Jistě není přehnané tvrzení, že B. S. Johnson patří mezi autory, k nimž literární historie nebyla příliš laskavá. Snad se narodil v nesprávné zemi, možná v nesprávné době, jisté zůstává, že psal způsobem, který ostrovní literatuře nebyl nikdy vlastní, na který vždy pohlížela s nedůvěrou a který - po krátkém flirtu zejména v šedesátých letech - poměrně hrubým způsobem odvrhla. Literárně-historická kompendia B. S. Johnsona uvádějí nejčastěji ve spojení s Christine Brooke-Roseovou, a to hlavně kvůli "experimentátorství" - jinak spolu mají společného skutečně jen velmi málo. Dnes je vliv B. S. Johnsona na britskou literaturu minimální, ba téměř nulový a autor sám skoro upadl do zapomenutí. A to takového, že i britský vydavatel Picador pocítil nutnost vybavit knihu obsáhlou předmluvou, která by čtenáři připomněla, kdo to Johnson byl. Napsání předmluvy se ujal ten nejpovolanější - romanopisec Jonathan Coe, který mimo jiné napsal i několik životopisů (má za sebou například biografii herce Humpheyho Bogarta) a v současné době pracuje na životopise právě B. S. Johnsona. Jak už to tak bývá - a jak se dalo čekat - Coeova předmluva je vlídná, přesvědčená o hodnotě Johnsonova díla, ale také fundovaná a objasňující. Je proto dobře, že český nakladatel se rozhodl předmluvu zachovat i pro české vydání: mimochodem díky odeonskému překladu Podvojného účetnictví Christie Malryho (autorem překladu je František Fröhlich) je B. S. Johnson znám i u nás a možná dokonce víc než v rodné Anglii.

Ale ještě k experimentování. Na Britských ostrovech nemělo přílišné literární experimentování nikdy na růžích ustláno - tradičně konzervativní literární scéna vyháněla odvážnější autory do pařížského exilu, kde třeba Joyce vydal svého Odyssea, anebo je prostě ignorovala - to je případ třeba Christine Brooke-Roseové, která je dnes známa spíše jako romanistka, a je-li bráno v potaz její románové dílo, je zhusta považována za epigonku autorů francouzského nového románu. A když už jsme u té tradičnosti, je jistě signifikantní, že se v Anglii vlastně nikdy neuchytil surrealismus. Ale zpět k věci. Existuje-li nějaký skutečně charakteristický postoj vůči románovému experimentu, pak je vyjádřen v dílech a esejích Johna Fowlese - i on experimenty přijímá, pozorně sleduje dění na druhé straně kanálu La Manche, ovšem stejně tak dobře ví, že je třeba skloubit "nové" a "staré", naroubovat experimentování na silný kmen tradice.

B. S. Johnson toto odvrhl a razil zcela nový přístup, podobně jako třeba Robbe-Grillet či Butor ve Francii. A měl s ním zpočátku úspěch: právě již zmiňované Podvojné účetnictví uznale pochválil Samuel Beckett, velkým Johnsonovým zastáncem byl i slavný a vlivný Anthony Burgess - jak poznamenává v předmluvě Coe.

Nicméně B. S. Johnson se v roce 1973 zabil a budoucí vývoj literatury se mnohem spíše (co se narativní formy týče) tradičnějším směrem. Počátkem osmdesátých let plně pak britskou literární scénu plně ovládla tzv. "amisovská generace" neboli autoři jako Martin Amis, Salman Rushdie, Graham Swift či Ian McEwan.

Román Nešťastníci (The Unfortunates), který nedávno v překladu Jiřího Hrubého vydalo Argo, je obecně považován za jeden z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší Johnsonovo dílo. Je to román trochu bombastický - nikoli obsahem, ale formou. Pokud se dnes tato kniha připomíná, pak především proto, že vyšla jako soubor volně ložených kapitol v krabici. Původně to měl být pouze soubor nesvázaných listů, později Johnson ustoupil a svolil s utříděním jednotlivých stránek do kapitol - ty si má čtenář nějak zamíchat a číst v pořadí jak se mu namanou. Že jde o záležitost efektu, je nabíledni. Předně celé formální uspořádání je tak nezvyklé, že už v době vzniku muselo přilákat pozornost čtenářů hlavně k vnějšku, formě a nikoli obsahu. A pokud si dnes Johnsonův román někdo vůbec pamatuje, pak zas jen pro tu krabici. Nicméně v tomto ohledu Johnson ještě uspěl, podařilo se mu přijít s neotřelou myšlenkou, jež se hluboce vryla do podvědomí. Druhou otázkou je, zda je tato forma oprávněná, zda odpovídá obsahu. Mám osobní dojem, že v této otázce Johnson selhává. Kniha je popisem všedního dne sportovního novináře, který přijíždí do Nottinghamu napsat reportáž o místním fotbalovém utkání. Okamžitě po příjezdu na nottinghamské nádraží se mu vybavuje spousta reminiscencí - hlavně na mrtvého přítele a na nevydařený partnerský vztah. Johnsonovým cílem bylo podle všeho dosáhnout jisté pravdivosti, což v jeho pojetí vlastně znamená naprostý realismus. Jako mnozí další autoři své doby trpěl utkvělou představou, že viktoriánští prozaikové v podstatě lhali a že je konečně třeba říct pravdu, postavit se konvencím fikce. Že jde o věc naivní, že romanopisec je nucen lhát, to vyšlo najevo velice záhy. A je to vidět i při četbě této knihy: rozstříháním knihy na několik kapitol a jejich promícháním přece ještě nedosahujeme dokonalého zobrazení mentální reality. Ano myšlenky a vzpomínky jsou chaotické, ovšem není lepší přiznat arbitrérnost jakéhokoli narativního řádu než se marně pokoušet o pravdu. Není přiznání, že pravdu asi neříkám, než neochvějná víra, že ano? Kdyby Johnson chtěl být skutečně důsledný, musel by býval svou knihu rozstříhat ne na listy, jak původně chtěl, neboť na písmenka. Už spojením dvou slov totiž čtenáři předkládá jistý řád. O této knize se obyčejně tvrdí, že je jedno v jakém pořadí bude čtenář kapitoly číst, že jako celek budou dávat stále význam. Z osobní zkušenosti to potvrdit nemohu, nicméně je třeba jedním dechem dodat, že to je nápad zajímavý a i některé pasáže knihy disponují neobyčejnou emotivní silou. Nicméně jsem pevně přesvědčen, že tuto sílu by měly i bez toho krabicového formátu.