Nejrůznějších knih o racionální výživě už u nás vyšly stovky (celkem asi 1 600 titulů). Některé mají poněkud výstřední názvy, jako například dětská kniha Jez jako kanec, za dalšími stojí autoři, před jejichž názory důrazně varují skeptikové z Klubu Sisyfos (Babské rady profesorky Strunecké). Některé si daní autoři vydávají sami, další za jinými stojí nakladatelé jako olomoucká Fontána, jež se specializuje na esoterickou literaturu. 

Současně ale poslední dobou najdeme takto tematicky zaměřené knihy i v produkci nakladatelů zcela seriózních a „vědecky mainstreamových“, věnujících se celospolečensky závažným otázkám. Po knize Tahle kniha vám možná zachrání život. Jak déle a lépe žít díky vědě od Grahama Lawtona, kterou vydalo nakladatelství N media, byla v Hostu nedávno publikována publikace Mýty na talíři. Proč téměř všechno, co se říká o jídle, není pravda. Její autor je Tim Spector (nar. 1958), britský genetický epidemiolog a spisovatel, který působí na King’s College v Londýně. 

Nezaměřuje se v ní na mýty už mnohokrát vyvrácené, jako že by konzumace mrkve měla výrazně zlepšovat zrak nebo že špenát má v sobě spoustu železa. Místo toho sofistikovaněji míří na ty novější, či dokonce na první pohled progresivnější. Vyvrací například představu, že nám všechny průmyslově zpracované potraviny škodí, nebo že si díky informacím na obalech potravin vybíráme zdravější jídla.   

Tvrdě kritizuje potravinářský průmysl, že s etiketami uvádějícími tabulky výživových údajů manipuluje tak, aby jejich produkty působily zdravěji. Například většina společností vyrábějících cereální tyčinky může tyto v podstatě cukrové sušenky propagovat jako výrobky „s vysokým obsahem vlákniny“ i přesto, že dvacetigramová tyčinka obsahuje pouhých 1,2 gramu vlákniny (denní doporučená dávka je přitom 30 gramů). Chleba může být vydáván za „kváskový“, i když obsahuje méně než jedno procento mouky vhodné ke kvašení, a čokoládová tyčinka napěchovaná cukrem s obsahem pouhých 20 procent proteinů má prý mít „vysoký obsah proteinů“. 

Klamání má podle Spectora i jinou podobu. Kupříkladu některá jména ryb byla uměle vymyšlena jen proto, že znějí lépe a více se prodávají, „nevzhlednou ledovku patagonskou zákazníci nechtěli kupovat až do chvíle, než se v devadesátých letech její jméno změnilo na vznešené chilský mořský sumec, čímž se z ní stal okamžitý hit“.

Místo matoucích a zavádějících reklamních sloganů se autor přimlouvá za jednotný a transparentní systém podobný tomu, který zavedli v Chile, kde je prý každé čtvrté dítě ve školním věku obézní. V roce 2016 chilská vláda zavedla velmi jednoduchý systém regulace nekvalitních potravin ve tvaru dopravní značky „stop“ v černé barvě na přední straně obalu přeslazených či jinak nezdravých potravin. 

U nás jsou změny podobným směrem asi zatím těžko představitelné, ale mnohé další autorovy rady proveditelné jsou: „Experimentuje s dobou, kdy jíte, a přeskakujte jídla. Jezte rozmanité potraviny, hlavně ty rostlinného původu, bez přidaných látek“. Čím víc druhů rostlinné stravy za týden sníme (ideálně dvacet až třicet), tím zdravější a rozmanitější budou naše střevní mikroby. Není to podle autora tak těžké, jak se může zdát. Počítají se totiž všechny typy rostlinných potravin: obiloviny, listová zelenina, cibulky, květy, semínka, oříšky, kořenová zelenina, bylinky i koření. (Autor naštěstí nezachází tak daleko, aby jako Miloš Zeman tvrdil, že „nejlepší zelenina je přepasírovaná přes prase“.) 

Oproti zmíněnému titulu Tahle kniha vám možná zachrání život ovšem Spector varuje kupříkladu před rybami, hlavně kvůli tomu, jak dnes většinou vypadá životní cyklus těch, které pak končí na našich talířích. Většina našich lososů, pstruhů, kaprů atd. se totiž chová na rybích farmách, čímž jsou ale ohrožovány ryby divoké: „Velká část krmiva pro ryby chované na farmách pochází ze zabitých menších rybek, jako jsou ančovičky a sardinky. Vedle namletých malých rybek se jako krmivo používá také rybí tuk, sója, geneticky modifikované droždí, kuřecí tuk a někdy namleté peří. Aby mdlý chovaný losos vypadal víc jako zdravý divoký losos, který se živí krevetami, řasami a planktonem, přikrmuje se pigmentem, který obarvuje šedé maso na růžovo. V roce 2015 bylo třeba zabít 1,3 kilogramu divokých ryb k vykrmení 1 kg chovaných ryb na farmách, jako je losos.“ Proto autor obecně nabádá: „Omezte konzumaci masa a ryb; ověřujte si udržitelnost jejich produkce.“ 

Kniha nakonec ústí v sadu paradoxů: neměli bychom příliš konzumovat jídlo průmyslově zpracované, ale kupříkladu „baked beans“, fazole v plechovce, jsou podle autora jednou z nejzdravějších zpracovaných potravin vůbec. A novou možností, jak snížit negativní dopady na životní prostředí bez nutnosti vzdát se burgerů, je podle něj konzumovat laboratorně vypěstované maso z kmenových buněk čili produkt hypertechnologie a průmyslu.  

Jezte lokální potraviny, ale ne nutně vždy: jehněčí ve Skotsku nakoupené spotřebiteli tamtéž způsobuje větší škody na životním prostředí než nákup mraženého masa z Nového Zélandu. 

Autor se odvolá na vědecké výzkumy, ale současně dodává, že ty současné jsou často nedostatečné, navíc jejich vědecká zjištění bývají špatně pochopena. (Mimo jiné si stěžuje, že „výzkum výživy se sice zabývá těmi nejpalčivějšími otázkami dneška, ale i tak je považován za jednu z nejméně atraktivních a nejméně důležitých oblastí vědy“.) V důsledku toho se  podle Spectora kupříkladu doporučení, co mají konzumovat těhotné ženy, v jednotlivých zemích značně liší, odráží totiž spíše lokálně specifické kulturní tradice než experimentálně ověřené znalosti. I proto autor, jenž působí na jedné z nejprestižnějších univerzit ve Velké Británii, v závěru dokonce radikálně vyzývá: „Pochybujte o tvrzeních opírajících se o vědecká zjištění a nevěřte rychlým, jednoduchým řešením.“ Jistě, je správné pochybovat o všem. Ale někdo si jeho varování může vyložit tak, že je tedy lepší řídit se „zaručenými“ radami šarlatánů. V tomto směru je realističtější novinář Graham Lawton, který ví, že oproti vědeckým zjištěním, jakkoli nejsou nikdy stoprocentní (a brzy můžou přijít jiná), stojí skutečně nebezpečné teorie například o tom, jak je prospěšné pít moč. Ale současně je Lawton i v něčem optimističtější: tvrdí, že se počítá „každá troška pohybu.“ Zatímco Spector se v rámci vyvracení mýtů snad až příliš umanutě zaměřuje na to, že „snižování hmotnosti patří mezi těch několik málo věcí, s nimiž cvičení nepomáhá“, ač jinak i on uznává, že fyzický pohyb má nedocenitelný vliv na spoustu běžných problémů a mělo by se stát „nejpředepisovanějším lékem“.

V některých ohledech jsou tedy Mýty na talíři formulovány přehnaně fatalisticky či pesimisticky. Ovšem autorův apel na to, že nemáme věřit každému reklamnímu sloganu tvrdícímu, že je nabízený produkt zdravý, i jeho výzva k samostatnému přístupu každého jednotlivce, jsou jistě cenné: „Nepodléhejte v jídle stereotypům: jezte pestře a experimentujte.“ Alespoň pro někoho. Pro mnohé by ale stejně byla jednodušší ona chilská cesta s prostým nápisem STOP.