Bret Easton Ellis světově proslul vysoce kontroverzním románem Americké psycho z počátku devadesátých let. S touto knihou se čeští čtenáři měli možnost seznámit před několika lety, když ji v překladu vydala olomoucká Votobia. Bohužel, poté nastala delší odmlka a na další Ellisovy knihy jsme si museli počkat až do teď, kdy hned dvě vydala v krátkém sledu za sebou Mladá fronta: nejprve to byli Informátoři z roku 1994, teď nověji Pravidla vášně ze sklonku osmdesátých let, obě v překladech Martina Königa. Další Ellisův román – rozsáhlá Glamorama, jež jako vůbec první autorova kniha nabízí cosi, co by šlo nazvat dějem, právě vyšel v Mladé frontě.

Bez přehánění lze říci, že Ellisův vliv na světovou literaturu v posledních dvaceti letech byl obrovský, zejména pak na mladou generaci. Známý kritik Malcolm Bradbury, který počátkem osmdesátých let založil jeden z prvních ostrovních kursů tvůrčího psaní, kdysi prohlásil, že mnozí z těch, kteří vstupovali do těchto kurzů na sklonku tisíciletí, byli inspirováni právě tvorbou Breta Eastona Ellise. Ovlivnil celou jednu generaci anglických a amerických spisovatelů, ale třeba i francouzských, inspiraci Ellisem otevřeně přiznávají Beigbeder, Houellebecq či Djian.

Recept na literární úspěch byl jednoduchý. Nenápadný, trochu samotářský mladík z bohatého předměstí Los Angeles a studující na zapadlé univerzitě kdesi ve Vermontu vydal v roce 1982 útlou knihu Méně než nula, která se během několika týdnů stala kultovním hitem. Trochu překvapivě – na rozdíl od těch současných bestsellerů totiž nedokázala nabídnout žádný strhující příběh, spíše jen hodně roztříštěný portrét moderní doby. A to se stalo charakteristickým znakem všech Ellisových románů. Hluboce ve svém nitru je Bret Easton Ellis staromódní moralista, ovšem jeho romány nezaujaly ani tak morálním či moralizujícím rozměrem, jako spíše notnou dávkou černého humoru a nezaměnitelně cynickým tónem, který umožňuje dvojí čtení: tyto knihy lze číst jako nemilosrdný portrét naší povrchní doby odhalující všechny její nepravosti a zároveň jako její moderní apoteózu. A právě tím tolik inspiroval své následovníky.

Zatímco Americké psycho nechalo čtenáři nahlédnout do světa bohatých burzovních makléřů, v němž posedlost luxusem a uhranutí zvukem jmen slavných značek nakonec skončí kanibalismem, v Pravidlech vášně obrátil svou pozornost k prostředí bohaté školy. A podařilo se mu zde totéž, co ve všech ostatních románech, totiž nabídnout takový obraz, který zasvěceným přijde jako naprosto pravdivý a nezasvěceným jako úchvatně exotický. Hledat v této knize nějaký děj by bylo bláhové – z pohledu několika aktérů totiž líčí cosi jako jeden velký mejdan, a mejdany, jak známo, příliš děje nemají. A vlastně ani „smyslu“, což je jedno z hlavních témat knihy. Ano, Ellis nabízí portrét celé jedné poměrně početné skupiny americké mládeže, která byla doslova zničena luxusem a bohatstvím svých rodičů – což je aktuální dodnes, kdy se v reality show celá Amerika kochá tím, jak v luxusu vychovaná Paris Hiltonová neví vůbec nic o normálním životě. I lidé z Pravidel vášně žijí vinou luxusu tak trochu v izolaci, ve které jsou jim jediným rozptýlením drogy, alkohol a sex. Jejich životům chybí jak smysl, tak cit či vášeň – i proto je poměrně nepochopitelné, proč jinak přesný a dobrý Königův překlad nedodržel anglický název „pravidla přitažlivosti“: vášně v knize skutečně moc není. Hybným momentem života této generace je nuda; a nudou taky vše končí. Tím vlastně vzal Ellis vítr z plachet případným kritikům: na námitku, že v knize o nic nejde, lze bryskně odpovědět, že přesně takový je život, který román zachycuje. A že je trochu „nudný“? Inu, když chcete zachytit „nudu“... Bret Easton Ellis dokázal, že „zbyteční lidé“ nebyli jen specifikem ruského romantismu.