Pražský Goethe Institut dlouho nepamatoval takový nával. Na osobní pozvání Tomáše Kosty z nakladatelství Atlantis dorazil do České republiky Günter Grass a slavnostně uvedl překlad svého románu Při loupání cibule. Německé vydání této knihy vloni vyvolalo málem celoevropské pozdvižení. Grass se v ní (celkem asi na dvou stranách) poprvé zmiňuje o tříměsíční službě v elitní jednotce Waffen SS. Za války mu bylo sedmnáct let, a byť podle vlastních slov „ani jednou nevystřelil“, vyústila vzrušená debata dokonce v návrh na vrácení Nobelovy ceny za literaturu, udělené autorovi světoznámého Plechového bubínku roku 1999. Grass byl pro své šedesátileté mlčení nařčen z obelhávání a zrady všech, kteří jej považovali za nezpochybnitelnou morální autoritu. Proto návštěva Prahy, kde má německý spisovatel mnoho přátel a kam od roku 1989 zavítal už podruhé, vyvolala takové vzrušení. Kdo se ovšem těšil na pikantní detaily z deníku mladého esesmana, byl zklamán. Takový román Při loupání cibule skutečně není.

Zřejmě i z obav před dotěrnými dotazy k šedesátiletému „mlčení“ se Grass rozhodl neposkytnout v České republice žádný rozhovor, organizátoři tajili i hodinu příletu, a spisovatelův přítel Kosta jen naznačoval, že na programu bude zřejmě i setkání s Václavem Havlem a Karlem Schwarzenbergem.

Osmdesátník Grass sice nevypadal jako sošný kameník, který ještě před pár lety dokázal upoutat pozornost všech dam v sále. Jakmile se ovšem postavil za pult se sklenkou červeného vína a přečetl první větu, bylo jasné, že zdravotní potíže odčerpaly pouze fyzickou sílu, nikoli charisma. Plným hlasem a bez přeřeknutí vázal košatá souvětí, pohrával si s rytmem i důrazem, a během třiceti minut nikoho nenechal na pochybách, že román Při loupání cibule patří k těm silným knihám z počátku jeho spisovatelské dráhy: plným barokní košatosti, vypravěčského umu i formální dokonalosti. 

V následující diskusi se sice kdosi otázkou vrátil k loňskému skandálu, o kterém už bylo všechno řečeno, ale Grass jako stroj zopakoval snad už po tisící, že tehdy byl mladý, nic jiného než národní socialismus neznal, v rodině se režim nekritizoval a že se touto knihou chtěl vyzpovídat ze svého mladického nadšení pro Hitlera atd. A i když se přítomní diplomaté – více než novináři – snažili stočit hovor k otázkám literárním, celé vystoupení příznačně korunoval dotaz, co si spisovatel myslí o umístění radaru v České republice. Prý je to provokace Američanů. V této poslední odpovědi opět zazněl Grass-moralista. Ani dnes autora neopustila touha aktivně se vyjadřovat k problémům nejen čistě německým. A takovým byl i na sklonku osmdesátých let, kdy se jako člen Mezinárodního výboru pro podporu Charty 77 silně angažoval ve prospěch českých disidentů.

Možná se měl politickým otázkám vyhnout a věnovat se spíše románu, té barvité i (sebe)ironické autobiografii, ve které se prolínají skutečné příhody i události proměněné pamětí a fantazií, kde se znovu formou odkazů vrací svět próz tzv. „gdaňské trilogie“, tedy strhujícího Plechového bubínku, novely Kočka a myš a románu Psí roky. Při loupání cibule dochází k odkrývání jedné vrstvy paměti pod druhou a po ní další, a čím hlouběji autor proniká, tím plastičtěji před námi vyvstává svět jeho dětství v Gdaňsku, účasti v Jungvolku i neúspěšný pokus o nástup k ponorkovému vojsku.

Grassova autobiografie končí rokem 1959, kdy vyšel později zfilmovaný a Oskarem oceněný Plechový bubínek. Je možné se tedy domnívat, a autor to nevyloučil, že další kniha by mohla být o letech následujících.