Auf Wiedersehen im Himmel
Nashledanou v nebi je významná kniha, která vznikla v rámci projektu „Sintové zpracovávají svou historii. Přináší vhled do duše Sintů, jejich kultury a umu, též ale obraz nenávisti a násilí.
Michail Krausnick napsal biografii Auf Wiedersehen im Himmel. Die Geschichte der Angela Reinhardt (Nashledanou v nebi. Příběh Angely Reinhardt/ové/), vydáno v roce 2005, Arena Verlag, Würzburg. Má 175 stran, osm kapitol, doslov a přílohy. Je věnována dětem, které zahynuly v koncentračním táboře. Vypravěč líčí život Angely, jejích rodičů a příbuzných v době národního socialismu. Hlavní děj se odehrává v letech 1944–45. Angelin otec a nevlastní matka byli Sintové, matka Němka, Angela byla tedy „kříženec“. Bylo jí právě pět let, když musela rodina uprchnout do lesa a skrývat se. Poté, co byli dopadeni, podle předpisu prohlédnuti a zařazeni k „rase“, ukázalo se, že Angelina německá matka, která ji opustila v jejích třech měsících, ji chce zpět. S biologickou matkou si Angela nerozuměla, proto byla dána do ústavu Svatého Josefa na vychování, také do kláštera Milosrdných sester v Untermarchtalu. Děti z tohoto ústavu směly těsně před koncem války narychlo přijmout svátost, ačkoliv neměly např. odpovídající věk, nato byly odvezeny „na výlet“ do Březinky a usmrceny. Angela se díky řádové sestře a biologické matce jako jediná zachránila. Po válce začala Angela hledat svou „mama“ a svého „dada“, k jejich velké radosti se opět shledali.
Ve vyprávění je množství důležitých informací o životě Sintů, o zásahu byrokracie do způsobu života, vzpomíná se 17. říjen 1939, kdy vešlo v platnost nařízení, že všichni „cikáni“ musejí zůstat na místě, na kterém se právě nacházejí, přihlásit se na policii, jinak jim hrozil koncentrační tábor a sterilizace. Statní muži a ženy byli odvedeni na nucené práce, „rodiny byly roztrženy, muži odděleni od svých žen, mladé matky od svých miminek. Děti, staří a nemocní lidé zůstali.“ (str. 12) Také Angelini rodiče se dostali na nucené práce při stavbě silnice.
V příloze jsou fotografie Angely, jejích rodičů, Sintů, seznamy žáků, kopie důležitých dopisů, ale i kopie dokumentů o rasových výzkumech Roberta Rittera a Evy Justin(ové). Čtenář zde nalezne také informaci o videonahrávce o dětech z výchovného ústavu Sv. Josefa.
Nashledanou v nebi je významná kniha, která vznikla v rámci projektu „Sintové zpracovávají svou historii“, stojí psáno v doslovu. Na jedné straně přináší obraz života Sintů před výše uvedenými opatřeními, na druhé výsledek řešení „rasové otázky“. Je to tedy vhled do duše Sintů, jejich kultury a umu, též ale obraz nenávisti a násilí.
Namísto závěru
„Most se stal jejím nejoblíbenějším místem a záhy získal pro její život zcela zvláštní význam. Vždycky, když měla volnou hodinu, utíkala doprostřed mostu, nahnula se přes zábradlí a dívala se do vln, které tam dole šuměly. Když ji nikdo neviděl, plivla rychle dolů a pozorovala svou slinu, jak mizí ve vodní pěně. Třeba ji velké vody s sebou zanesou až do velikého moře, do krásné, svobodné země, ve které nejsou nacisté. A ve které všechny děti smějí zůstávat u svých rodičů.“ (str. 57)