„Jako ženy to máme hluboko v sobě, jsme tak socializované, že máme být k dispozici a hlavně vycházet vstříc ostatním. Celý princip umělecké tvorby naprosto odporuje tomu, jak mě jako ženu společnost vychovávala,“ říká švédská spisovatelka Elin Cullhed (nar. 1983) v rozhovoru pro časopis Skriva (tedy „Psát“ – ano, ve Švédsku vychází barevný magazín určený adeptům spisovatelské dráhy, s titulky jako „Pohněte se svým románem“, „Dejte vědět o své knize“ či „Jak moc můžete zbohatnout?“, ale to odbočujeme…).

Právě rozpor mezi potřebou uměleckého vyjádření a tradiční rolí žen, které si většinou jen těžko vydobývají možnost na chvíli za sebou zavřít dveře a v klidu psát, bývá uváděn jako hlavní téma biografické prózy s názvem Euforie, zvolené loni nejlepším švédským beletristickým dílem roku. V čem spočívá hlavní tahák na čtenáře: hrdinkou a vypravěčkou je zde americká spisovatelka Sylvia Plath (1932–1963), jejíž krátký životní příběh si říká o pozornost sám o sobě a jejíž dílo bývá označováno za kultovní. Nepřekvapí, že Sylvia Plath už inspirovala i další romány, například od Kate Moses či Leea Kravetze, ale tento se zřejmě jako první dostává do rukou českým čtenářům. V překladu Ireny Kunovské jej vydává nakladatelství Argo, které tuzemské publikum s americkou básnířkou seznamuje už od devadesátých let.

Sylvia Plath byla manželkou básníka Teda Hughese, se kterým měla brzy po sobě dvě děti; sama Elin Cullhed je taktéž manželkou spisovatele a matkou tří dětí – není proto divu, že v tomto ohledu cítí spřízněnost. Nastudovala deníky, dopisy a sekundární literaturu o své předchůdkyni, dle oficiální legendy si vypěstovala takřka posedlost tématem a o napsání knihy se jí jedné noci dokonce zdálo. Rozhodla se tedy románově zpracovat poslední rok života Sylvie Plath až do doby pár týdnů před sebevraždou. A to rovnou v první osobě.

Jak Cullhed zdůrazňuje, jedná se o fikci a fantazii, která s dostupnými prameny pracuje jen volně. Čtenář tedy tak docela neví, na čem je, když se noří do světa vnímavé intelektuálky, ambiciózní spisovatelky, milující manželky a matky, ale zejména přitažlivé ženy, toužící po všestranné dokonalosti, po uznání a lásce okolí. Líčení úzkostí a pocitů nedostatečnosti, střídajících se s přesvědčením o vlastní nadřazenosti a ochotou okamžitě odsoudit druhé, dávají tušit, že s hrdinkou není zrovna snadné vyjít. Na vyrovnanosti Sylvii nepřidává vyčerpání z porodu, častých nemocí a péče o úplně malé děti.

Nezdá se, že by za všechno zlé mohl jen její manžel a jeho odchod k jiné ženě: na Sylvii se možná podepisují hlavně nároky okolí, které od mládí přijímá za své natolik, až i sama sobě dělá ze života peklo. A celkový duch doby: od pana básníka svět očekává velké věci. V případě básnířky je ale zvědavost na to, co má na srdci, o poznání menší. Když se Sylvia rozhodne psaní na chvíli nechat, celé okolí si v podstatě oddychne.

Už z názvu vyplývá, že Elin Cullhed se nechce soustředit jen na deprese a temnotu, ale ukazuje i opačný pól Sylviina temperamentu: schopnost nadchnout se, prožívat přítomný okamžik, vášnivě milovat, vychutnávat si krásu. Ovšem i čtenáři, který opravdu nechce psychologizovat, asi nejednou připadne na mysl slovo mánie. Šťastné okamžiky se ve vyprávění často jeví jen jako předzvěsti o to hlubšího propadu.

Euforie se nepouští do velkých formálních ani jiných experimentů. Částečně se inspiruje stylem samotné básnířky, aniž by však dosahovala její břitkosti. Vyzývá k dalšímu zamýšlení nad rolemi, které všichni vědomě i nevědomě hrajeme, i nad berličkami, jichž se v životě držíme. Přesvědčivě líčí pocity mnohých z nás, které se ve své nejistotě snažíme především líbit, plnit očekávání, dělat všechno správně. Není pochyb o tom, že jde o dílo kvalitně napsané. Ale ač autorka nic nepokazila – pokud tedy přijmeme základní východisko, že se rozhodla vyjadřovat ke světu „fiktivníma očima“ jiné skutečné spisovatelky –, myslím, že její kniha z množiny prací na téma Sylvie Plath dlouhodobě nevynikne. Nicméně zmíněný duch doby hraje tentokrát v její prospěch: Švédové a ani Švédky si dnes na nedostatečnou zvědavost světa na to, co mají na srdci, rozhodně nemohou stěžovat.