Text je založen na poměrně frekventovaném beletristickém modelu konfrontace „velkých“ a „malých“ dějin: klíčové historické události (zde od okupace po závěr minulého století) tvoří pozadí prožitků protagonistky a paralelně také pozadí proměn města, s nímž je hrdinčin životopis bytostně spojen. Zaměření románu na subjektivní vnímání jednotlivce semletého dějinami se přirozeně odráží i v narativní rovině, neboť příběh je zprostředkováván er-formou (respektive sie-formou), jež je obvykle vyplněna spíše než pohledem „shora“ vnitřní perspektivou hlavní postavy.

Ústřední příběh Gerty Schnirch lze jednoslovně vystihnout pomocí klišovitého přívlastku „silný“. Jeho síla spočívá především v sugestivním líčení hrůzyplných zážitků těsně po skončení druhé světové války, zážitků, které připomínají děsivou noční můru. A přitom k tomu autorka vůbec nepotřebuje laciné efekty, explicitní a detailní šokující popisy apod. Podle mého názoru je ale škoda, že se děj románu časově nekoncentruje jen na toto období a chronologicky se natahuje až do konce 20. století tak, aby bylo vidět, že život titulní hrdinky je navždy stigmatizován (pominout však nelze provokativní otázku, do jaké míry se na svém osudu podílí sama Gerta, vždyť právě chování pasivní ovce vítají totalitní vládcové v jakémkoliv režimu). Přiznám se, že mi pak činilo velké problémy knihu vůbec dočíst, protože text směřuje k monotónní zpovědi (přestože se v několika málo kapitolách ujímají role zprostředkovatele děje i jiné postavy), jejíž obsah se dá shrnout do lakonického „Gerta a její dcera jsou stále všelijak šikanovány a kdysi vzkvétající česko-německé Brno za komunistů soustavně chátrá“. Text románu ani jinak neposkytuje mnoho interpretačního prostoru, třebaže často pracuje s náznaky a nedořečeností. K nemnoha motivům, které textu propůjčují symbolický rozměr, patří vracející se hlava Medúzy, jež hrdinčinu anabázi obrazně proměňuje v katabázi, v sestup do podsvětí obývaného příšerami a běsy. Jindy je však zbytečně explikováno to, co je beztak jasné, kupříkladu ve výrocích typu „po těch letech v Perné trčela v meziprostoru národností, s rozpolceným vztahem ke všemu kolem“ (s. 239) nebo v dialozích, které čtenáři dosti průhledně podsouvají, jak má vylíčené situace hodnotit. Kromě toho rozhovory svou stylizací občas působí jako z jiné doby a jiného místa: „Huberte, nebylo kdy mířit, sám jsi to viděl. – Toto je ale hrozný masakr, kdo se na to má dívat? – Hrozný masakr byl na frontě, chlape. Nevíš, o čem mluvíš. Tady ti na pozemku ležel werwolf a ty budeš protestovat proti zásahu…“ (s. 129). Mám věřit, že takhle spolu debatovali před půlstoletím obyvatelé jihomoravské vesnice? Jiným příkladem stylové nedůvěryhodnosti je citovaný dopis, v jehož úvodu pisatelka upozorňuje, že se teprve znovu obtížně učí česky, ale vzápětí se bez problémů česky rozepisuje v rozvitých souvětích (srov. s. 211–212). Nebyl bych na knihu Kateřiny Tučkové v tomto směru takhle přísný, kdyby její text záměrně nepracoval s četnými faktografickými momenty (přesnými daty, místopisem, citacemi projevů apod.), které knihu i přes subjektivitu líčení žánrově posunují do blízkosti románu-dokumentu či románu-svědectví. Nic proti tomu, ale právě v kontextu těchto žánrů působí i drobné stylové nepřesnosti a stylové anachronismy velmi rušivě.

Bez ohledu na autorčiny intence je pravděpodobné, že román může být a také bude přijímán jako svým způsobem pomník, jako satisfakce vůči děravé kolektivní paměti, do níž se chtě nechtě vpisují také křivdy a bezpráví, jichž jsme sami původci. Takové přijetí ale nemůže zastřít výše uvedené literární nedostatky knihy, plynoucí nejspíš z nerespektování staré známé pravdy, že méně někdy znamená více. Text zbavený zbytečných vět, děj o některé odbočky osekaný a časově soustředěný by Gertin příběh možná více zintenzívnil a vzniklý prostor mohl být nadto naplňován dalšími významovými vrstvami (pro srovnání kupř. vzpomeňme, jak podobné téma zpracoval J. Durych v poměrně nerozsáhlé Boží duze). Takto však na mě zhruba v poslední třetině románu padl pocit setrvačnosti, přetaženého (a promarňovaného) času. Ale možná, že právě to byl autorčin záměr – vlastně nad knihou nakonec zažíváme podobné stavy, jako její stárnoucí protagonistka.