Téma, jež si pro svůj nejnovější román zvolila Linda Grant, je zároveň okoukané i odvážné. Psát současné příběhy, do kterých se tou či onou formou promítají dávno zapomenuté události, například druhá světová válka, nucený exil či dokonce přímo židovská tragédie, se v poslední době stalo tak trochu klišé: takových románů je bezpočet. Stačí se porozhlédnout kolem, ba co víc přímo na iliteratuře: Rachel Seiffert se svou knihou The Dark Room či Michael Frayn s románem Spies jsou jen výmluvnými příklady rozšířeného trendu. Druhá světová válka prostě inspiruje současné spisovatele mnohem víc než všechny předchozí konflikty dohromady (včetně první světové války). A to dokonce i ty autory, kteří ji ani nezažili. Na druhé straně právě v tom spočívá i ta odvaha: pouštět se na tolikrát zorané pole s přesvědčením, že lze říct něco nového.

Jedním z nich je i prozaička Linda Grantová. Narodila se šest let po válce v Liverpoolu (dnes ovšem žije v Londýně), vystudovala anglickou literaturu na yorkské univerzitě a svůj románový debut vydala až poměrně pozdě: The Cast Iron Shore (Slitinové pobřeží) spatřilo světlo světa až roku 1996, tedy když autorce bylo pětačtyřicet. Pozdě, leč úspěšně, neboť román byl záhy nominován na cenu Guardianu, nejprestižnější literární ocenění udělované každoročně románovým debutům. Ještě předtím ovšem vydala esej s těžko přeložitelným názvem Sexing the Millennium: A Political History of the Sexual Revolution (1993). Po úspěchu prvního románu Linda Grant vydala (tentokrát poměrně záhy) rodinné memoáry Remind Me Who I Am Again (Můžeš mi zase připomenout, kdo jsem, 1998), zachycující mentální chorobu její matky. Druhý román When I Lived in Modern Times (Když jsem žila v moderní době) vyšel v roce 2000 a i on se stal literární událostí - mimo jiné byl oceněn Orange Prize udělovanou každoročně za nejlepší ženský román. Nyní se přihlásila opět o pozornost svým třetím románem Still Here (Stále tu ještě jsme). Titul se vztahuje k životním osudům židovské exulantské rodiny. Ta měla před válkou soukromý podnik v Drážďanech, roku 1934 musela uprchnout před Hitlerem do Anglie, konkrétně do Liverpoolu, s nadějí, že jakmile nacistické běsnění skončí, vrátí se rodina domů. Nevrátila a zůstala v Liverpoolu - mimo jiné i proto (a tento moment sdílí román se Špióny Michaela Frayna), že bezprostředně po válce jeden totalitní režim vystřídal druhý, Drážďany připadly Rusům a podnik židovské rodiny byl znárodněn. Celá padesát let stará historie ožívá nyní na přelomu milénia, když se padesátiletá Alix Rebick, cestující po celém světě a pracující na restauraci a dokumentaci synagog, vrací ze svého domku na francouzském venkově zpět do Anglie, aby se zde postarala o umírající matku. Ta ji na smrtelné posteli prosí, aby se pokusila získat továrnu zpět do rodinných rukou. Ale název může mít ještě jeden rozměr - totiž že se vztahuje ke vzpomínkám, historii, která vypadá dávno minulá, zapomenutá či vyřešená jen na první pohled.

Alix je velice zvláštní, a jedním dechem třeba dodat, že obrovsky silná postava, osobnost. Ke skvělému dojmu, který zanechává ve čtenářově vědomí, samozřejmě přispívá způsob, jakým ji autorka zachycuje: nevolí otřepané situace, fráze, ani sáhodlouhé, doslovné popisy Alixina charakteru, nýbrž nám ji ukazuje v několika více či méně všedních situacích, jemně nastiňuje, někdy nechá jen zaznít echo v krátkém rozhovoru. Druhým stěžejním pólem knihy je Joseph Shields, americký architekt, který staví přímo na pobřeží Liverpoolu moderní hotel. I Joseph prochází závažnou krizí: po sedmadvacetiletém manželství jej opustila žena, a když teď potkává sebevědomou Axis, přirozeně jej to k ní táhne - ovšem jejich vztah se rozhořívá velice pomalu, s četnými odmlkami, které zde představují hlavně tři hlavní dějové sekvence knihy. První jsou dějiny zabavené továrny, druhou stavba hotelu a třetí Josephovy reminiscence na jeho manželství. Pomalý rozvoj vztahu nicméně velice zdařile zachycuje i autorčin styl, který je velice uvolněný, poklidný, plný odboček, reflexivních ohlédnutí a vzpomínek. I díky tomu se jí ovšem daří předložit velice přesvědčivý portrét obou postav - pronikáme k nim postupně, s každou další stránkou, každou vylíčenou příhodou či nastíněnou úvahou. A nikdy k nim nepronikneme úplně, takže knihu zavíráme vlastně neuspokojeni - román končí nikoli tečkou, ale (metaforicky řečeno) otazníkem. Budoucnost postav je otevřená.

Linda Grant rozhodně neprosluje nějakým experimentováním, originálními narativními postupy či něčím podobným, co by oslovilo meta-literárně zaměřené čtenáře. A neuspokojí ani milovníky postmoderních hrátek. Na druhé straně toto ani není její snahou. Zcela na první pohled je zřejmé, že Still Here chce být poměrně tradičním románem - ovšem románem skvěle napsaným. Jeho největší silou jsou autorčin jazykový cit, výtečné pozorovací i charakterizační schopnosti a též brilantně zvládnuté umění zkratky. Pravda, originálnější téma by románu možná prospělo, na druhé straně platí to, co bylo řečeno na začátku - Linda Grant prokázala velkou odvahu. A výsledek? Myslím, že rozhodně uspěla, protože její román mezi ostatními podobného druhu rozhodně nezapadne.