Spojení, která vytvořila, změnila svět více než lecjaký politický nebo náboženský vůdce. To tvrdí o prastaré Hedvábné stezce publicista a popularizátor John Green. Její historii i současnou podobu daných oblastí líčí i v češtině několik cestopisných či historických publikací. Suverénně nejobsáhlejší (a nejnovější) je z nich tlustospis Hedvábné stezky. Nová historie světa. Jeho autorem je britský historik, byzantolog a hoteliér chorvatsko-švédského původu Peter Frankopan.

Sleduje, jak z oblasti východní Asie přes střední Asii do Středomoří a zpět putovalo zboží, myšlenky i zárodky vražedných nemocí, díky kterým ale pak byla populace Eurasie geneticky odolnější než třeba obyvatelé Ameriky. Podává přitom užitečný pohled na světové dějiny z „blízkovýchodněcentrické“ perspektivy. I když, jak ve své recenzi podotkl Bronislav Ostřanský, velice omezeného místa se v ní dostalo například Číně nebo Indii.  

Podle Frankopana byl obchod natolik důležitý, že při něm často šly konfesijní otázky stranou. Středověcí kupci si mohli být jisti bezpečností, kamkoli přišli, bez ohledu na svou víru a to, jestli právě panoval mír nebo vypukla válka. To byl výsledek dobře fungujících vztahů, přičemž spolupráci zajišťovaly jak vzájemné daňové úmluvy, tak i přísné tresty. Latinští obchodníci, kteří nedodržovali dohody a překročili dohodnuté hranice, byť by to bylo jen o „délku paže“, byli svými křesťanskými druhy potrestáni na hrdle ze strachu, aby se tak nenarušily dlouhodobé obchodní vazby s muslimy. 

Ostatně i některá náboženská střediska vznikala podél zmíněných obchodních cest: „Nejznámějšími příklady jsou chrámový komplex Elefanta u pobřeží nedaleko Bombaje a jeskyně Ellora v severní Indii. Za pomoci velkolepých zdobených plastik božstev měly demonstrovat morální a teologickou nadřazenost – v tomto případě hinduismu. Zjevně obdobnou funkci měl Bámiján, ležící v dnešním Afghánistánu na křižovatce cest, spojujících Indii na jihu s Baktrií se severu a Persií na západě. Nacházel se v něm komplex 751 jeskyní doplněný obrovskými sochami Buddhy.“ Jak známo, dvě z nich vydržely na svých místech skoro 1500 let. Až je v roce 2001 vyhodil do povětří Tálibán.

V kontextu dlouhé historie obchodních cest je ovšem takové počínání výjimečné, o čemž svědčí i to, kolik staletí tam sochy přežily. Frankopan naopak uvádí spíše četné příklady náboženského synkretismu či pragmatismu. Například mongolský panovník a vnuk Čingischána Hülegü se jednomu arménskému knězi svěřil, že byl jako dítě pokřtěn. Západní církev tomu ráda uvěřila, takže po Evropě kolovaly obrázky zobrazující Hülegüa jako křesťanského světce. Buddhistům se zase dostalo ujištění, že Hülegü vyznává nauku vedoucí k osvícení: „Vysoce postavení Mongolové prošli mnoha stádii, přičemž se stávali křesťany, aby vzápětí konvertovali k islámu, a obráceně, jak se jim to právě hodilo.“ 

Už ve středověku tak vznikal jakýsi globální trh, v jehož rámci zboží putovalo na velké vzdálenosti. Přičemž ti, kteří si to mohli dovolit, věděli, co si obstarat. Doboví spisovatelé zaznamenali, že „nejlepší kdoule jsou z Jeruzaléma a nejjemnější cukroví z Egypta. Syrské fíky překypovaly chutností, zatímco kvůli umarským slívám ze Šírázu se lidé mohli utlouct“.

Do obchodu se zbožím z Hedvábné stezky byla zapojena i Praha, lákající vikingské Rusy a muslimské obchodníky, aby zde nakupovali a prodávali cín, kožešiny a především otroky. Jak známo, ne náhodou v angličtině úzce souvisí pojmy otrok a Slovan, ale Frankopan dodává podobnou souvislost v arabštině: slovo eunuch (siqlabí) pochází z označení etnických Slovanů (saqálíbí). Otroci totiž byli také kastrováni, v důsledku čehož byli dotyční vysoce ceněni. Pokud zajmeš slovanské sourozence, psal k tomu jistý středověký Arab, a jednoho vykastruješ, určitě se stane šikovnějším, inteligentnějším a výmluvnějším než jeho bratr, který zůstane tupý, pošetilý a prozrazující vrozenou prostotu ducha Slovanů. Kastrace byla považována za prostředek k očištění a posílení slovanské mysli. Naopak kastrace neúčinkovala u „černochů“, jejichž „přirozené schopnosti“ ovlivňovala negativně. 

Takové pasáže na nás dnes působí značně odpudivě. Nicméně i dnes v mnoha oblastech bývalé stezky autor nachází leccos bizarního. V Turkmenistánu vztyčili v roce 1998 obří zlatou sochu prezidenta, která natáčí obličej po směru slunce. O čtyři roky později byly přejmenovány měsíce, přičemž duben („Aprel“) se nyní jmenuje „Gurbansoltan“ po vůdcově matce. V Tádžikistánu, který krátce držel rekord země s nejvyšším vlajkovým stožárem na světě, se nyní pozornost stočila k vybudování největšího divadla ve Střední Asii, jež bude stát vedle největší knihovny v oblasti, největšího muzea a nejprostornější čajovny.

Frankopan však prorokuje, že dané země čeká návrat ke skutečné velikosti. Navzdory své zjevné „jinakosti“ měly v historii světa vždy tím či oním způsobem zásadní význam. Spojovaly východ a západ a sloužily jako tavicí tyglík, v němž se potýkaly myšlenky, zvyky a jazyky od starověku po dnešek. Dnes jsou podle autora „hedvábné cesty opět na vzestupu, ač to mnozí nevidí a přehlížejí“. 

Autor zmiňuje příslušné pokusy oživit myšlenku Hedvábné stezky: „Úzká spolupráce je typická pro Afghánistán, Pákistán a Indii, které mají společný zájem o přístup k vydatnějším a levnějším zdrojům energie prostřednictvím potrubí, které bude mít kapacitu 30 miliard kubických metrů zemního plynu ročně. Jeho trasa, sledující silnici od plynových polí v Turkmenistánu přes Herát do Kandaháru, a dále do Kvéty a Multánu, by byla povědomá sogdijským obchodníkům z doby před 2000 lety, stejně jako obchodníkům s koňmi v 17. století. Ale poznali by ji i britští stavitelé železnic, stratégové viktoriánské éry, jakož i básníci, putující za výdělkem na dvůr Ghaznovců.“ Dodejme, že čínský pokus o novou Hedvábnou stezku u nás nadšeně propagoval Miloš Zeman, který dokonce snil o tom, že povede přes Česko, čímž tuto ideu pro mnoho lidí dokonale zdiskreditoval. Frankopanova kniha může podobné současné pokusy poněkud rehabilitovat. I když realita některých oblastí, o nichž píše, je dnes kvůli ruskému vpádu na Ukrajinu o poznání drsnější než v době, kdy kniha vznikala. A nejnovější události také ukazují, že snaha ohladit politické a ideové spory prostřednictvím mezinárodního obchodu na všechny politiky prostě nefunguje.