Prozaička Majgull Axelssonová (1947), původním povoláním novinářka, spojuje ve své tvorbě investigativní zájem o problematiku lidských práv se schopností poutavě a obšírně vyprávět. Přestože společné jádro všech jejích knih tvoří sociální a politické otázky, její novější práce rozhodně nejsou zatíženy ambicí předložit nestrannou analýzu vytyčených oblastí (za mnohé jmenujme například oblast péče o handicapované). Axelssonová už jistou dobu fascinuje čtenáře právě nebývalou kombinací společenské angažovanosti a svébytného fabulačního umění, které umně balancuje na pomezí drsné reality a neviditelného světa přízraků. Jako u mnohých jiných vypravěčů, i u ní se pak z tohoto „nerovného svazku“ rodí jeden z nejsladších plodů kvalitního umění, kouzlo ironie. To vše za procesu skandálního, avšak nikterak vulgárního odkrývání společenských jevů, jaké (nejen) švédský establishment nejraději zametá pod kobereček „image“.

Než se Axelssonová definitivně proslavila románem Dubnová čarodějka (1997, česky poprvé 2002), vydala několik beletrizujících dokumentů: kniha Naši malí bratři (1986) se věnuje dětské práci ve „třetím světě“, Rosario je mrtev (1989) podává svědectví o dětské prostituci tamtéž. Reportážní próza Zabíjejí nás (1991) zas upozorňuje na alarmující stav kriminality v Latinské Americe. Na stranu fikce se Axelssonová definitivně přiklonila oceňovaným románem Daleko od Nifelheimu (1994). Její román Ta, kterou jsem se nestala (2004), nahlížející jednak pod pokličku světa vysoké politiky, jednak až na sociální dno současné Evropy, vyšel v českém překladu v roce 2006. Axelssonová je rovněž autorkou divadelní hry Lisa Louise obdobného tématického zaměření. V roce 2016 vychází v češtině kniha Nejmenuji se Miriam (2014), románový příběh ženy, která prošla peklem koncentračního tábora, ovšem i po celý zbytek života musela tajit svou skutečnou - romskou - identitu.