V devatenáctém století zachvátil Velkou Británii a do jisté míry i Spojené státy nebývalý zájem o duchy, zásvětí a rozličné paranormální jevy, který se promítl do salonních rozhovorů, umění i vědeckého bádání. Obě země se staly líhní autorů strašidelných povídek a tehdejší knihy, časopisy a nejrůznější sborníky zůstávají dodnes takřka nevyčerpatelným zdrojem textů pro všemožné hororové antologie. Psaní duchařských povídek se však nevěnovali jen muži. Ba naopak, na jejich produkci se podílelo také mnoho spisovatelek a například již zesnulý Richard Dalby, jenž sestavil sbírku Viktoriánské duchařské historky (č. Mladá fronta, 2007), která obsahuje povídky devíti britských a amerických spisovatelek, směle tvrdil, že „nejméně padesát procent těch nejlepších napsaly ženy“. Při výběru textů pro uvedenou knihu nicméně neměl úplně šťastnou ruku a svá slova příliš přesvědčivě nedoložil. Úspěšnější byl v tomto ohledu Mike Ashley s antologií Svědkyně temnot (č. Plus, 2014), která prezentuje prózy jedenácti autorek a obsahuje několik velmi podařených povídek, kupříkladu Statek pod ořešáky Charlotte Riddellové.

Co se však týče rozsahu, ani jeden ze zmíněných titulů se nemůže měřit s nejčerstvějším přírůstkem na tuzemském trhu, obšírnou „antologií strašidelných a hororových příběhů z per význačných britských a amerických spisovatelek“ Královny hrůzy (More Deadly than the Male, 2019). Tu sestavil herní designér, spisovatel a editor Graeme Davis (nar. 1958) a přináší v ní šestadvacet chronologicky seřazených povídek, jež vznikly mezi lety 1830 až 1908. Představuje tak poměrně vyčerpávající průřez celým žánrem a seznamuje se spisovatelkami známými i dnes už skoro zapomenutými. V případě té, jež se postarala o úvodní a nejstarší zařazenou povídku Proměna, platí nepochybně to první. Není jí totiž nikdo jiný než Mary Shelleyová, a jak Davis upozorňuje, je to příběh plný „čítankových gotických prvků, včetně úpadku, chudoby, vzpoury a ohrožené ctnosti“.

Vedle Mary Shelleyové se v antologii objevuje většina nejproslulejších tvůrkyň klasických strašidelných povídek, ačkoli ne všechny jsou zastoupeny tím nejlepším, co z jejich pera vzešlo. Například Elizabeth Gaskellová, v českých hororových sbírkách opakovaně reprezentovaná obstojným mrazivým příběhem Co vyprávěla stará chůva, je v Královnách hrůzy představena poměrně rozvleklou a typicky gotickou prózou Morton Hall, která se však v českém překladu objevila patrně poprvé. Další známější autorkou je Eliza Lynn Lintonová se znamenitou upírskou povídkou Osud madam Cabanelové, která ukazuje, že k tomu, aby se člověk stal monstrem, nejsou potřeba žádné nadpřirozené schopnosti, stačí obyčejná pověrčivost. Již zmíněná Charlotte Riddelová se v antologii prezentuje opět spíše průměrnou povídkou Varován a ozbrojen. Naopak Edith Nesbitová ctitele knižní hrůzy nejspíš nezklame, protože její Zádušní mše představuje strašidelnou povídku v její nejpříjemnější podobě, a stejně tak potěší a výtečnou pointou zaujme Vévodkyně na modlitbách Edith Whartonové, která ukazuje, jak trýznivou dohru může mít nevěra.

Vedle spisovatelek, jež se proslavily spíše na poli duchařských příběhů, se v knize objeví i ty, které bude většina čtenářů znát jako autorky poněkud odlišných děl. Obzvláště to platí pro Harriet Beecher Stoweovou, autorku slavné Chaloupky strýčka Toma, od níž si v Královnách hrůzy lze přečíst povídku jménem Duchařská historka Toma Toothacrea. Nutno však dodat, že nejde o žádné hrůzostrašné čtení, ale povídku nápaditou, svěží a humornou. V docela jiném žánru se proslavila také autorka Malých žen Louisa May Alcottová, zde zastoupená výborným hororovým příběhem, okořeněným kapkou exotiky: Ztraceni v pyramidě aneb prokletí mumie. Ke známějším spisovatelkám patří rovněž zakladatelka Theosofické společnosti Helena Blavatská. V antologii se čtenáři seznámí s její s povídkou Jeskyně ozvěn, která se originálním způsobem točí kolem klasických témat lásky, peněz, viny a trestu.

Stejně jako většina jiných podobných antologií trpí i Královny hrůzy proměnlivou kvalitou jednotlivých povídek, jež se pohybují od výborných přes průměrné po rychle zapomenutelné, ačkoli ty dobré převažují; a i ty horší si často své stoupence najdou. V knize, jejímž cílem je představit co nejvíce autorek strašidelných příběhů devatenáctého a počátku dvacátého století, je navíc jejich zařazení zcela ospravedlnitelné. Dodejme, že vedle několika zmíněných výše patří k těm nejlepším nepochybně povídka Na svobodu Mary Cholmondeleyové a především Žlutá tapeta Charlotte Perkins Gilmanové, která už se sice v českém překladu objevila, ale její opětované čtení rozhodně není na škodu, neboť se jedná o znamenitý popis pozvolného rozkladu osobnosti a rozvíjejícího se šílenství.

Královny hrůzy čtenářům nabídnou vše, co si od podobných příběhů mohou přát. Nechybí velkolepá stará sídla, tmavé kouty, rodová prokletí, dobří i zlí duchové, morální ponaučení, zkrátka vše, co k dobré duchařské historce patří. Vzhledem k velkému množství povídek se kniha může pyšnit mimořádnou rozmanitostí, neboť obsahuje vše od ryzích hororů přes příběhy spíše detektivní nebo psychologické až po ty téměř parodické. Mezi poslední jmenované by se dala zařadit třeba Nespokojená duše Annie Slossonové, která líčí strasti ženy, jež se vrátila ze zásvětí, avšak zjišťuje, že to možná nebyl tak dobrý nápad.

U takto starých textů samozřejmě nelze očekávat, že čtenáře znalého moderních knižních i filmových hororů přespříliš vyděsí. Příjemné mrazení se sice za správných podmínek dostavit může, avšak nejzajímavější jsou tyto příběhy pro svou poetiku, práci s různými hororovými archetypy či nenapodobitelné prostředí starých anglických sídel, svíček, koňských povozů, pověr, zkrátka světa, který je už dávno pryč a jehož poněkud idealizovaný obraz nahlížený pohledem vyšších společenských vrstev podobné prózy uchovávají či do jisté míry i utvářejí. Královny hrůzy, jejichž překladu se skvěle zhostila Petra Johana Poncarová, jsou s ohledem na rozsah i obsah dílo záslužné a na českém trhu ojedinělé. Kniha může vedle zábavy posloužit v podstatě i jako studijní prostředek, díky němuž se celkem vyčerpávajícím způsobem lze seznámit s britskými a americkými hororovými autorkami předminulého a počátku minulého století. Rovněž potěší, že mnoho zahrnutých povídek v českém překladu dosud nevyšlo, takže se čtenář nemusí obávat, že jde jen o jiné uspořádání toho, co již četl jinde, a může se těšit na řadu dosud neznámých příběhů. Velkou předností rovněž je, že Davis před každý text zařadil stručné představení autorky a povídku alespoň několika větami zasadil do kontextu jejího života a díla. Škoda jen, že občas při tom také částečně vyzrazuje pointu. To ovšem na celkovém hodnocení nic nemění.