Bohemistka a komparatistka Zuzana Říhová se českému čtenáři představila v roce 2016, a to jak svými odbornými pracemi (monografie Vprostřed davu. Česká avantgarda mezi individualismem a kolektivismem z nakl. Academia a antologie avantgardní prózy Neplač, vstaň a střílej, vydaná v nakl. Akropolis), tak i vlastní uměleckou tvorbou (sbírka básní Pustím si tě do domu, Dauphin). Na podzim roku 2018 jí vyšel prozaický debut, novela Evička, v němž zúročila svou znalost českého meziválečného prostředí.

Text této útlé knížky se skládá ze dvou rovin – deníkových zápisků matky malé Evičky a příběhu, který je obklopuje a zobrazuje jak matku, tak jejího muže a další obyvatele jejich velkého domu při jejich každodenních činnostech. Titulní postava Evičky, děvčátka, jehož narozením příběh i deník začínají, se však paradoxně vyskytuje takřka jen v deníku. Příběh se totiž zaměřuje na dění mezi dospělými a kromě scény u fotografa se v něm nedočteme ani o něčem tak přirozeném, jako je dětský pláč. Důvod je prostý – otec a matka (v příběhu označovaní pouze jako „muž“ a „žena“) patří k lepší společnosti a čtenář brzy vycítí, že by v ní rádi postoupili ještě o stupínek výše. Jejich hlavní starostí je tedy objevit se na tom správném večírku (v knize jich je hned několik) v oblečení ušitém podle nejnovějších trendů a především promluvit si s důležitými lidmi; o dítě se přirozeně stará kojná a o té se přeci nemluví, ani v deníku ne.

Vypravěč nám dění zprostředkovává především pohledem ženy a muže. Občas se ale na jednání ústředních postav díváme také velmi odsuzujícíma očima jejich služebné a její přítelkyně švadleny, které si neberou servítky a v mysli je častují sarkastickými poznámkami i trefnými urážkami: „Ta snad i dejchá jako hlemejžď. [...] No hlavně se neukvapit, že jo.“ (s. 31) Tyto dvě mladé ženy příběh osvěžují jak způsobem vyjadřování, tak otázkami, na které se snaží najít odpověď (např. co si počít s nezodpovědným milencem? A co s nechtěným dítětem?) a které oproti mužovým a ženiným představují ty „skutečné“ starosti. Ani ony se ale v knize nevyhnou kritickému pohledu, když si vypravěč vypůjčí perspektivu některého z ostatních sloužících nebo například krejčovské panny:

Krejčovská panna se raději dívala z okna. Sledovala, jak se šeří, jak čas ubíhá, jak muž stojí rozkročen před švadlenou, jak švadlena klečí před mužem, jak šero vniká do jejich úzkosti, ve které je každý sám, jako by toho druhého nebylo. (s. 117)

Příběh je dle Říhové vlastních slov (v rozhovoru pro pořad Mozaika) vystavěný kolem zápisků ze skutečného deníku mladé matky, který autorka našla na parapetu vetešnictví v pražské Strojnické ulici. Zároveň ale můžeme mít při čtení pocit, jako by zápisky (odlišené kurzívou) byly vloženy do příběhu dodatečně tak, aby narušily monotónnost zobrazených životů, nebo dokonce aby převrátily vyznění vypravěčových slov naruby; skoro jako by se jednalo o jakousi podivnou koláž. Čtenář tak má chvílemi pocit, že spolu příběh a zápisky zcela nesouvisejí, že deník zachycuje jakýsi idealizovaný paralelní svět. Tento dojem podporují i jednotlivé postavy, které často naznačují, že žena v deníku vůbec nepopisuje to, co se v domě skutečně děje. Proto jí do deníku zcela bez ostychu zasahují – ať už jako její muž ve snaze uvést některé zápisy na pravou míru, či jako záhadný strýc Oldřich s poťouchlým záměrem věci ještě více zkomplikovat.

Kolážovitost a zdánlivá náhodnost se výrazně projevují také v řazení jednotlivých zápisků. Ty sice poměrně přesně ohraničují časový rámec příběhu lety 1936 a 1940, kterými jsou datované nejstarší a nejnovější záznamy, nejdou však chronologicky za sebou. Například čtenáře rázem přenášejí z roku 1937 do roku 1939, aby vzápětí zjistil, že tolik času v příběhu určitě neuplynulo (žádná řádná švadlena by paní jistě nešila jedny šaty dva roky!). Autorka si totiž zcela zřetelně pohrává s naší pozorností. Pokud ale na hru přistoupíme a začneme se soustředit spíše na to, jak obsah zápisků ladí či neladí s okolním příběhem, stane se tento (ne)soulad nečekaným zdrojem humoru, a to i když deník většinou obsahuje jen strohé ošetřovatelské záznamy o příjmu potravy, nemocech a psychomotorickém vývoji dítěte:

Vybrala šedou, přehodila si ji přes ramena a šla k velkému zrcadlu. Dyk vona se plouží jak kačena k vyschlý řece. 15. 3. Kačenky má nesmírně ráda. Denně je chodí krmit a volá na ně: Káč, poc ham – káčo, pojď jíst. (s. 31–32)

Čtenář si nemůže být jistý ani prostředím, v němž se příběh odehrává – vypravěč mu postupně sdělí jen to, že se jedná o rozlehlý dům někde v Praze. Jediným blíže popisovaným prostorem je park, u něhož dům stojí a kolem kterého bydlí všichni vlivní lidé. Díky tomu, že se takřka veškeré dění odehrává v malé oblasti, který vytyčuje pár ulic obklopujících park, připomíná život postav nápadně maloměsto: všichni o sobě navzájem všechno vědí a žijí tu ve svém malém království, jehož králem a královnou jsou pan lékárník s chotí, jako by za jeho hranicemi ležela mlha, nebo tam dokonce vůbec nic nebylo (a to i přesto, že některé z postav občas musí vycestovat tramvají pryč). Park však hraje v příběhu i aktivní roli – spolu s divokými zvířaty, která v něm žijí, obyvatelům domu neustále znepříjemňuje život, postupem času se hrozivě přibližuje k domu, až se zdá, že ho začíná pohlcovat.

Neurčitost, rozmazanost obrazu prostředí nutí čtenáře, aby se soustředil na to, co je vylíčeno nejdetailněji – na děj. Jeho protagonisty, jak už bylo uvedeno, jsou mladí manželé, kteří právě splnili svou „občanskou povinnost“ a stali se rodiči. Nyní už je tedy na čase, aby se stali úctyhodnými členy místní smetánky, což znamená především zavést hovor se správnými lidmi na cizích večírcích a následně uspořádat úspěšné večírky ve vlastním domě, tedy takové, o kterých se bude ještě dlouho mluvit. Právě v druhém bodě ale mladý pár postupně selhává – po prvním ostýchavém, ale relativně podařeném pokusu následují dva další, které se promění v katastrofu v prvním případě kvůli výstupu hostitelčiny opilé matky a v druhém kvůli večeři, z níž vyděšení hosté přímo prchají. Tři důležité večírky mohou působit symbolicky nebo pohádkově, ale zatímco se například Popelka skrze každý bál přibližovala ke šťastnému konci, protagonistům Evičky se jejich cíl s každým večírkem vzdaluje.

Zajímavé je, že významné události těch let (mnichovská dohoda, protektorát, začátek války) života postav nijak zvlášť nevolivňují, snad s výjimkou odstěhování dětské lékařky dr. Calderové, která musela kvůli manželství s cizincem odcestovat do zahraničí. V hovorech na večírcích mají tyto události jen klišovité ozvuky („Evropa je sevřená v pěst“ nebo „Evropa bude bojovat“), které zaznívají z úst různých mužů asi se stejnou váhou jako jejich chvála půvabů Lídy Baarové. Služka v duchu komentuje slovy: „Ze rtů jim to stříkalo, jalová slova kapala na vytřenou podlahu, hodně se opakovalo, jak Evropa a v pěsti a sevřená, ta ale musí bejt sevřená, když ty zobáky nezavřou…“ (s. 63) Ženské postavy zase většinou mluví o tom, že si něčí milý nedával pozor, a o nových módních trendech.

Povrchnost a pohodlnost postav se odráží nejen v tom, že zvěsti o večírku pana a paní lékárníkových vzbuzují větší emoce než závažné dění v Evropě, ale také v jejich poživačnosti (dámy se neustále ládují větrníky a pánové prolévají hrdla těžkými víny) a v již zmíněné pozornosti věnované oblečení, která se neomezuje pouze na dámy – o pár čísel kratší hostitelčina sukně může způsobit, že se o večírku bude ještě dlouho mluvit, ale rozhodně ne v dobrém.

Do rohu místnosti se postavil pan rada a rozhlížel se. Ale to snad ne, je tohle koleno? Ale tohle je jistojistě koleno, vzdychal rozhořčeně, koleno v tak krátkých šatech. Morálka upadá jako Evropa, sevřená v pěsti, to by byl hezký titulek na článek do novin… (s. 125)

Drobná dramata maloměšťáckého života mohou být dnešnímu čtenáři až nepříjemně povědomá, přesto by novela zřejmě nenabízela tak poutavé čtení, kdyby se text skládal jen z těchto banálních epizod. Ty ale v některých případech přerůstají v téměř hororové scény, ve kterých jsou lidé vystaveni dravosti přírody. Nejčastěji v tyto výjevy přechází vyprávění z ženiny perspektivy, proto na čtenáře zpočátku působí jako její halucinace či noční můry. Od ostatního textu se výrazně liší tempem, jakým přechází z jednoho obrazu do druhého (například asociací od nevinně působící metafory dětských očí jako kaluží k hrozivému výjevu ptáků nalétávajících na dětské oči a koupajících se v nich), a projevuje se v nich autorčina básnická zkušenost. Vrcholným výjevem je až surrealisticky působící obraz létajících nadívaných holoubat, která se zbaví nádivky a vyletí vzhůru ke stropu, rozbijí lustry a střepy pak padají na hosty. Tyto přeludy stejně nečekaně přicházejí i odcházejí – uvažování postav se vrací k normálu skrze nějaký banální postřeh, který působí až komicky: „Nemůže tedy pustit holuby blíže k dítěti, jak by pak vypadalo dítě na fotografii.“ (s. 24) Čtenáři se však stále vrací otázka, zda jsou tyto působivé vidiny skutečně výtvorem fantazie oné nudné ženy, jak se zpočátku zdá. A jsou pak ta poletující nadívaná holoubata, před kterými hosté utíkají, kolektivní halucinace? Nebo se jedná o vypravěčovy volné asociace?

Zuzana Říhová ve svém prozaickém debutu přetvořila banální deníček mladé matky v poutavé čtení. Ačkoli je atmosféra tíživá, popisů dění na počátku druhé světové války v ní najdeme jen pár. Možná bychom mohli vidět její ozvuky v přeludech divokých ptáků neustále útočících na obyvatele domu? Nebo v postavě záhadného strýce Oldřicha, který se bez pozvání přistěhoval do domu a kterého nikdo nevidí, i když všichni cítí jeho přítomnost? Nebo je tato postava poctou Havlíčkovu románu Neviditelný? A je citát z básně N. A. Zabolockého „Zvěři dávat jména nebudem“ důvodem, proč autorka své postavy nepojmenovala? Po dočtení novely zůstává mnoho nezodpovězených otázek, ale také pocit, že tato útlá knížka je v mnohém výjimečná.