Hned v několikerém ohledu je výbor z díla beatnického klasika Allena Ginsberga Karma červená, bílá a modrá reprezentativní. Kniha je graficky výrazná a výborná (dílo Roberta V. Nováka) a kvalitní je i polygraficky. Avšak především jde o výbor reprezentativní rozsahem i obsahem. Kromě úvodu našeho předního amerikanisty a znalce moderní a současné poezie USA Josefa Jařaba je svazek opatřen i kalendáriem (tedy přehledem Ginsbergova životaběhu), seznamem českých knižních vydání Ginsberga a ediční poznámkou. A vedle průřezu autorovou tvorbou ve vynikajících překladech tvoří náplň knihy také stručné komentáře a úvahy rozličných (hlavně literárních) osobností. Formou jakési koláže pak vše doplňuje obrazový materiál: fotografie, ukázky z rukopisů, kresbičky. Kniha prostě usiluje o komplexní pohled na Ginsbergovo umění v historicko-kulturním kontextu americkém i českém, pro čtenáře laické i poučené. A jedním dechem je nezbytné vyzdvihnout, že se jí to daří v měřítku i hloubce zde dosud nevídané. Jelikož by však cílem recenze nemělo být opakování obecně známých mýtů a fakt o amerických 60. letech ani opětovné zdůraznění významu Ginsberga, zaměřme se na nedostatky sice drobné, avšak potenciálně možná docela důležité.

Trochu zmatku
První výtka je čistě formální. Výběr z primárních, tedy přímo z Ginsbergových textů je řazen chronologicky, přičemž každý příspěvek je opatřen datací. Je to logický princip, který je dvakrát narušen (mezi báseň ze 14. února 1966 a Úvahy o mantře z roku 1966 vložen Ginsbergův článek otištěný v časopise Berkeley Barb v roce 1965; mezi dvě autorovy básně z roku 1997 vložen rozhovor z roku 1993). Budiž. Mnohem nepřehlednější je situace s takzvanými doprovodnými texty. V ediční poznámce je uvedeno, z kterých publikací byly přejaty, bohužel není jasné, jaký text byl přejat z které (s výjimkou básně Czeslawa Milosze a básně Jana Zábrany). Navíc u všech (s výjimkou tvrzení Václava Havla z roku 1999) chybí datace. A to už je potíž. Příklad: z kterého roku vlastně pochází úryvek z dopisu Josefa Škvoreckého na straně 168, jenž mimo jiné pojednává o Ginsbergových názorech na komunismus, které se, jak známo, vyvíjely? Takové údaje chybí, přitom by princip koláže, jak ukazuje výše zmíněný případ citace z Havla, nenarušily.

Hlavní oponent chybí
Druhá výhrada se týká výběru oněch doprovodných textů. Ten je samozřejmě ze samé podstaty subjektivní, a tudíž subjektivní je i má výhrada, ale přece. Třeba vyzdvihnout, že své místo tu našla i odmítavá reakce Ginsbergova učitele a výrazné literární osobnosti Lionela Trillinga. Ten elegantně váhal označit Allenovy básně za "nudné, protože ohodnotit něco, co chce být divoké a šokující, jako nudné, je samozřejmě docela snadný a konvenční trik". Avšak zcela zde absentují názory Ginsbergova patrně nejdrtivějšího oponenta Normana Podhoretze. Ačkoli se Ginsberg, jak správně podotkl Josef Jařab, vždy bránil, aby byl chápán v prvé řadě jako společenský, či dokonce politický rebel, nikdy se tomu úplně neubránil. A vypuštěním nebo ignorováním Podhoretze tak přicházíme o další dimenzi beatnikovy tvorby. Konzervativec se opakovaně podivoval, proč tolik disidentů-antikomunistů v Československu a jinde vidělo v ikonických postavách kontrakultury hrdiny, když její představitelé byli stejně vášnivými "antiantikomunisty". V srpnu 1997 pak Podhoretz v časopise Commentary uveřejnil článek Má válka s Allenem Ginsbergem, v němž zdůraznil, že ačkoli Ginsberg nikdy nepatřil k disciplinovaným myslitelům, vždy inklinoval ke klasicky pojímané levici. Sám Ginsberg se o Podhoretzovi v rozhovoru z roku 1987 vyjádřil v tom smyslu, že Normanova vize se od té jeho liší natolik, až se stává provokativní a zajímavou. Jedinou, a tím pádem spornou ukázkou z interview je v knize část rozhovoru s Ginsbergem o modernismu, jenž byl pořízen v Olomouci v listopadu 1993. Je samozřejmě významné, že onen rozhovor vznikl na domácí půdě, zdaleka však nepatří k nejoriginálnějším či nejpřínosnějším, jaké autor poskytl.

Sázka na jistotu
Chceme-li hodnotit a domýšlet svazek Karma červená, bílá a modrá jako celek, nevyhneme se určitým rozpakům nejen kompozičním, nýbrž i kulturně-společenským. Získali jsme v novém vydání starou jistotu, Ginsberga. Dobrá. Ale skutečnou, chce se říci přímo "beatnicky" radikální nakladatelskou odvahu tady dnes vyžaduje něco jiného: uvedení zahraničního spisovatele dosud málo známého, či dokonce neznámého. Americké poezii 80. a 90. let - alespoň dle antologií a odborných ohlasů v tisku a na univerzitách - dominovaly převážně hlasy žen a etnických spisovatelů. Mimochodem, kolik současných amerických básníků byste dokázali alespoň vyjmenovat?