Jamaica Kincaidová (nar. 1949) patří k nejvýznamnějším karibským spisovatelům. Žije ovšem – příznačně – ve Spojených státech, kde mimo jiné působila v redakci prestižního časopisu New Yorker, vydala sbírku povídek a tři romány, přičemž ten poslední právě vychází v českém překladu.

Postkoloniální literatura je prazvláštní fenomén. Autoři, kteří jsou do této škatulky zařazováni, pocházejí z kolonií, nicméně žijí buď v centru bývalého impéria, nebo ve Spojených státech, kde se jim dostává nadšených ovací za jejich výpady (někdy oprávněné, někdy hysterické) proti západní kultuře. Navíc dalo vzniknout celému odvětví literárněvědného bádání a zejména američtí akademici se předhánějí ve vynášení a objevování těch nejobskurnějších autorů, které přirovnávají k Proustovi, Joyceovi či dokonce Shakespearovi. Tato přirovnání jsou samozřejmě přehnaná – černá ani postkoloniální literatura dosud nedala literatuře skutečně mistrovské dílo, pokud náhodou nebudeme do této literatury počítat Salmana Rushdieho. Na druhé straně přehnanost těchto tvrzení někdy vyvolává silně alergické reakce a podráždění čtenáři pak ignorují knihy, které jsou docela dobré.

Autobiografie

Jednou z nich je i Vlastní životopis mé matky Jamaicy Kincaidové. Vyprávění Xuely Claudette Richardsonové podává čtenáři pochmurný příběh plný zloby a vzteku. Sedmdesátiletá hrdinka se ohlíží za svým životem, snaží se vyrovnat se smrtí matky, jež zemřela při jejím porodu, a současně s vržeností do světa, který je jí cizí, nepřátelský a v němž se po celý život cítí zoufale sama. Podobně jako pravzor veškeré osvobozené literatury Frederick Douglas i Kincaidová sáhla po žánru autobiografie (byť v tomto případě v rámci románu), a to proto, že ta dává vypravěči možnost chopit se vlastního života, který mu byl dosud upírán. Ale vítězství vypravěčky je „ironické“, je „jen jinou podobou hluboké porážky“, jak píše Josef Jařab v doslovu. Vypravěčka z knihy vychází jako silná osobnost, které se podařilo vypořádat s nástrahami a překážkami, které před ní postavil život, ovšem z boje vyšla hluboce poznamenaná.

Autentičnost

Jako každý text, i kniha Jamaicy Kincaidové obsahuje pasáže bystře vypozorované ze života nebo zrozené v imaginaci. A právě ty patří k nejsilnějším momentům Vlastního životopisu mé matky. V těchto autentických momentech, když píše o sexuálním dospívání nebo se retrospektivně ohlíží na formativní zážitky z dětství, je Kincaidová přesvědčivá a zajímavá; méně už v pasážích, kde cítíme silný vliv nového domova a atmosféry kolem časopisu New Yorker. A propast mezi úchvatnými pasážemi o objevování vlastního těla a nudnými tirádami o nezákonnosti veškerého bohatství je skutečně moc hluboká. Kincaidové se na jedné straně podařilo přijít s velmi zajímavými postřehy, na straně druhé jejich sílu pohřbila pod nánosem názorů a postojů, o nichž patrně měla za to, že se od ní očekávají. Navíc si patrně ne vždy uvědomila, že i když je kniha pojmenovaná jako autobiografie, zůstává pevně v mezích románového žánru a že pokud chce autor promlouvat skrze své postavy, musí tak činit velmi opatrně a nenápadně.

Přes všechny chyby je ovšem kniha jako celek zajímavá, a to hlavně proto, že literárně kladné stránky nakonec přece jen převáží. Je moc dobře, že vyšla a i díky kvalitám překladu je třeba ji vřele doporučit každému, kdo má zájem si utvořit plastičtější obrázek o současné anglicky psané literatuře.