Dánská spisovatelka Tove Ditlevsenová (1917–1976) v románu Tváře vypráví příběh o autorce dětských knih Lise Mundusové, která kvůli pokusu o sebevraždu a nadměrnému užívání hypnotik končí na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny, kde se odehrává valná část textu. Ditlevsenová přitom do líčení promítá vlastní prožitky z pobytu v léčebně i ze života spisovatelky.

Lise Mundusová, u níž si autorka propůjčuje dívčí jméno své matky Kirstine Alfridy Mundusové, je vdaná a má tři děti, a přestože její knihy dostávají pozitivní ohlasy v tisku, cítí se neúspěšná. Na vině je jistě i chladný vztah s druhým manželem Gertem, který je manželce nevěrný, neboť je těžké ji „brát jako člověka vážně“, a navíc „nebude spát s kusem literatury“. Lise Mundusová paranoidně věří, že se proti ní obyvatelé jejího domova, její děti, manžel i hospodyně, spikli a jen čekají, až si sáhne na život. Což nakonec udělá a skončí na psychiatrii, kde stráví tři týdny, které by klidně mohly být roky, protože tak působí zjevně nejen na samotnou Lise, ale i na čtenáře. Ten během Lisina líčení prožitků v nemocnici zcela ztrácí orientaci, co je skutečnost a co výplod mysli. Lise má vidiny a slyší hlasy, z potrubí, zpod polštáře, zpoza radiátoru. Kromě nejasnosti v tom, co se Lise odehrává v hlavě a co ve skutečnosti, kdo je vlastně na straně dobra, zda jiné pacientky, či lékaři a sestry je matoucí také podobnost užitých jmen Gert, Grete, Gitte.

Sama sebou až v nemoci

V částečně autofikčních Tvářích poznáváme autorčin literární svět, který známe z Kodaňské trilogie. Ve světě, v němž se snoubí touha po lásce a psaní, bolest, nevěra autorka na pozadí kodaňských kulis zkoumá nejen existenciální otázky období 60. let minulého století, ale také postavení ženy a umění ve společnosti. Citlivý román Tváře je nicméně hojně protínaný surrealistickými halucinacemi a paranoidními představami, v jejichž světle se těžko rozhoduje, co je pravda a co lež, co jsou jen naše představy a čemu se nakonec rozhodneme věřit na základě výroků a grimas druhých lidí. K zásadním myšlenkám tohoto sociálně-realistického díla patří, že Lise Mundusová paradoxně nachází svobodu na uzavřeném psychiatrickém oddělení – právě tam může být konečně sama sebou na rozdíl od svého postavení ženy ve vnějším světě, v němž musí dostávat společenským očekáváním. 

Tváře líčí nejprve zhoršující se psychózu, paranoiu a celkově psychickou nemoc a posléze její úspěšnou, byť leckdy brutální léčbu. Ditlevsenová díky své zkušenosti vede čtenáře k pochopení vnitřních stavů duševně nemocného člověka trpícího úzkostí a utkvělými představami a přispívá tak k dnes aktuální společenské debatě o péči o duševní zdraví.  Na příkladu Lise trpící halucinacemi předkládá svědectví o léčbě duševní nemoci na sklonku 60. let minulého století. Lise Mundusovou léčí jistý doktor Jørgensem, jehož předobrazem, je Einar Geert-Jørgensen, ten se pacienty s psychickou poruchou snažil léčit pomocí LSD, často i bez jejich svolení. Lise Mundusová se zaobírá rolemi, které hrají například sestry a doktoři, a také tvářemi, které lidi nasazují v určitých situacích. I Jørgensena se snaží vidět jaksi pod slupkou, sejmout z něj pomyslnou masku: „V myšlenkách tápala po tváři doktora Jørgensena, jako když někdo šátrá v zásuvce po věci, kterou už dlouho nepoužil. Našla ji pod spoustou jiných tváří a vystrašeně se na ni zadívala.“

Žít pro psaní

Ditlevsenová na duševní onemocnění nenazírá jednostranně a zpochybňuje i rozumné uvažování, není snad jen také variantou určité duševní nemoci? Lise Mundusovou však více než zkrachovalé manželství a špatné vztahy s dětmi děsí, že už nebude schopná vytvořit další literární text. Stejně jako sama Ditlevsenová se vykřeše ze dna především proto, aby vtiskla život knihám, které ještě potřebuje napsat. Po třech týdnech, které působí jako roky a zdají se být na odeznění tak silné psychózy snad až příliš krátké, se Lise dozvídá pravdu, nebo alespoň zdánlivou pravdu o tom, co si ve svých chorých představách překroutila a co nabralo obřích rozměrů.

K osudům Lise Mundusové se Ditlevsenová po sedmi letech vrací ve svém úplně posledním románu Vihelms værelse (Vilhelmův pokoj, 1975), který bývá odbornými kritiky i čtenáři označován za zcela mistrovské dílo. Lise je v něm provdaná za redaktora Vilhelma, s nímž udržuje destruktivní, závislý vztah. V románu se opět objevují pro Ditlevsenovou blízká témata lásky, úzkosti, šílenství a postavení ženy v moderní společnosti. Autorka zde pravděpodobně zúročila prožitky ze života se čtvrtým a posledním manželem, šéfredaktorem Victorem Andreasenem, s nímž vedla velice komplikovaný vztah zakončený dalším rozvodem. Na motivy románu vznikl roku 1993 film, v roce 2023 Dánové natočili snímek Toves værelse, který líčí přímo život s Victorem Andreasenem.

Tove Ditlevsenová snad všechna nejvýznamnější díla napsala během hospitalizací. Dětství a Mládí z Kodaňské trilogie vzniklo v roce 1967 v nemocnici Skt. Hans Hospital a skvostné završení trilogie Závislost napsala o čtyři roky tamtéž. V nemocnici vznikl i zmíněný poslední autorčin prozaický počin Vihelms værelse, ten roku 1975 sepsala v dánské státní nemocnici Rigshospitalet.