Obyčejní lidé ve velmi neobyčejných příbězích
Prostor povídek Vratislava Kadlece zabydlují velmi obyčejní lidé. Autor je však staví před situace neobyčejné, absurdní až fantastické. Mnohdy tak nejen postavy, ale i čtenáře nutí opustit svět logiky, kterou jsme – slovy jedné z postav – „nemocní“.
Debutová sbírka Vratislava Kadlece, zkušeného překladatele a redaktora, čítá 17 povídek, které spojuje především jedno – znepokojivý pocit, který po jejich dočtení zůstává.
Žánrově se totiž povídky pohybují od obrázků z rodinného života až po fantastická a hororová vyprávění, přičemž i na ty příběhy, které začínají téměř jako rodinná idyla, se většinou snese nějaký stín. Ani vypravěči si nejsou typově příliš podobní: setkáme se jak s ichformovými vypravěči, kteří často vyprávějí překotně, a než zformulují své myšlenky, použijí tolik planých či výplňkových frází, až je jejich sdělení místy těžko srozumitelné a i díky výrokům typu „A to vám teď vážně neřeknu, vodkud jsem přesně jel a kam, poněvadž my to tak máme, že každej kmen dycky vypráví jenom kus cesty…“ (Šprýmař, s. 33) působí dost nespolehlivě. U erformových vševědoucích vypravěčů má čtenář zase mnohdy dojem, že si s ním pohrávají jako kočka s myší; jiní naopak jen nezúčastněně referují o dění, které sledují.
Vlastně můžeme říci, že povídky mají ještě jeden společný rys – jejich protagonisté, jimiž jsou převážně muži, se snaží vyrovnat s tím, že je něco vyvedlo z jejich stereotypu. Někdy je oním „spouštěčem“ zdánlivě nevinný čin jejich protějšků (např. nezavřené dveře nebo výčitka, že se daná osoba nedokáže chovat autenticky) či rozbitý kávovar v práci, často se jim ale přihodí události jen těžko uvěřitelné nebo zcela nepředstavitelné: jeden z protagonistů se připeče ke spolucestujícímu v přeplněném dopravním prostředku, jiný ztratí jméno, a další dokonce celou tvář. Absurditu často zvýrazňují výroky postav (např. hlavní postava povídky Rubikon a hovězí překvapeně sleduje, jak je krávě zaživa vyříznut kus masa, jelikož je údajně geneticky upravená a prý ji to nebolí, vzápětí však prohlásí: „Steak byl dobrý, ale brambory se mi zdály malinko rozvařené“ – s. 49). Jiný z protagonistů zase upozorňuje na nelogičnost těchto situací: „Tak uplně nevim, kterej z těhle případů na mě pasuje, ale možná v tom zbytečně hledám logiku. A možná jsem byl nemocnej právě touhle pitomou logikou, kterou jsem chyt ve městě a která mi teď byla platná jak mrtvýmu zimník.“ (Šprýmař, s. 38)
Již zmíněnými vyprázdněnými frázemi, které protagonisté nebo vypravěči v některých chvílích hojně užívají, autor podtrhuje dosavadní stereotypnost jejich životů. Někdy to působí téměř jako úryvky z hospodského tlachání po už několikátém pivu, jindy jako překotné vypravování lidového baviče, např. první věta povídky Hranice lesa:
„No, a tenhleten Jiří Buřeň, spisovatel, jehož povídky pokaždé končily smrtí, Jiří Buřeň, který nesnášel, když za sebou lidé nechávali otevřené dveře, Jiří Buřeň, který si pokaždé ze cviku myslel i opak toho, co zrovna cítil, aby náhodou nesklouznul k jednostrannosti, tenhleten Jiří Buřeň teď ležel na nemocniční posteli a zvracel si do dlaní.“ (s. 119)
Podobná dlouhá souvětí a řady asociací se v textu vyskytují poměrně často. Sice nedosahují hrabalovských rozměrů, ale možná někdy odhalují i autorovy vlastní obavy:
„Tím se již téměř dostávám k tomu, co jsem měl především na srdci, ačkoliv jak se to blíží, mám obavu, zda jsem celou věc nějak nezveličil, zda jsem nenadsadil vaše očekávání, zda jsem ve vás nevyvolal pocit, že mířím k nějaké ohromné pointě.“ (Rubikon a hovězí, s. 48)
Pointy jsou skutečně tím, co některým povídkám chybí, a tak si čtenář již chvíli po jejich dočtení není schopen přesně vybavit, o čem ta či ona povídka byla. Povídky se proto i přes pestré jazykové zpracování a využití bujné představivosti kvůli nejasným koncům mohou jaksi slévat v jeden proud znepokojivých obrazů.
Nakladatelský text na zadní straně desek tvrdí, že se v těchto povídkách jakoby potkávají Bubáci pro všední den Karla Michala s texty Jorgeho Luise Borgese. Mně osobně se při jejich čtení vybavovaly povídky bratří Čapků – jak detektivní příběhy Karla Čapka využívající logiku, tak sbírka Lelio Josefa Čapka, jehož texty stejně jako Kadlecovy povídky logiku často popírají. Tyto tři autory spojuje také výborně odposlouchané vyjadřování v každodenních situacích. Zdá se tedy, že při trochu větší propracovanosti textů by Kadlec mohl být důstojným pokračovatelem této tradice.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.