Přestože četnost překladů lotyšských autorů do češtiny je v posledních desetiletích bohužel spíše sporadická, neznamená to, že by lotyšská próza neměla českým čtenářům co nabídnout. Svědčit o tom může i fakt, že Mateřské mléko autorky Nory Iksteny, vydané v roce 2023 nakladatelstvím Paseka po čtrnácti letech jako jediný román z této pobaltské literatury v Česku, byl zařazen do širší nominace na Magnesii Literu.

Dějiny zkoušeného národa

Významnou tematikou, k níž se vrací nemálo románů moderního období, je minulost zkoušeného lotyšského národa. To je také rámec, který dal vzniknout sérii románů s názvem Mēs. Latvija, XX gadsimts (My. Lotyšsko, 20. století). Již zavedení autoři si pro celistvý obraz rozdělili úseky 20. století, aby do historických kulis zasadili příběhy jednotlivců. Sérii uvádí Osvalds Zebris (nar. 1975) se svým románem Gaiļu kalna ēnā (Ve stínu Kohoutího kopce, 2014) z období revoluce v guberniích carského Ruska (a tedy i území dnešního Lotyšska), který vypráví příběh nečernobílého, psychologicky propracovaného hrdiny roku 1905 a 1906. Série čtenářům přinesla hned několik děl, jež neminulo udělování domácích literárních ocenění. V roce 2016 byla Výroční lotyšská literární cena (Latvijas literatūras gada balva) udělena Mārisovi Bērziņšovi (nar. 1962) za Svina garša (Chuť olova, 2015), román reflektující kruté osudy obyvatelstva za ruské a posléze německé okupace v letech 1939–1941, ilustrovaný výňatky z místního tisku. O dva roky později si ocenění odnesla stálice lotyšské prózy a dramatu Inga Ābele (nar. 1972), s jejíž tvorbou měl český čtenář možnost seznámit se v hrách Ostřice. Jasmín (Dzelzszāle a Jasmῑns, 2003, č. 2012) či ve výběru povídek Vítr proměnlivých směrů (z lotyšského Sniega laika piezīmes, 2004, č. 2009), oceněna byla za román Duna (Dunění, 2017). Autorka již svým předchozím dílem Klūgu mūgs (Proutěný mnich, 2014, oceněno Výroční lotyšskou literární cenou za rok 2015) dokázala přinést do lotyšské literatury rozsáhlý příběh klasického románového typu. V Dunění, které lze vztáhnout k rižskému hipodromu, řece Daugavě či dalším motivům, se prolínají tři časové linie a v ústředí stojí tragický rok 1949, který znamenal deportaci více jak 40 000 obyvatel Lotyšska na Sibiř.

I další díla z cyklu Mēs. Latvija, XX gadsimts se dočkala pozornosti literárních recenzentů, proměněné obvykle v nominaci na hlavní lotyšskou literární cenu. Přestože se jednalo o jednoho ze žhavých favoritů, porota hlavní lotyšské literární ceny dala před románem Vārdiem nebija vietas (Slova neměla místo, 2015) literárního kritika Guntise Berelise (nar. 1961) přednost již zmíněné Chuti olova. Důvodem mohlo být pro lotyšské literární prostředí příliš brutální zobrazení antihrdiny – násilníka a vraha v období před první světovou válkou. Nominaci z téhož roku si odnesla i výše zmíněná nejpřekládanější lotyšská kniha, Mateřské mléko Nory Ikteny (Mātes piens, 2015), zobrazující pouto babičky, matky a dcery v útlaku sovětské okupace. Boj o svobodná rozhodování a možnost seberealizace jedince, břímě reality, cesta k abstraktnější víře, to vše spojené s konkrétními skutečnostmi doby, která je již pro dnešní publikum známá, dílu vyneslo popularitu materializovanou též filmovým provedením (režie Ināry Kolmane, 2023).

Emočně náročnou prózu série, která může být pro čtenáře tíživá z důvodů obdobných jako v případě Berelisova románu, představuje Bogene (Bogene, 2016) spisovatelky Gundegy Repše (nar. 1960). Autorka, jež od 90. let. 20. století patří k nejvýraznějším postavám lotyšského literárního života, těží z hluboké znalosti umění, od roku 2010 podněcuje zobrazování novodobé lotyšské historie v literatuře a stojí za samotným vznikem celé série. Titulem Bogene (Bogene) nazvala již svou povídku v prvním jí iniciovaném společném díle autorů (resp. autorek), sbírce povídek Mēs. 20. gadsimts (My. 20. století, 2011), a uvedla v ní postavu ducha domácího krbu, jenž symbolicky přetrvává i v románu, kde ženské postavy odolávají násilí při deportacích roku 1941.

Rokenrol i duševní nemoci na pozadí historie

Odlehčení v románové sérii přinesla kniha Laimy Koty (dříve Muktupāvela, nar. 1962) Istaba (Pokoj, 2016) z doby perestrojky, vyprávějící o životě v komunálce. Autorka oceňovaná již od svého prvního románu pojednávajícího o těžkostech novodobé lotyšské ekonomické migrace Šampinjonu Derība (Žampionový pakt, 2002) neaspiruje na umělecky nejnáročnější texty, s mistrovstvím jí vlastním ovšem dokáže namíchat elixír sklízející přízeň literárních kritiků. Velmi plodným spisovatelem přelomu tisíciletí, jenž do série Mēs. Latvija, XX gadsimts přispěl románem 18 (18, 2014), je Pauls Bankovskis (1973–2020). Historický (častěji moderně historický) rámec jeho románů se projevil i v několika předchozích dílech, jak si ostatně mohli čeští čtenáři ověřit v románu Čeka, bomba, rokenrol (Čeka, bumba un rokenrols, 2002, č. 2008), typické jsou pro něj též folklorně-mytologické prvky. Titulem 18, spojeným s rokem založení lotyšského státu po první světové válce, se prolínají úvahy o životě, smyslu založení a existence státu či svobodě, které vycházejí paralelně z myslí lotyšského střelce z počátku 20. století a muže počátku století 21.

Svou románovou prvotinou Stikli (Střepy, 2016) do série 13 děl přispěla i jedna z nejvýraznějších žijících lotyšských autorek, divadelní režisérka a básnířka Inga Gaile (nar. 1976). Autoritářský režim let 1937–1939 v knize koresponduje s omezením hlavní hrdinky v psychiatrické léčebně i jejím osudem, jemuž se vzpírá. Volně navazující román Skaistās (Krasavice, 2019) byl ověnčen Výroční lotyšskou cenou za literaturu. Úspěšná tvůrkyně se ve svých prózách zaměřuje na ženskou perspektivu, experimentuje se vzdáleností vyprávění od ich formy a do jejího charakteristického stylu se promítá i její režisérská zkušenost. Inga Gaile je v současnosti po Noře Iksteně nejpřekládanější lotyšskou autorkou, zmíněné romány v brzké době vyjdou ve španělštině, italštině, němčině či srbštině.

Biografie a studie o literární klasicích

Historicismus v současné lotyšské literatuře je patrný i na další řadě knih iniciované již výše zmíněnou autorkou Gundegou Repše, konkrétně cyklu Es esmu… (Já jsem…), v jehož rámci vycházejí biografické romány a literárněhistorické studie o klasicích lotyšské literatury. Patří k nim např. kniha již zmíněného Mārise Bērziņše s názvem Nākotnes kalējs (Kovář budoucnosti, 2021) o Vilisi Lācisovi, předsedovi lotyšské komunistické vlády a autorovi i českému čtenáři dostupného románu Syn rybáře (Zvejnieka dēls, 1933–1934, č. 1951), či historicko-biografický román Mežakaija (Racek lesní, 2022) již zmíněného Osvaldse Zebrise.

Jiným způsobem z osobnější historie vychází Pieci pirksti (Pět prstů, 2013) a jejich pokračování Paradīzes putni (Ptáci ráje, 2018) Māry Zālīte (nar. 1952). Etablovaná básnířka a dramaturgyně, jejíž texty zaznívaly v muzikálovém provedení za lotyšské „zpívající revoluce“ v roce 1988, se v těchto svých stylizovaných autobiografických románech obrací k době svého dětství, kdy se s rodiči coby pětiletá navrací z vyhnanství ze Sibiře. Těžké téma odlehčuje pohled malého dítěte a jemný humor založený na hře s jazykem. Oba romány si vysloužily domácí cenu za nejlepší prózu daného roku a úspěch sklízejí i v překladech.

Dalším tvůrcem, kterému se porota Výroční lotyšské ceny za literaturu rozhodla udělit ocenění dvakrát v odstupu jen několika málo let od sebe, je Svens Kuzmins (nar. 1985). Oceněn byl za biografický román z cyklu Es esmu… s titulem Skaistums un nemiers (Krása a neklid, 2023) o Kārlisi Skalbem, autoru svébytných severských pohádek, se kterými je možné se seznámit v českém výboru Jak jsem plul ke královně Severu (1983), a za dílo vykreslující bohémský život umělecké mládeže s až provokativními sexuálními scénami hlavní postavy, jejíž vnitřní rozdíl mezi podnikatelem a umělcem vykresluje přezdívka Dizažio (Disážio, 2021).

Žánrová rozvolněnost

Mezi současnými mužskými prozaiky se v Lotyšsku také často prosazuje svého druhu žánrová rozvolněnost. Oblibu publika si získaly miniatury publikované Rvīnsem Vardem (nar. 1985) zprvu jako facebookové příspěvky shrnuté do knížky Kas te notiek? (O co tady jde?, 2019). Performativně založený autor je bedlivým pozorovatelem nevšedního ve všedním životě, ze kterého tvoří hravá, jemně humorná zamyšlení. Sbírka Berlīne (Berlín, 2019) Andrise Kuprišse (nar. 1982) je pak zase kombinací různě dlouhých povídek z různých období jeho života.

Po románu s odlehčeným tónem z prostředí metalistické mládeže devadesátých let Jelgava 94 (2013), kterému se dostalo i filmového zpracování (2019), a povídkové sbírce Tīģeris (Tygr, 2020) se Jānis Joņevs (nar. 1980) zhostil faktického námětu na detektivní román osobitým způsobem – aktivně jako spisovatel pátrající po původu rižských vražd v prosinci 1997 vstupuje v díle Decembris (Prosinec, 2022) do děje a popisuje svou cestu rozplétání skutečností. Formou deníku založeného na kalendáři s lotyšskými jmény postupuje rok v životě zřejmě autistického chlapce v dobře čitelném, přes těžkosti pozitivně laděném díle divadelního režiséra a herce Andrise Kalnozolse (nar. 1983) Kalendārs mani sauc (Říkají mi Kalendář, 2020).

Díla se sociálním rozměrem s potenciálem oslovit zahraniční publikum

Sociální rozměr je ještě více než v Kalnozolsově Kalendáři patrný u několika autorek s převážně povídkovou tvorbou, jež by si s ohledem na své kvality zasloužila být nabídnuta širšímu než jen lotyšskému publiku. Témata, která ve společnosti bývají opomíjena (násilí na ženách, pedofilie, transsexualita, ale i „jen“ rodinná traumata směřující k chování, které ohrožuje životy ostatních), vynáší prostřednictvím excelentně dynamizovaných povídek na světlo ve svém prozaickém debutu sbírky Gaismā (Ve světle, 2016) již etablovaná básnířka Jana Egle (nar. 1963). Vybraný vypravěčský styl s psychologickým pochopením postav kloubí s mrazivými až šokujícími rozuzleními i v řetězci povídek tvořícím dohromady celek téměř charakteru detektivního románu Svešie jeb Miļeņkij ti moi (Cizinci aneb mileňkij ty moj, 2019). V něm se zlehka dotýká i podoby životů „ne úplně našich“, tedy zástupců ruskojazyčné menšiny Lotyšů.

I sbírka povídek Dace Vīgante (nar. 1970) Tad redzēs (Pak uvidíte, 2018) je plná obdobně neveselých a tabuizovaných příběhů, byť možná o trochu méně drsných, dopadajících na postavy, jež bývají se stavem věcí smířeny. Jejich repertoár variuje od osamocenosti i začlenění na cestách, přes sociální vyloučení spojené s Alzheimerovou chorobou po depresi partnera, který chce zemřít, a barvitý popis doplňuje vždy dynamické vypointování. Tento rukopis je patrný i ve sbírce Ledus apelsīns (Ledový pomeranč, 2016) či románu Romantiķis (Romantik, 2022). Silné a drsné sociální příběhy lidí, o kterých autorka tvrdí, že jsou inspirovány skutečností, jsou předmětem rozsáhlé sbírky povídek Dženy Andersone (nar. 1977) Dadži (Bodláky, 2021). Ať již je to psychicky nemocný jedinec představující nebezpečí pro sebe samého, nebo dcera alkoholičky, tito „společností zapomenutí“ jsou vykresleni s pochopením a příhodnou gradací.

Lotyšské autorky dobývají Evropu

Jistě by bylo možné věnovat pozornost ještě nemálo dalším lotyšským autorům, zmiňme ale nakonec už jen čtyři mladé autorky, o jejichž kvalitách může svědčit úspěch tří z nich na evropské úrovni reprezentované nominací na Cenu Evropské unie za literaturu či její výhrou. Za povídkovou sbírku spojenou tématem smrti Mierinājums Ādama kokam (Útěcha pro strom Adamův, 2010) obdržela Inga Žolude (nar. 1984) Cenu Evropské unie za literaturu. Žolude píše umným, avšak k zobecnění těžko uchopitelným stylem – od jemně poetického dokáže přecházet k vypočítavě skandálnějšímu rytmu, její povídkové i románové texty mají hloubku a dokáží být bohaté až zvukomalebné.

V roce 2015 si porotci nejsledovanější lotyšské literární ceny povšimli talentu Dainy Tabūny (nar. 1985) projeveném v povídkové sbírce Pirmā reize (Poprvé, 2014) konfrontující mladé ženské hrdinky s realitou, ve které je vždy něco překvapivým způsobem poprvé. I v románu Raganas (Čarodějnice, 2023) se autorka zaměřuje na ženskou perspektivu, nenásilným způsobem v něm koketuje s hranicí ezoterična a mystiky, hledá možnosti, jak se vyrovnat s traumaty, a kompozičně prolíná linii současnou, kterou představuje hlavní hrdinka procházející bolestivým rozchodem, s fantaskní linií hrdinek z různých historických období.

Úspěch na evropské úrovni sklízí rovněž Laura Vinogradova (nar. 1984). Cenou Evropské unie za literaturu oceněná kniha Upe (Řeka, 2020) si našla cestu k překladům do jiných jazyků. V rozsahem i stylem jazyka asketičtějším, avšak emočně poutavém díle si hlavní postava vzpomíná na traumatické dětství, které jim se sestrou připravily věčné přechody jejich matky od jednoho partnera k druhému, a komunikuje se svou ztracenou sestrou formou neodesílaných dopisů. Emocionálně jemné ladění přetrvává i v jejím následujícím díle Vārnas (Vrány, 2024) upozorňujícím na předsudky o romském etniku, zároveň je ale téměř romanticky překonávajícím vírou v to, že život je možné žít spokojeně i přes nepřízeň okolností.

Filozofickými úvahami protkaný román religionistky Ilze Jansone (nar. 1982) Insomnia (2010) vypráví o lesbickém vztahu studentky teologie náročným, avšak kupředu se ženoucím vyprávěcím tempem. Své pojetí odmítnout jakoukoli ideologii a soustředit se na jedince pak Jansone deklaruje ve vyjádření k jedné ze svých dalších próz Umurkumurs jeb Ardievas feminismam (Umurkumurs aneb sbohem feminismu, 2013).

Lotyšská literatura ukazuje krutou minulost i šokující současnost

Současná lotyšská próza se ve velké míře obrací k místní historické realitě převážně 20. století, která se musela a musí vyrovnávat se složitějším geopolitickým umístěním, částečně ovšem rezonuje i s evropskými trendy. V poslední době získávají na síle témata sociálního charakteru, jež jsou zpracovávána s někdy až šokující náhlostí pointy, případně pak v próze s hravou lehkostí přednesu. Oba směry zpracování mají potenciál zaujmout širší než jen lotyšské publikum. Výrazný je v lotyšské próze také hlas autorek s důrazem na ženskou perspektivu života, k němuž nutno dodat, že silné zastoupení žen v lotyšské literatuře není pouze aktuálně nastupující tendencí.