Roberto Bolaño čtenáře na nevelkém rozsahu 122 stran noří do agonie monologu umírajícího chilského kněze Sebastiána Urrutiy Lacroixe. Agonie proto, že román je komponován tak, že se nevyhnutelně čte jedním dechem, což může působit znepokojivě, místy až nepříjemně. Kompozice se podobá hudební skladbě, odtud také název Chilské nokturno (i když původní titul měl znít Průtrž sraček), čemuž napomáhají zejména refrény a repetice motivů a výrazů (např. „Existuje nějaké řešení?“). Je zde nepochybně i souvislost s Nokturnem Kolumbijce Josého Asuncióna Silvy, jehož motiv se v románu objevuje a které je hispánským čtenářům notoricky známé.

Chilskému velebníčkovi se před očima rozehrává film složený z klíčových scén jeho života. Zajímavý je fakt, že klíčové životní okamžiky z pohledu hlavní postavy se neshodují s představou klíčových okamžiků v očích čtenáře. Až příliš často čteme o „bezvýznamných“ situacích, chvilkových dojmech a pocitech. Jak jsme ale překvapeni kontrastem, který následuje (např. politické vraždy v domě spisovatelky, kam hrdina pravidelně dochází). Dozvídáme se, že kněz Sebastián Urrutia Lacroix se chce stát literárním kritikem. To se mu také podaří a vybere si pseudonym Ibacache, své jméno si ponechá pro poezii, která je spíše průměrná. Kněz Sebastián a literární kritik Ibacache (to vše v jedné osobě) je vlastně také průměrný. Zmítá se mezi dobrem a zlem, hnán strašidelnou otázkou, zda člověk vždy ví, co je dobré a co špatné. Odpověď nenachází a nenabízí se ani čtenáři. Ibacache veřejně nevyznává žádný politický směr, ale ani žádný neodmítá. A tak se klidně může stát, že vyučuje marxismu pravicového generála Pinocheta a jeho gardu. Je králem průměrnosti, králem umění, jak najít střed a jak za žádnou cenu nevybočovat, i když právě alespoň v literární kritice se úpěnlivě snaží vyniknout. Předtím ještě stihne odjet do Evropy studovat údržbu kostelů za pomoci sokolů, kteří plaší holuby znečišťující střechy svatostánků, a jako spíše pravicově smýšlející pohřbít svého levicově orientovaného básníka Pabla Nerudu.

Jsme svědky koncertu obyčejnosti, bezvýznamnosti momentů skládajících se jako mozaika do „velevýznamného“ celku, kterým je celý jeden lidský život. A na konci tohoto života není žádné řešení. Jen deziluze ze zoufalého stavu Chile. A i toto si musí čtenář vydolovat sám mezi řádky. Jediné, co zbude, jsou otázky, moře otázek („Existuje nějaké řešení?“, „Bylo to jednání nutné nebo zbytečné?“, „Zbláznili se snad Chilané?“, „Kdo za to může?“), které jako by kněz pokládal zestárlému mladíkovi (pravděpodobně jde o něj samého) a zároveň se jimi před ním obhajoval. A my se ptáme: Je člověk vůbec schopen své činy sám před sebou obhájit? Je to jednání nutné nebo zbytečné?

Chilské nokturno je čtení velmi znepokojující, jsme ponořeni hluboko do textu a ve chvílích, kdy se nám téměř daří vynořit a nabýváme pocitu, že už skoro vidíme světlo, řešení problému, jsme staženi zpět dolů, do nitra vyprávění obyčejného kněze, který sám sebe považuje za neobvyklého. Jde o neustálý boj o nalezení odpovědi, která nepřijde. Kniha je pro čtenáře velkou výzvou, ale ten, kdo v ní hledá uklidnění, je bezpochyby nenajde.