Poslední roky vychází stále více textů, které naznačují, že současný západní svět se v některých aspektech jakoby cyklicky vrací do prehistorie, nebo by přímo měl: například že by bylo záhodno znovu zavést praxi, kdy byly alespoň některé věci sdílené, takže bychom si je mohli opět navzájem půjčovat, jak navrhovala kniha Vláda módy. Cena za rychlou módu a budoucnost oblečení (Host 2020). Do této kategorie patří i kniha Práce: Dějiny toho, jak trávíme čas. Antropolog James Suzman v ní přesvědčivě ukazuje, že po 95 procent dějin našeho druhu nezaujímala práce v našich životech ani zdaleka tak významné postavení jako dnes. Náš soudobý postoj k práci vykrystalizoval až jako důsledek příklonu našich dávných předků k zemědělství, které si vyžadovalo takřka každodenní dřinu, a dále naší migrace do měst. Klíč ke šťastnému životu přitom podle autora spočívá v materiální střídmosti a potírání nerovnosti – pokud bychom dokázali nehromadit tolik věcí a nebyli tak ambiciózní, mohli bychom práci věnovat možná stejně málo času jako dávní lovci a sběrači. Ti totiž zřejmě měli jen minimum materiálních potřeb a na jejich uspokojení jim stačilo „sotva pár hodin námahy“.

Práce jako přirozenost
V tomto smyslu jeho kniha vlastně není příliš překvapivá, koresponduje s tzv. slow movement, které se projevuje v řadě oblastí lidského života a přimlouvá se za celkové zpomalení našeho životního tempa. Zredukovat ale jeho knihu na tuto jednoduchou tezi by byla škoda. I když kritizuje workoholismus a pracovní tempo, které ve znepokojivé míře vede ke smrti z přepracování, současně přiznává, že práce je pro lidi čímsi přirozeným a v určité míře ji vykonávat potřebujeme. A nejenom my lidé.

Už z podtitulu knihy je zřejmé, že jde o „dějiny“, které ovšem autor pojal velmi velkoryse. Svůj předmět postupně nasvěcuje z hlediska fyziky, etologie či kulturní a sociální antropologie. Obecně dovozuje, že jakékoli živé organismy si aktivně obstarávají energii, s jejíž pomocí si ze svých atomů a molekul sestavují buňky, z těch pak orgány a z nich těla. Díky tomu se také množí a rostou – a už tam Suzman nachází zárodky práce: „Žít znamená pracovat.“

Ostatně dlouho si lidé mysleli, že jsou na světě jedinými tvory, kteří dokáží pracovat s nástroji. Ovšem opak je pravdou, přičemž stále přibývají nové druhy, u nichž bylo takové počínání pozorováno. V současnosti je užívání nástrojů (k pestré paletě činností) zdokumentováno u patnácti druhů bezobratlých, čtyřiadvaceti druhů ptáků a kromě opic také u čtyř dalších druhů savců, mezi něž patří třeba sloni a kosatky.

Přebytečná energie ptactva
Více se pak autor rozepisuje o některých zvláště pilných živočiších, jako jsou samečci jihoafrického ptáčka známého jako snovač žlutý, který si v jednom kuse staví a zase bourá hnízda. Podle Suzmana to snovači možná dělají proto, že mají prostě jen přebytek energie, kterou se snaží přetavit v práci. Alespoň tak to prý líčil jistý informátor z kmene, který žije ve stejné oblasti jako onen ptačí druh. Daný Afričan prohlásil, že snovači se chovají jako jeho pilná žena: „Ta na rozdíl od svého manžela nedokázala vydržet chvíli v klidu a jen tak lelkovat. Když už jí v rušném dni vybyla chvilka volna, pouštěla se do pilné výroby korálkových náhrdelníků. Chrlila je jeden za druhým jako na běžícím pásu a všechny je navlékala podle stejného vzoru, uplatňujíc stále tytéž osvědčené triky a postupy. Když jí korálky došly, manželé obvykle nemívali peníze na další, a tak prostě brala hotové náhrdelníky – mnohdy učiněné skvosty – a korálek po korálku je zase rozpouštěla, aby z nich mohla nadělat výtvory nové.“

A minimálně u některých druhů ptáků autor popisuje i další aktivity, jimiž vynakládají energii. Tvrdí, že u těch, kteří mají přístup k zahradním krmítkům, se vyvinuly mechanismy, jak si ohlídat štíhlou linii. Čímž není myšlena střídmá strava. V dobách potravní hojnosti totiž zvláště u ptáků-pěvců nápadně stoupá vehemence, s jakou poletují, zpívají a věnují se dalším rutinním činnostem. Badatelé dospěli k závěru, že ptáci tímto způsobem vlastně „cvičí“, obdobně jako lidé, kteří si jdou zaběhat či zasportovat, aby vybili trochu energie. (Dodejme, že s tímto Suzmanovým výkladem se ne všichni odborníci ztotožňují. V širším smyslu ovšem koresponduje s názory kupříkladu Stanislava Komárka, podle kterého živé organismy „disponují kreativitou“, jejímž předpokladem je právě přebytek energie nebo snad i okamžiky lidmi zažívané jako nuda.)

Prestiž versus seberealizace
Díky využívání ohně a tepelné úpravě potravy si ovšem už Homo erectus, na rozdíl od všech ostatních nelidských živočichů, zajistil větší návratnost energie při menší fyzické námaze, díky čemuž se spolu s jeho mozkem pravděpodobně zvětšovalo také množství času, během něhož mohl svou inteligenci a energii soustředit třeba i na něco jiného než na hledání, pojídání a trávení jídla. „Nejspíše měli mnohem více času na sex“, spekuluje autor.

Následný vývoj ale nakonec vedl ke stavu, kdy lidé nepracují proto, aby je jejich práce bavila a naplňovala, nýbrž aby vydělávali více peněz a měli více času na jejich utrácení. Přičemž mnoho luxusního zboží si pořizují čistě jen z důvodu prestiže. Lidé po něm toužili, aby napodobili ty, kdo už je měli: „A tak se šlechta snažila připodobnit králům, ctižádostiví kupci a příslušníci vzdělaných vrstev aristokratům, řemeslníci kupcům a lidé vespod celého žebříčku střednímu stavu.“ Snaha odlišit se pak občas vedla ke zvláštním paradoxům. Když se například na sklonku sedmnáctého století v Británii prosadil obchod s použitou garderobou, která se vyšším třídám už obnosila, začali se ztrápení aristokraté někdy naopak oblékat civilněji, aby se od nově „vyšňořené“ lůzy vůbec nějak odlišili. Což někteří kontinentální návštěvníci vnímali s nemalým pohoršením. Francouzský abbé Jean Le Blanc kupříkladu jízlivě poznamenal, že v Anglii se „pánové oblékají po vzoru lokajů a vznešené dámy jako nějaké posluhovačky“.

Potřebujeme skutečně do úmoru pracovat, abychom se pak účastnili takto ztřeštěného soupeření? Jak ve své recenzi konstatoval Jakub Rákosník, málokterá lidská vlastnost je v moderních společnostech tak kladně přijímaná jako pracovitost. Podle sociologických průzkumů se přitom zdá, že „zrovna my Češi jsme v tomto postoji dokonce mimořádně důslední“. Suzmanova kniha ukazuje, že považovat právě pracovitost za hlavní ctnost není zrovna rozumné a že v lidské historii a živočišné říši existovaly i jiné modely, které by bylo možné následovat. I když kniha neříká, co je jediné správné a kolik času bychom měli věnovat práci, minimálně čtenáře nabádá, aby se zamysleli, jestli chtějí čas trávit spíše jako snovači žlutí frenetickým budováním něčeho, co zase záhy zničí, nebo více relaxovaně, třeba jako šimpanzi bonobo, kteří podstatnou část svého času tráví sexem. I když samozřejmě ne každý má dnes ten luxus vybrat si práci, kterou by chtěl…