Stručné shrnutí historie rumunské avantgardy lze uvést paradoxem: přestože projevy avantgardního ducha se v Rumunsku objevují dříve než jinde v Evropě - už na počátku 20. století, a přestože v meziválečném období nabývají podoby intenzivního, obsahově a tvarově bohatého hnutí, není rumunská umělecká avantgarda ve světě ještě dostatečně známa, a až na výjimky není ani doceněna. Ostatně i domácí prostředí ji začalo znovu objevovat po dlouhém mlčení až ke konci šedesátých let. Do té doby byly jediným zdrojem informací buď knihovny uchovávající avantgardní publikace v tzv. "zvláštních fondech", anebo svědectví žijících příslušníků avantgardy (pokud ovšem neodešli do zahraničí), jako byl např. konstruktivistický malíř, později ředitel bukurešťského Uměleckého muzea M. H. Maxy, publicisté Sandu Eliad a F. Brunea-Fox, ale především básník Saşa Pană, vydavatel avantgardních časopisů a sbírek, jenž ve svém domě v Bukurešti na ulici Dogarilor pečlivě opatroval archiv rumunské avantgardy. Právě jemu vděčíme za první soubor avantgardních textů – Antologia literaturii române de avangardă, který konečně mohl vyjít v roce 1969. Téhož roku literární historik Ion Pop z klužské univerzity vydal pod názvem Avangardismul poetic românesc první pojednání o historii a osobnostech meziválečné avantgardy.

Od té doby prací tohoto druhu přibylo; za všechny jmenujme alespoň obsáhlé, takřka sedmisetstránkové dílo Avangarda literară românească (1983), v němž literární teoretik a kritik Marin Mincu uvedl kromě svého výkladu o tendencích uvnitř rumunské avantgardy i reprezentativní výběr z tvorby 24 avantgardních autorů a 35 manifestů (programových textů) z let 1924 – 1947. Chvályhodné úsilí rumunských badatelů ani reedice některých literárních děl vzniklých v okruhu avantgardy však nijak podstatně neovlivnily to, že v cizině přetrvává jen slabé povědomí o rumunské avantgardě, omezené nejčastěji na fakt, že někteří význační představitelé evropských avantgardních směrů – Tristan Tzara, Marcel Iancu a Victor Brauner - byli rumunského původu. Spíše výjimečný je zájem o hlubší poznání, jehož dokladem je např. italská antologie Poesia romena d'avanguardia (u Feltrinelliho ji v roce 1980 vydali Marco Cugno a Marin Mincu) nebo relativně nedávná výstava Brancusi, Tzara und die rumänische Avantgarde v muzeu v Bochumi (1997), k níž byl vydán také krásně graficky zpracovaný katalog Michaela Ilka.

Než se pokusíme nastínit historický vývoj rumunského avantgardního hnutí, měli bychom definovat sám pojem "avantgarda". V literárněvědných pracích najdeme nespočet definic; pro naše potřeby se obrátíme k rumunským pramenům. Světově proslulý dramatik rumunského původu Eugène Ionesco ve svém eseji Discours sur l'avant-garde (1966) rozvíjí paralelu mezi významem tohoto slova ve vojenství ("předvoj", "úderná jednotka") a v umění a za určující rys umělecké avantgardy považuje rebelantství, roztržku s dosavadními uměleckými formami. Literární teoretik Adrian Marino v jedné studii z roku 1967 zdůrazňuje jinou její vlastnost: snahu objevovat nové možnosti, pouštět se do neznámého terénu, být ve sféře umění jakýmsi prospektorem. Již zmíněný Ion Pop ve své poslední monografii s touto tematikou Avangarda în literatura română (1990) spojuje oba póly, tj. odmítání a novost: mezi negací, jež je východiskem, a inovací, k níž se směřuje, probíhá vývoj plný dynamiky a vření, jehož cílem není ani tak dokončené dílo, jako spíše usilování o ně, trvalý pohyb při neustávajícím tvůrčím napětí.

Jak se onen dynamický vývoj avantgardního hnutí projevoval v Rumunsku? Na jeho počátku jde o izolované projevy, které však již ohlašují budoucí směřování avantgardy. Poetiku surrealismu, ale i absurdní literatury předjímají texty Demetra Demetresca-Buzău, jenž do historie avantgardy vstoupil pod pseudonymem Urmuz (1883-1923). Jeho "antiprózy" vznikající kolem roku 1908 (tj. v době, kdy se v Itálii ustavuje futurismus) parodují a rozkládají tradiční literární postupy: postava je vytvořena ze vzájemně neslučitelných prvků ("Ismail se skládá z očí, licousů a šatů a je dnes velmi těžko k sehnání. Před časem vyrůstal i v Botanické zahradě, ale později se díky pokroku moderní vědy podařilo vyrobit ho chemickou cestou..."), popis prostředí pozbývá referenční platnost ("Stovky žadatelů o místo, o peněžní podporu a o dřevo jsou nejprve uvedeny pod obrovské stínítko, kde jsou nuceny vysedět po čtyřech vejcích..."), děj se rozpadá na sled groteskních situací bez jakékoli kauzality ("...jednou za rok nabývá Turnavitu podobu plechovky, a když je naplněn petrolejem až po okraj, vykoná dalekou cestu, nejčastěji na ostrovy Mallorca a Menorca..."). Urmuzovy Pagini bizare – Podivné stránky jsou českému čtenáři dostupné v překladu Petra Turka (nakl. KRA, Praha 1994).

V roce 1912 šestnáctiletý gymnazista Samuel Rosenstock (později známý jako Tristan Tzara) zakládá s přítelem Eugenem Iovanakim (básníkem píšícím pod pseudonymem Ion Vinea) efemérní revui "Simbolul", v níž se hlásí k rumunským modernistům (Macedonskému, Minulescovi, Maniovi), ale již o dva roky později uveřejňuje časopisecky pod pseudonymem Samyro básně naznačující jeho další vývoj směrem k dadaismu. Paroduje v nich zavedené básnické formy včetně lidové lyriky, jež byla od dob národního obrození považována za nedotknutelnou; např. v básni Glas (Hlas) , veršovým rozměrem a rytmem dokonale napodobující lidovou píseň – doinu, nahrazuje úvodní invokaci přírody typu "foaie verde" ("lístečku zelený") degradovaným civilizačním prvkem – "zid dărăpănat" ("rozpadlá zídko") a potenciální tragický motiv - "o fată moartă" ("mrtvá dívka") převádí do groteskní roviny: "s-ar fi legănat / ca o pară coaptă" ("byla by se houpala / jako zralá hruška").

V roce 1916 stojí Tristan Tzara v Curychu u zrodu dadaismu, později se sbližuje s pařížskou surrealistickou skupinou André Bretona. Po celé meziválečné období však udržuje živé styky s bukurešťskými avantgardisty, mj. přispívá do jejich časopisu "Integral".

V letech následujících po první světové válce nabývají avantgardní projevy v Rumunsku charakter hnutí, jež zahrnuje četná seskupení a několik různých tendencí. S jistým rizikem zjednodušení můžeme v historii meziválečné avantgardy rozlišit dvě období: chronologicky první – konstruktivistické a po něm následující surrealistické.

Ke konstruktivismu (rumunsky "constructivism") se hlásily časopisy "Contimporanul" (Současník, vycházel 1922-1933), "Punct" (Tečka, 1924), "75 HP" (1924) a "Integral" (1924-1928). Konstruktivistickou orientaci do těchto seskupení zavedl mj. Tzarův přítel, architekt a grafik Marcel Iancu, díky své znalosti německého konstruktivismu. Mladí básníci, prozaici, malíři a sochaři soustředění kolem uvedených publikací ostře odmítali dosavadní umění; výmluvný je manifest sepsaný Ionem Vineou a uveřejněný roku 1924 v časopise "Contimporanul": "Jos Arta / căci s-a prostituat! / Poezia nu e decît un teasc de stors glanda lacrimală a fetelor de orice vîrstă; / Teatrul, o reţetă pentru melancolia negustorilor de conserve; / Literatura, un clistir răsuflat…" ("Pryč s Uměním / neboť se prostituovalo! / Poezie je jenom lis na vymačkávání slzných žláz dívek každého věku; / Divadlo je receptem na melancholii pro obchodníky s konzervami; / Literatura je zvětralý klystýr…") Po této negaci následovalo vytyčení pozitivního programu: smyšlenou literaturu dobrodružnou či psychologickou má nahradit autentičnost tzv. reportáže všedního dne; divadlo se má osvobodit od zavedených klišé; výtvarné umění se má stát výrazem barev a tvarů. Obecně umění již nemá mít individuální povahu, nýbrž má směřovat ke kolektivnosti a syntéze: malířství spolu se sochařstvím budou vytvářet funkční architektonické celky, vedle toho se malířství bude propojovat se slovesným uměním ve výtvorech zvaných "piktopoezie".

V polovině dvacátých let skupina kolem časopisu "Integral" - Ilarie Voronca, Ion Călugăru, M. H. Maxy, Benjamin Fundoianu, Mattis Teutsch - vyhlašuje program "integralismu", který spočívá v několikeré syntéze: mezi jednotlivými druhy umění, mezi rozličnými avantgardními programy a konečně mezi avantgardními hnutími v různých evropských zemích. V této souvislosti stojí za zmínku, že rumunské časopisy informovaly také o české avantgardě: o Devětsilu a básníku Nezvalovi, o Teigově "Stavbě", o Osvobozeném divadle.

S nástupem další básnické generace převládlo v Rumunsku zaměření na surrealismus ("suprarealism"), prosazované zejména časopisem "Unu" (Jeden; vycházel 1928-1932), v němž vycházely teoretické články o tvůrčích zásadách nového směru, ukázky z děl francouzských surrealistů a vlastní tvorba skupiny, k níž patřili zejména Saşa Pană, Geo Bogza a Miron Radu Paraschivescu. Šéfredaktor surrealistické publikace Saşa Pană (1902-1981) je autorem několika sbírek tzv. prózopoém, v nichž nejvíce uplatnil princip automatického diktátu. Miron Radu Paraschivescu (1911-1971) nacházel inspiraci v předměstském folklóru a v odkazu Garcii Lorky, což je patrné hlavně ve sbírce Cîntece ţigăneşti (1941, Cikánské písně). Geo Bogza (1908-1993) přešel od poezie k reportáži a svými syrovými, ale současně i lyrickými obrazy z různých zeměpisných a profesních prostředí založil rumunskou uměleckou reportáž, pro niž jsou dodnes vzorem jeho reportážní cykly Lumea petrolului (1934, Svět nafty), Tăbăcarii (1935, Koželuzi), Ţara de piatra (1935, Země z kamene) a Tragedia poporului basc (1939, Tragédie baskického lidu).

Jaké byly další osudy příslušníků rumunské meziválečné avantgardy? Některá jména zůstala spjata výhradně s její historií a objevují se jen vzácně v jiných souvislostech (S. Pană, Gh. Luca, Moldov). Někteří spisovatelé se přeorientovali jiným směrem: St. Roll spolupracoval s časopisy prosazujícími tzv. proletářské umění – "Cuvântul liber" a "Era nouă", Ion Călugăru se zařadil mezi významné realistické prozaiky románem Copilăria unui netrebnic (z let 1923-1931, Dětství jednoho dareby). Poměrně početná je skupina těch, kteří emigrovali do Francie, k čemuž je přivedla na jedné straně nespokojenost se společenskou atmosférou, zesílení antisemitismu, nepochopení současníků, ale na druhé straně také přitažlivost Paříže jako uměleckého centra Evropy; po Tzarovi se ve Francii usazují (a francouzštinu přejímají za svůj výrazový prostředek) básníci Ilarie Voronca, Benjamin Fundoianu-Fondane a Mihai Cosma (Claude Sernet), stejnou cestu volí malíři Victor Brauner a Mattis Teutsch. Na zkušenosti meziválečné avantgardy ještě na konci války a těsně po válce navázala skupina básníků vyznávajících experiment v poezii – Gellu Naum, V. Teodorescu, Gherasim Luca, Paul Păun, D. Trost, tzv. druhá vlna rumunského surrealismu; ta však ztratila jakoukoli možnost veřejně vystupovat a publikovat po roce 1947, tj. po likvidaci monarchie, vyhlášení lidovědemokratické republiky a nastolení přísného ideologického dohledu nad kulturou, dobře známého ve všech zemích sovětského bloku.

Ani nepříznivé historické okolnosti však nemohly vymazat avantgardu z dějin rumunské kultury. Toto umělecké hnutí přetrvalo nejen jako jedna historická etapa vývoje umění, ale i jako zdroj inspirace pro následovníky. Je například známo, že Urmuzovy antiprózy ovlivnily tvůrce absurdního divadla E. Ionesca, ale mnohé avantgardní podněty bychom našli i u poválečných rumunských spisovatelů, kteří usilovali o obrodu rumunské literatury od počátku šedesátých let. Úsilí rumunských avantgardistů o hledání nových cest v umění se zdá být inspirativní i v dnešní postmoderní době.