Tematické rozpětí Bouretzovy rozsáhlé trilogie je značně široké, sahá od novo­kantovského systematika Hermanna Cohena přes filozofickou teologii Franze Rosenzweiga či Martina Bubera, svébytný marxismus Waltra Benjamina či Ernsta Blocha, kabalistická zkoumání Gershoma Scholema či politickou filo­zofii Leo Strausse až po úvahy nedávno zesnulých filozofů Hanse Jonase a Emmanuela Lévinase. Podle Bouretze měli tito židovští myslitelé společné to, že v epoše „světa bez kouzla“, „smrti Boha“ a destrukce rozumu jistým způsobem zůstali věrni metafyzice, i když každý po svém: kupříkladu Benjamin (a jeho „přeživší bratr“ Bloch) fragmentárně, Buber odlehčeně, a konečně Scholem – který občas předstírá, že je jen nestranným historikem – stroze. Podle Bouretze se tito filozofové, i když někteří z nich v tomto směru cítili jisté pokušení, nikdy nepodvolili touze nahradit Boha člověkem na poli psychologie, světem na poli sociologie, a navrátit tak „žezlo spravedlnosti dialektickému materialismu a žezlo milosrdenství psychoanalýze“.

Samotný název celého díla pochází ze zlomku jednoho textu W. Benjamina z roku 1927 : „Člověk vznáší nářek nad stvořením a nad nesplněným slibem příchodu Mesiáše. Soudní dvůr ovšem rozhodne, že vyslechne svědky budoucnosti, a předstupuje tedy básník, který ji cítí, sochař, který ji vidí, hudebník, který ji slyší a filozof, který o ní ví. Jejich svědectví se rozcházejí, ale všechna svědčí o budoucím příchodu Mesiáše. Soud se neodvažuje přiznat svou nerozhodnost. Nakonec všichni porotci prchnou, na místě zůstane jen žalobce a svědkové.“ Pokud vám tento text připomíná Franze Kafku, není to podobnost čistě náhodná: právě Kafkovo jméno se v prvním a druhém díle vyskytuje velmi hojně, protože interpretaci jeho díla se věnovali Benjamin, Scholem i Buber. Jelikož ale publikace Svědkové budoucího času nemá bohužel jmenný rejstřík, upřímně dodávám, že zasvěcený, přehledný a srozumitelnější úvod do problematiky Kafkova vztahu k židovství čtenář najde v nedávné knize Jak porozumět Kafkovi od Hanse Dietera Zimmermanna. Tím ovšem od Bouretzova díla nechci nijak odrazovat: trpělivý čtenář v něm najde poučení nejen o výše vyjmenovaných mužích, ale i mnoha dalších, které autor vetkal do širokého esejistického proudu svého vyprávění, z nichž mnozí pocházeli z Prahy, například první ředitel Židovské národní knihovny, první rektor jeruzalémské Hebrejské univerzity a Buberův a Kafkův přítel Samuel Hugo Bergmann. S výjimkou Buberova životopisu a dílčích vzpomínek G. Scholema přitom souhrnně o životě žádné z devíti osobností představených v souboru nic česky nevyšlo, i když jejich dílo bylo s českým prostředím mnohonásobně spjato: nejen prostřednictvím Kafky, ale třeba v případě Scholema tím, že psal o pražském Golemovi, o symbolu Davidovy hvězdy, který se podle něj jako znak židovské komunity začal prvně používat právě v Praze v 17. a 18. století, odkud se rozšířil i do dalších obcí na východě i na západě, nebo o Praze jako centru „frankismu“, podle Scholema kacířské nauky paradoxně hledající v odpadnutí od víry výraz pravé, ryzí víry. A u Bubera, ke kterému se ovšem Bouretz vyjadřuje značně kriticky a kterého nijak neglorifikuje, jde o pouto přímo osobní: svoje přednášky Tři řeči o židovství, které jej proslavily, totiž pronesl v letech 1909 - 1911 právě v Praze, kam Buber přijel na pozvání židovského studentského kroužku Bar Kochba. Buber se několik let předtím stáhl ze stranického zápolení a šel osamělou a těžkou cestou znovuobjevení chasidismu. Právě jeho pražské vystoupení, od něhož letos uplyne sto let, znamenalo prolomení této jeho vědomé odloučenosti a v kontextu celého jeho života zaujímá výrazné místo. Je tedy velmi chvályhodné, že Bouretzovo čtenářsky nesporně náročné dílo se dočkalo i českého překladu a že vyšlo právě v Praze.