna.

- Jak jste se vlastně z právníka stal překladatelem a spisovatelem?
- Byl jsem nakladatelský právník, pořád u knížek, navíc jsem dálkově studoval literární kritiku. Souvisle jsem začal psát až po převratu. Předtím jsem přispíval do Lázeňského hosta, kam mě přivedl Viktor Faktor. To byl pracovitý, odvážný a obětavý překladatel odsunutý do maringotky Vodních zdrojů. Dodnes píše inspirativní kuchařky. Bylo to dobrodružství, takový malý underground. Časopis se zprvu jmenoval Kašpar, byl to druhý nejstarší samizdat v Praze. Množil se na psacím stroji, desátá kopie byla nečitelná, potom jsme si konečně koupili počítač, takže jsme začali dělat dvě stě, pět set výtisků a už jsme se těšili, že nás zavřou a budeme slavní, ale přišla revoluce. No, to si dělám legraci, protože se pořád divím, jak nám to procházelo, protože o nás samozřejmě věděli. Lázeňského hosta vydáváme do dneška, ale už ne tak často jako dřív. Obsahem byla suma anonymních deníků, které se promíchaly jako karty, příběhy se zasunovaly do sebe; postřehy, básně, stavy po maruně, po pivu, po svatbě a jiné kocoviny; překládali jsme autory jako Noam Chomsky nebo Robert Pirsig, kteří nebyli vysloveně zakázaní, ale kamenné nakladatelství by je prostě nikdy nevydalo. V devětaosmdesátém jsem pak byl na letním programu Harvardovy univerzity, tam jsem psal hodně.

- Tam jste dostal literární cenu, že?
- My v té nejvyšší třídě jsme měli štěstí na vynikajícího profesora a literárního kritika Keithe Grotha, ten má federální zvuk. Psali jsme tři eseje týdně, a když vyhlásili ten poetický contest, řekl mi, ať do soutěže něco pošlu. Přihlásil jsem nějaké básničky a Kerouakův hrob to vyhrál. Tenkrát jsem obdivoval beatnictví, dneska už jsem vůči němu skeptický, myslím, že se to celé přeceňovalo, ale Na cestě bylo zjevení. Tak jsem o jednom víkendu vyrazil do Lowellu, na sever od Bostonu, odkud Kerouac byl. Šel jsem na hřbitov a nechal to místo na sebe působit. U hrobu jsem potkal mladého tuláka, vůbec nic neměl, opravdový beatnik, který se sem vypravil stopem z nějaké díry na Středozápadě. Odvezl jsem ho na Cambridge do Adams Housu (kdysi tu bydlel student William S. Burroughs se svojí fretkou – znáte zajisté Nahý oběd), kde jsem obýval nezaslouženě velké apartmá se dvěma koupelnami, a nechal ho u sebe bydlet. Říkal jsem si, že je to takové družební, mezi námi beatniky, i když právě tehdy jsem si žil jako měkký dědic a krmil se v nejlepší menze s olympioniky. A pak jsem o tom hrobu napsal básničku, hlavně tedy o tom, jak Jack tam v kostele se spolužačkou ve zpovědnici…, to se nedělá často, zvlášť když je někdo horoucí katolík, a porotě se tahle poezie líbila. Byla to docela sláva, když jsem ten contest of poetry vyhrál, jediný frekventant z východní Evropy, dekorování vedle pana Harvarda v bronzu, kampus na nohou. Ale stále jsem na žádné soustavné psaní nemyslel. Až teprve po tom, co moje sestra onemocněla a umírala, tak mi řekla: „Teď piš ty.“ Já vždycky poslouchal starší sestry. V devadesátých letech jsem šel hned na volnou nohu, u soudu už leda tlumočím. Psal jsem eseje, recenze, fejetony do Literárek, do Bar&Mana, Pittsburg Gazette, ale pořád se živil hlavně překládáním. Později vyšly knížky Neser bohy a Psi bez rodokmenu. Teď jsem zrovna poslal dvě povídky do Listenu, ti vydávají takové tematické soubory jako Schůzky s erotikou, Druhá láska, Ach ty matky nebo Tenkrát za totáče.

- Jak hledáte témata pro své knihy?
- Zdá se, že témata v sobě člověk nosí zasutá a najednou blesknou ve chvíli, jejímž iniciačním momentem může být konkrétně ošetřené pivo nebo procházka Chotkovými sady za určitého tlaku vzduchu, ale není to žádný systém. Nemám ten rámec strukturovaný, ostrý, spíš takové nakupení oblaků. Překládání má obrovskou výhodu, že ve vás obnaží rodný jazyk. Já jsem psal v 80. letech povídky, ale jsem rád, že jsem je z nějaké ješitnosti nikde neuplacíroval, sice tam proskočí něco chytrého, ale stylisticky a formálně to není dobré. Když pak přeložíte 20 knížek, tak do sebe nasajete spoustu zkušeností, syntaxe a lingvistického materiálu. Na rozdíl od vyšší matematiky nebo hudby má literatura tu výhodu, že to, co máte v sobě, můžete napsat ve třiceti, ale můžete to také napsat v padesáti a později. Fontane psal zásadní věci v sedmdesáti, McCourt debutoval a proslavil se v pětašedesáti. Tu knihu v sobě každý autor má, má ji možná úplně každý… Já k tomu potřebuju naprosto neomezenou, širou hladinu Atlantiku, protože když vím, že odpoledne musím někam jít, tak ten den je zabitý celý. Ale kupodivu na rozkaz jsem schopen napsat leccos ve lhůtě, až mě to irituje. To jsou tyhle texty à la thèse do těch sborníků.

- A nepotřebuje člověk trochu hranice?
- Asi ano. Všechno, co jsem napsal, bylo bez předchozího kontraktu. Kdybych měl smlouvu k určitému datu, tak to pod tím tlakem také napíšu, ale možná by to bylo jiné. Jednou jsem potkal Hrabala a pozval ho na kafe. Podepsal mi svoji poslední knížku Harlekýnovy miliony a říkal, že ji nemá moc rád, protože na ni měl kontrakt a musel ji do patnáctého dodělat, a že tam ta slova natloukl jako dlaždič kámen do chodníku. Je to zajímavé: co je lepší, mít tu neomezenou hladinu a moci se rozezpívat – to chce ostatně nejvyšší kázeň –, nebo vnější bič nad hlavou? Málokdo přijde z pojišťovny jako Kafka nebo Robert Walser a píše si vlastně pro sebe, nakonec to ani nepotřebuje vydat. Může to být terapie. Jenomže literatura je vražedné řemeslo. Opravdové psaní musí být obtížné, i čtenář se musí namáhat. Triviální literatura o tom, jestli má podnikatelka milence nebo celulitidu, je zbytečná.

- Máte už nápad na novou knihu?
- Mám soubor poznámek a celistvou, byť abstraktní představu, barevné skvrny, vrstvy. Je to stavba, která se musí vyzdít a zastřešit. Příprava na knihu je podobná jako u jazzmanů, šest hodin hudbu poslouchají a hodinu cvičí, zrychlují. Já hrnu slova před sebou, zpočátku dám do hrnce všechno a vařím. Pak přijdou hodiny škrtání. Dokud Schweik nevyjde a háďátka mých rozběhlých představ nebudou uvězněna, nejlépe ve tvrdé vazbě, nechci se do větší věci pouštět.