Na dánských univerzitách budou studenti do nekonečna moci rozplétat spletitý labyrint jazyka a významů v tomto vskutku netradičním počinu. Ať už se tedy jedná o román významem srovnatelný s Joyceovým Odysseem, nebo pouhou autorovu jazykovou onanii (takhle zhruba vypadají oba póly kritiky), rozvířila tato událost dánské literární vody a hlavní deníky o ní referovaly na svých titulních stranách. V Dánsku se totiž literatura opravdu diskutuje, a to nejen v časopisech literárních, ale i na stránkách předních deníků.

Auricula (lat. vnější ucho, boltec) je název posledního románu Pera Hojholta (1928), autora převážně krátkých próz a experimentální poezie. Roku 1915, 7. září v 16.09 nastalo v Evropě ticho, náhodné ale absolutní, dlouhé asi jako doba mezi dvěma nadechnutími. Náhle ztichlá Evropa hostila i neurčitý počet souloží, z nichž zhruba po devíti měsících vzešel, krom nijak neobvyklých novorozeňat, i blíže neurčený počet uší. Toť výchozí anekdota románu, s níž Hojholt přišel už roku 1978. Singulár v názvu je na místě, neboť ucho přišlo na svět singulární a takovým i zůstalo. Přestože je kromě toho obojaké, hermafroditní (jen si ho pěkně prohlédněte), jalo se hned po narození vyhledat své druhy a vydat se s nimi do tichých enkláv Evropy, nejlépe neutrálních států. Ucho sice slyší pouze sebe samo, tudíž neslyší nic, ale válečná vřava roku 1916 mu vadí, a to právě proto, že mu v zaslechnutí sebe sama brání. Evropou tak putují skupinky uší a stávají se neuvěřitelnými shodami náhod, nikoli však náhodně, společníky těch, kteří příchod i povahu singulárního ucha předjímali a jejichž tvorba pak, většinou mimovolně, přítomnost skupin uší zrcadlí. Líčí se tu kupříkladu pobyt uší u Kafky, Pounda, Joyce (inu neválčící Švýcarsko), Einsteina, Wolfové, Borgese, Döblina, Appollinaira, Brancusiho, v Paříži uši vystopují i nezaměnitelný odér Erika Satieho, devět z nich nalézá útočiště u Marcela Duchampa, kterému je věnován celý třetí oddíl románu. Uši jako Jára Cimrman evropské avantgardy. A teď to nejdůležitější: ucho se živí typografií, kterou samo i skupinově napodobuje (čtení = mimesis) a jejíž některé podoby je stahují do masturbačních vírů - ucho je až neuvěřitelně náruživé. Jisté pasáže, na ucho ať tak či onak apelující, jsou potom následkem vysoké frekvence "čtení" natolik ulepené růžovým ušním spermatem, že se stávají nečitelnými a celý již tak dost zavádějící proces čtení-nápodoby se stává ještě spornějším. Oproti tomu s vylučováním ucho potíže nemá, neb nepíše.

Naštěstí nelze říct, že román je parodií na něco nebo metaforou toho či onoho (třeba jistých tezí avantgardy). Byla by to věru metafora monstrózní - věřte nevěřte, uši hravě naplní celých 367 stran a prostor k interpretacím tu rozevírají hodně doširoka. Jednoznačně lze tedy říct pouze to, že tyhle uši jsou inkarnací le plaisir du texte, a to ať už čtou samy, nebo jsou čteny (kterýžto pocit je ostatně trochu znervózňuje).

A nakonec ukázka z této dánské literární události roku 2001: "Skutečnost, že oněch 18 uší Forda Madoxe Forda nijak zvlášť nemilovalo (…), a přesto se o něm zmiňovalo s uspokojením, vyplývá z toho, že ho uši, poté co za války přijal příjmení Ford, měly za mrtvého, zabitého při tragické, čelní srážce dvou automobilů."