Na konci 10. století, v době vrcholné vlády druhé islámské dynastie Abbásovců (750–1258), vznikl zcela nový prozaický žánry: maqáma. Výbor jednapadesáti maqám, žánru pro většinu českých čtenářů pravděpodobně naprosto neznámého, vyšel v loňském roce ve stejnojmenném výboru v nakladatelství Academia, doplněný půvabnými ilustracemi Evy Válkové.

Autorovo jméno a název díla na knižní obálce, v bílém rámečku typickém pro edici Orient, mohou na nezasvěceného čtenáře působit jako podivný shluk písmen, který někdo zapomněl přeložit. Co to ona tajemně znějící maqáma vlastně je? V příjemně stručné předmluvě, kterou vydání doplnil překladatel František Ondráš, se dočteme, že výraz maqáma označoval původně místo, kde stával či seděl přednášející a bavil své posluchače nejrůznějšími příběhy. Ve staré Arábii se na takové maqámě po večerech a za nocí setkávali lidé z jednoho kmene, vyprávěli si příběhy a dlouze spolu hovořili.

Arabskou klasickou literaturu tvoří v prvé řadě brilantně vysoustružené básně, které byly recitovány veřejně, na trzích a na básnických soutěžích. Arabové si zdatných básníků vždy nesmírně vážili a dodnes je poezie v arabských zemích živá, čtená, přednášená a působivé básně dokážou u svých posluchačů vyvolat velice silné emoce, což může být pro návštěvníka ze Západu těžko pochopitelné. Poezie tvoří většinu klasického literárního odkazu, próza se začala objevovat až kolem 10. století a vždy stála trochu bokem – sloužila spíše jako médium náboženských a odborných pojednání. Vypravěčství a schopnost recitace známých veršů patřily k enormně ceněným dovednostem. Maqámy jsou tedy výjimečné už jen tím, že se jedná o prozaickou formu. Za jejich tvůrce je považován Abú ‘l-Fadl Ahmad ibn al-Husajn ibn Jahjá (969–1007), jenž získal v dějinách arabské literatury přídomek Badí’ az-Zamán, tedy Div své doby. Není jisté, zda je autorem všech maqám, které jsou mu připisované (pravděpodobněji spíše ne), nicméně dodnes zůstává synonymem dokonalého jazykového stylu. Maqámy jsou psané rýmovanou prózou (ar. sadž), kterou v předislámské Arábii používali k magickým účelům věštci a jíž je z velké části psaný také Korán.

Maqámy jsou poměrně krátké literární útvary. Vždy v nich u al-Hamadháního vystupuje vypravěč, ‘Ísá ibn Hišám, zámožný kupec, které vypráví o svých setkáních s potulným literátem, šprýmařem a podvodníkem Abú ‘l-Fathem al-Iskandarím. „‘Ísá ibn Hišám nám toto vyprávěl…“, stojí v záhlaví každé maqámy. Ty mohou obsahovat úvod, zápletku a rozuzlení, dokonce i moment překvapení, v závěru se čtenář občas dočká poučení, a tak svou strukturou v mnohém připomínají povídku. Přesto zůstává jádrem maqám rétorický monolog, zhusta doplněný verši. Květnatý styl a ve většině příběhů absentující děj z nich ale pro současného českého čtenáře tvoří spíše zajímavý exkurz do dějin literatury než knihu, po které by sáhl pro pobavení. Pokud by navíc od ústřední postavy Abú ‘l-Fatha ‘l-Iskandarího očekával zábavné kousky ve stylu Enšpígla nebo Nasreddina Hodži, bude nevyhnutelně zklamán. Nehledě na čtenářsky nepochybně atraktivní barvité vykreslení raně středověkého Blízkého východu je nedostatečný epický děj základní problém, na který při vnímání maqám narazí současný evropský čtenář. Ve vyprávěních se mnohdy nic neděje, vše stojí a padá s jazykovou vybroušeností a pohotovými reakcemi Abú ‘l-Fatha ‘l-Iskandarího. A není v moci žádného, byť sebevěrnějšího překladu převést i tuto vytříbenost, v níž se odráží posvátná úcta a nehynoucí obdiv, který Arabové chovají ke svému rodnému jazyku, jazyku Koránu.

Další prvkem, který maqámy českému čtenáři ještě o kousek vzdaluje, jsou básně, jež je doplňují. Arabská poezie je metrická, dvojverší, v nichž bývá zapisovaná, se nerýmují, což překladatel zachoval. Pro čtenáře arabské literatury znalé to nebude žádné velké překvapení, nicméně pro ty ostatní se už tak dost zvláštní maqámy stávají ještě hůře stravitelnými. V průvodním slově, jinak plně dostačujícím, mohlo možná ještě dojít na zmínku o specifikách poetických vsuvek. Stejně tak by stálo za zvážení, zda by nebylo od věci upustit od přesného překladu a čtenáři více zpřístupnit dlouhé poetické pasáže jejich uměleckým přebásněním.

Text doplňuje precizní poznámkový aparát, v němž jsou ovšem všechna životopisná data uváděná v roce hidžry. Jistě, gregoriánský, solární kalendář pracuje s delším rokem než ten islámský, lunární, a i když nemusí být nutně přepočet stoprocentně přesný, lomítko či pomlčka následované pro nás běžnou datací by čtenáři usnadnily zasazování té či oné postavy do historického kontextu, aniž by si přitom musel neustále procvičovat matematiku (případně by eliminovaly variantu, kdy celý kontext raději hodí za hlavu).

Přes to přese všechno je překlad maqám, jejichž umělecká hodnota je dodnes předmětem zájmu spisovatelů a literárních kritiků nejen v arabských zemích, nadmíru záslužný čin. Při čtení je dobré si neustále připomínat, že ve stejné době, kdy je al-Hamadhání psal, se u nás vznikaly teprve první písemné staroslověnské památky a Přemyslovci ještě ani nestačili vyvraždit Slavníkovce. Maqámy al-Hamadháního nám tak zprostředkovaně umožňují číst dávné dějiny a jsou další z řady literárních důkazů, že historie se nepřestává opakovat a lidé se napříč historií a kulturami vlastně zas tolik neliší: „Tato doba jen smůlu přináší, a jak vidíš, nic dobrého nevěstí. Hloupost se v ní úctě těší, zatímco důvtip je hanbou a ostudou. O majetku si můžeš nechat jen zdát, nad nepoctivcem se vznáší a nečestného člověka je ozdobou.“ Lamentuje Abú ‘l-Fath al-Iskandarí v sásánovské maqámě a přitom by mohl klidně se stejným proslovem stát dnes na pražské autobusové zastávce.