Ačkoli slova na obalu českého vydání hlásají, že jde o „moderní román současného amerického spisovatele“, jedná se ve skutečnosti spíše o sérii třinácti povídek. Do kvazirománového tvaru je spojuje jak exponované téma životní prázdnoty části kalifornské high society, tak i několik postav, roztroušených napříč dějem povídek, např. postava Bruceho zvýrazněná z kompozičních důvodů v názvech první a poslední povídky (Bruce volá z Mulhollandu, S Brucem v Zoo). Nikoho nepřekvapí ani forma výpovědí v první osobě, jež je pro Ellise charakteristická.

„Co je správné? Jestli něco chceš, je správné, když si to vezmeš. Jestli chceš něco udělat, je správné, když to uděláš.“ Tato slova z Ellisova románového debutu jako by shrnovala životní filosofii „nové ztracené generace“, jak ji ve stejnojmenné eseji označil David Leavitt (The New Lost Generation, Esquire, 1985). Kniha Informátoři není nic víc než jakýsi dovětek k Ellisově zdařilé prvotině Míň než nula. Děj nesouvislých příběhů o nudě, drogách či sadistickém vytržení je umístěn zpravidla do Los Angeles začátku 80. let. Čtenář, jenž zná autorovy předcházející knihy, zde ovšem nenajde nic nového. Ostatně samotný komerční úspěch knihy přičetli recenzenti ve Spojených státech vesměs pouze tomu, že se svezla na úspěchu, respektive skandálu, který vyvolal autorův třetí román Americké psycho, jedno z nejskandálnějších literárních děl 90. let minulého století.

Informátoři zklamou nejen v porovnání s dalšími Ellisovými knihami, ale i s kontextem obdobných sbírek skupiny autorů, pro něž se podle Couplandova románu vžilo označení „Generace X“. Českého čtenáře ke srovnání vybízí zejména povídkový cyklus Otroci New Yorku (Slaves of New York, 1987, č. 2000) od Tamy Janowitzové. Jednak se zde setkáváme s obdobným tématem, jednak autorka v této knize svoje povídky rovněž koncipuje do kvazirománového tvaru tím, že se jejich hlavní protagonisté objevují v několika povídkách, jež na sebe navazují. Zatímco Janowitzová je ovšem ve svých „short stories“ břitká a vtipná, nehledě ke kompoziční přehlednosti jednotlivých povídek, Ellis je ve vyprávění rozplizlý, neurčitý a nezřídka nudný. S porovnáním se svými souputníky zůstává bohužel literárním břídilem, který těží pouze z popisů sexuálních a sadistických scén a vulgarity. Nenápaditost jeho povídek zřetelně vyvstane, srovnáme-li Informátory s díly autorů, kteří se této ve Spojených státech populární prozaické formě soustavně věnují, např. s povídkami Jayne Anne Phillipsové, Joyce Carol Oatesové, Daniela Sterna či Stuarta Dybecka.

Z třinácti Ellisových povídek vyniká upírská zpověď Tajemství léta. Ellis v ní sice nechává zřetelněji zaznít imaginativní strunu, ale po přečtení zjistíme, že povídka je pouhou odlehčenou variací motivu ze zmíněného Amerického psycha. Přesto mají Ellisovy povídky své kladné stránky. Najdeme je jednak v sugestivním vystižení oné atmosféry „nesnesitelné lehkosti bytí“, jednak ve skvělých dialozích, pomocí nichž tento autor dosahuje přesvědčivosti. V dialozích, jež svou absurdností a nesdělností vypovídají o jediném: o ztrátě schopnosti komunikace a dorozumění.