Americká židovská literatura vychází ze společného evropského dědictví literatury psané v jidiš. Moderní literatura v jidiš neměla na rozdíl od staré jidiš literatury dlouhého trvání – pouhých 150 let. Za tu dobu však stačilo vzniknout nepřeberné množství kratších próz i rozsáhlých historických fresek. A i když ty už dnes neprávem upadají v zapomnění, pokračují v dílech židovských imigrantů do Ameriky. Každá další spisovatelská generace je vzdálenější původnímu chasidskému vyprávění, ze kterého literatura v jidiš povstala, a přitom současně stvrzuje jeho nesmírný vliv. Návaznost na židovský folklór a intenzivní prožívání vlastní etnicity spojené s tragédií holocaustu a dějinami pronásledování činí americkou židovskou literaturu tím, čím je – literaturou výlučnou a nepřehlédnutelnou ve všech svých projevech.

Literatura psaná v jidiš se začala rodit v rámci racionalistického osvícenského hnutí hebrejsky zvaného haskala. Evropští židovští intelektuálové se rozdělili na dva tábory – západní, který jidiš jako literární jazyk potíral a preferoval spisovnou němčinu, a východní, který naopak těžil ze všeobecné srozumitelnosti a přístupnosti jidiš jako lidového hovorového jazyka. Trio klasiků Mendele Mocher Sforim, Jicchok Lejb Perec a Šolom Alejchem se podílelo na vytvoření spisovné normy, kterou tzv. aškenázští Židé používali coby jazyka literatury přibližně od počátku 19. století do doby krátce po 2. světové válce. A protože haskala byla hnutím obrodným, které si kladlo za cíl vymýcení negramotnosti, pověrčivosti a celkové zaostalosti evropského štetlu, vytáhla proti venkovskému obyvatelstvu vyzbrojená jejich vlastními zbraněmi. Literáti zprvu zpracovávali chasidské legendy o zázracích, lidová vyprávění a pověsti, a později, když se vytvořil okruh čtenářů z lidových vrstev, využívali jejich formy i obsahu k vyjádření nových myšlenek a postojů spojených s industrializací a proměnami staré Evropy.

V antologiích bývá rozsáhlý kánon literatury psané v jidiš poněkud disproporčně reprezentován bratry Isaacem Baševisem a Jisroelem Ješajou Singerovými a ukázkou z humoristického díla Šoloma Alejchema. Tato literatura se přitom zdaleka nevyčerpává popisem komunitního života v tradičním štetlu - reflektovaly se v ní všechny dobové proudy světové literatury, počínaje sociální tématikou (Josif Opatošu, Dovid Bergelson), přes psychologický realismus (Jicchok Lejb Perec) až po naturalismus (Šolom Aš).
Přesto však každý z autorů alespoň příležitostně sáhl po lidové tématice a alespoň jednou se pokusil více či méně realisticky vykreslit tradiční venkovské židovské společenství svého dětství. Je přirozené, že ve snaze poskytnout co nejvěrnější obraz štetlu zabydlovali literáti svou prózu charakteristickými postavami společenství jako je chasidský rabín cadik, kostelník šámes, košerák šochet, dohazovač šadchen, svatý žebrák šnorer nebo smolař a prosťáček šlemil. V kontextu americké židovské prózy se z těchto jasně definovaných členů komunity staly literární typy, které obeznámenému čtenáři na jedné straně napomáhají dekódovat autorův záměr, a na straně druhé text obohacují o další významové vrstvy.