Nad knihou Pohádky pana Zahrádky a paní Pivoňkové se od počátku vznáší otázka, zdali bude vhodným titulem i pro ty děti (a dospělé), které třeba nezahrádkaří. Protože je třeba přiznat, že je to zahrádkářská kniha takříkajíc zdola až nahoru. Tedy od krtčích nor až tam, kam dosáhne ta nejpopínavější rostlina. Zprvu se také na zkoprnělého čtenáře hrnou názvy rostlin, které nejspíš nebude znát; včetně všemožných praktických rad, na jaký způsob je sníst, jaký nápoj z nich vyrobit a co se stane pak. Tato kniha je totiž nadšenecky uživatelská.

Kvetoucí rostlinný prostor nicméně postupně opanují dva titulní hrdinové. Mile výstřední pan Zahrádka, který má i své civilní, úřednické povolání (ne provždy) a paní Pivoňková, sympaticky potrhlá vědkyně, světoběžnice, jež se nebojí stěhovat ani po naší vlasti. Ti dva si žijí své rostlinko-zvířátkovské příběhy nejdřív každý zvlášť, ale pak paralelně, to když se ocitnou na sousedících pozemcích. Ovšem pan Zahrádka je na rozdíl od paní Pivoňkové zapřisáhlý samotář, a zprvu není nijak šťastný, že se jejich příběhy začnou proplétat.

Kniha pro všechny smysly

Zahrádkářský svět knížky je skutečně všeobjímající – autoři zavedou čtenáře i do krtčí komunity, do nitra obří dýně, mezi včely a nabídnou mu i dobrodružství s andělem v nesnázích. Příběhy jsou přitom vystavěné takříkajíc pro všechny smysly. Paní Pivoňková například komunikuje s krtky akusticky citlivým systémem jejich nor, s panem Zahrádkou probírají vůně či spíše pachy různých rostlin (protože co jednomu voní, může druhému opravdu nevonět). A chutě, kvasivé účinky ovocných šťáv a jiné kvality vícekrát přivedou hlavní hrdiny do úzkých. Včetně mírně narkotických účinků některých hub – pan Zahrádka si užije své s hnojníkem. Nezapomíná se přitom ani na inkoust, který lze z hnojníku vyrobit.

Kniha však není alternativnější, než by bylo pro zažívání a mysl zdrávo. Pojímá svět rostlin, stromů, hmyzu a hub spíše realisticky, a to i s nebezpečími, které na zahrádce hrozí. Paní Pivoňková takto bojuje se svou domnělou alergií na včelí bodnutí. A pan Zahrádka je, samozřejmě, mimo jiné včelař… Čtenáři budou patrně od počátku očekávat, jak se vztah obou titulních hrdinů vyvine. Kniha však není milostným románem s čitelným happy-endem, i se vztahovým předivem totiž zachází po zahradnicku – pan Zahrádka a paní Pivoňková koexistují, snaží se o win-win řešení, a nakonec přijdou na  to, že plot mezi jejich pozemky… – ale nebudu prozrazovat. Jejich české zahrádky jsou zároveň otevřené světu, a tak děti pana Zahrádky obdaří otce vejcem exotického ptáka, který se na zahradě dovede sám postarat o kompost.

Spisovatelská hádanka

Spíše pro rodiče a literární zahradníky bude možná zajímavá otázka, kdo ze dvou autorů stál za kterou částí textu. Vyskytují se v něm i básně včetně haiku, jež by ukazovaly na Radka Malého. A to, že paní Pivoňková má plavky z Brazílie, by zase ukazovalo na cestovatelskou zkušenost Markéty Pilátové, která i v této zemi učila krajany česky. Společné zaujetí pro jazyk patrně bude stát za zlomem příběhu, kdy do něj vstoupí tvorové z českého pojmosloví, které vymyslel obrozenecký přírodovědec Presl, ale které se neujalo. Tady fantazie obou autorů uhání naplno, protože ji nebrzdí žádné botanické ani jiné kategorie.

Nejedná se o příběh s jednoznačnou vypravěčskou strategií a konstruovanou zápletkou. Spíše o permakulturní prostor, v němž se jednotlivé odbočky vyprávění obohacují navzájem. Kniha se přirozeně ocitá v kategorii dětské literatury, děti zřejmě ocení její hravost, s níž pracuje s kulisami běžného života. Lze ji ale doporučit i dospělým čtenářům, zvláště těm se sklonem k zahrádkaření a se smyslem pro humor.

Opominout nelze ilustrace Kláry Břicháčkové, které s jemnou ironií vytvářejí vizuální svět pana Zahrádky a paní Pivoňkové, zvlášť tam, kde by si čtenář-nezahrádkář nedovedl nic představit. Co třeba takový žížalí čaj? Dali byste si? Tato kniha vás ujistí o tom, že opravdu existuje a pro někoho – nebo pro něco – je to lahůdka nad lahůdky.