Rozhodnutí, že dva jaderné bloky v Dukovanech má postavit jihokorejská společnost KHNP, u nás k tomuto dálnovýchodnímu státu právem přitáhlo velkou pozornost. I když jihokorejské firmy v České republice už dlouho zaměstnávají tisíce lidí a příznivci jihokorejské popkultury zemi věnují trvalou přízeň. Stejně jako autorky knih, které popsaly, jak podivuhodně vypadá každodenní život v Jižní Koreji očima Středoevropanky.

První z nich, V Koreji se Korejcům nevyhneme (NLN, 2010), sepsala česká koreanistka a překladatelka Miriam Löwensteinová. Tu druhou, výrazně novější, Korejské halušky. Veselé historky z cest po Jižní Koreji, slovenská sinoložka Dominika Sakmárová. (Kromě toho ovšem existují i standardní či méně osobně pojaté úvody do korejské kultury a dějin jako Made in Korea (Nová vlna, 2018–2019) nebo nověji Korea. Harmonie tradice a pokroku (Lingea, 2022).)

Zatímco první mimo jiné až sarkasticky líčí, jak vypadal oficiální zájezd pro cizince, organizovaný nadací Korea Foundation, nebo jak se ji do svých řad snažila nalákat jistá korejská křesťanská sekta, druhá autorka přibližuje, jaké to je žít v Koreji s malými dětmi a posílat je tam do školky. Obě autorky mají přitom podobný, mírně ironický odstup, s nímž líčí taje společenské hierarchie, záludnosti tamní etikety nebo hyperromantičnost televizních seriálů.

Etiketa na křižovatce

Dominika Sakmárová se podivuje nad tím, jak může vypadat tradiční korejská pohádka: tygr uvěřil, že má lidskou matku, a když zemřela, přestal jako správný, synovsky oddaný tygr ze žalu žrát a zdechl. Ale postavili mu za to krásný hrob, což je v korejském uvažování šťastný konec. Jinde Sakmárová zdejším čtenářům „překládá“, jak chápat četná veleuctivá korejská (a podobně i japonská nebo čínská) sdělení. Pokud je u kontejnerů na tříděný odpad napsáno „Jakákoliv vaše drobná ohleduplnost dělá uklízecí službě velké potěšení“, v nekonfuciánském jazyce to znamená: „Kartonové krabice je třeba před vyhozením rozložit a plastové lahve sešlápnout, aby nezabíraly moc místa a aby se nádoby nepřeplnily příliš rychle.“

Praktikování podobné etikety v silničním provozu prý ale může mít komické efekty, například na křižovatce bez semaforu: „Auta ze všech tří směrů zastaví a jejich řidiči si vyměňují rozpačité pohledy s pomyslným: Nejdřív ty. Ne, až po vás. Řidiči za volantem kalkulují: Sedí tam naproti nějaký profesor, nebo jen student? Není to nějaký Důležitý člověk? Vypadá, že má dražší auto, raději ho pustím. Za nimi se už mezitím tlačí autobusy a další auta, protože tam není ani semafor, ani žádná buddhistická moc, která by je rozsoudila.“ Löwensteinová potom vysvětluje složitý a propracovaný systém korejských gest, který se uplatňuje i ve filmech a seriálech: „Podle smíchu můžete poznat, zda je hrdinka kladná nebo záporná. Ta druhá se směje nahlas, otvírá ústa a vůbec postrádá důstojnost a půvab.“

Když dcera Sakmárové přišla do školky, nejprve se musela naučit uklánět a učitelky prý vůbec nechápaly, jak může dítě v tomto věku neznat tak životně důležitou věc, kterou tam ovládají už batolata. Pročež tedy maličkou cizinku podrobily účinnému tréninku a za několik dní bylo hotovo. Od té doby to vypadá takto: „Ráno se otevřou dveře školky, dcera se hluboko ukloní učitelce, i já se ukloním, učitelka se ukloní nám. Potom dcera překročí práh, otočí se a místo rozloučení se zase hluboko ukloní mně. A den může začít.“

(Ne)sebevědomí a komplexy

Dalším společným tématem je korejské (ne)sebevědomí. I když dnes Jižní Koreu vnímáme jako bohatý a rozvinutý stát, obě autorky ji líčí jako zemi, jejíž občané jako by stále bojovali s komplexy méněcennosti; ostatně který národ žádné nemá? A jako by se také pořád vyrovnávali s vědomím, že ještě před nepříliš dlouhou dobou šlo o zemi opovrhovanou, chudou a převážně zemědělskou. („Dvanáct milionů špinavých, zpustlých, sveřepých, lenošných a bezbožných divochů, kteří se různě potloukají v neuměle zhotovených, usmolených bílých oděvech a žijí v zaneřáděných hliněných chatrčích.“ Tato urážlivá slova napsala podle jihokorejského ekonoma Ha-Joon Changa roku 1912 o Korejcích anglická socioložka a společenská reformátorka Beatrice Webbová.)

O to urputněji dnes Korejci zdůrazňují vlastní národní velikost. Jak tvrdí Sakmárová: „Korejský národ si svou slávu a velkolepost připomíná velmi rád a velmi často.“ Proto někteří věří, že „všechny dobré věci jsou původem z Koreje“. A jestli je snad na Koreji náhodou něco méně úžasného, jako například neustálý smog, novinové články vždy okamžitě připomenou, že ten smog není korejský, ale přivál ho vítr z Číny. Proto si děti hrdě hrají s barbínami korejské značky, často dokonce oblečenými v tradičních korejských oděvech. A nejde jen o barbíny: „To všechno se hrdě nazývá K: v obchodě neprodávají obyčejné lahve, ale K-lahve; jezdí se v K-vlacích; platí se K-kartou; a dokonce i buchtám ve stánku se říká K-buchty.“

Poznamenán traumaty z minulosti zůstává vztah k Japonsku. Tato korejsko-japonská antipatie propuká podle slovenské autorky právě tehdy, když ji nejmíň čekáte. Poté, co se naposled korejští a japonští politici na čemsi neshodli, Korejci přestali nakupovat japonské potraviny. Ve zprávách pak hrdě ukazovali jako hrdinu jednoho korejského byznysmena, který na znamení bojkotu japonských produktů svoje luxusní auto japonské značky rituálně roztřískal baseballovou pálkou: „Za týden vyšla v novinách zpráva, že teď sice musí komplikovaně dojíždět do práce metrem – ale zato s čistým svědomím.“

Löwensteinová poznamenává, že jedním z kritérií, jak může cizinec poznat, že se mentálně pozvolna stává Korejcem, je to, že „zničehonic a bezdůvodně cítí nenávist k Japoncům“. Alespoň se to prý tvrdí na webových stránkách amerických vojáků v Koreji. Ovšem k samotným Američanům mají Jihokorejci vztah dost ambivalentní: podle Löwensteinové tam kvůli svým násilnickým excesům zvláště američtí vojáci nejsou oblíbení. Na druhé straně americké výrobky Jihokorejci považují za úžasné a právě díky USA mladí Jihokorejci úplně propadli konzumu. A podle autorky zřejmě Západ také příliš kopírují. Zvláště po olympijských hrách v Soulu roku 1988 se větší města až příliš rychle uniformizovala v západním stylu: „Poolympijská doba se definitivně vydává cestou přejímání neústrojných a náhodně vybraných importovaných prvků.“

Meditační usebrání i pověrčivost

Něco z tradičního duchovního světa Korejců v zemi ovšem zůstává. Bouřlivě se tam sice bourá a buduje, ale občas se stane, že se developerovi do cesty pomyslně postaví, jak říká Sakmárová, ojedinělý magický předmět – Důležitý strom nebo Důležitý kámen, s nímž není radno hýbat, „beton nebeton“. Takový objekt, byť by to byla jen malá borovička, potom i třeba „megalomanské kamenné schodiště pokorně obchází“. (Dodejme, že s podobným respektem například ke skalním útvarům se prý při stavbách silnic chovají Islanďané.)   

Často ale musí člověk z ciziny projevy takovéto spirituality v Koreji hledat. Sakmárová kritizuje korejskou tendenci vytvářet jakési umělé světy, kde by člověk žil bez rušivého vlivu počasí: dětská pískoviště jsou prý proto spíše interiérová. A pro dospělé, kteří nechtějí riskovat dopad zbloudilého slunečního paprsku, existuje řešení – stačí zajít do nedalekého obchodního domu: „Strop uvnitř je totiž pokrytý velkými obrazovkami, na které se promítá bělavá letní obloha… Po obloze plují jemňoučké mraky, sem tam nám nad hlavami proletí letadlo.“

Pokud přece jen lidé vyjdou do exteriéru, jsou často přehlceni nejrůznějšími světélkujícími a jinak křiklavými efekty: „Nestačí mít obyčejné hřiště, musí to být ultrabarevný Pororo svět, plný oblíbených Pororo postaviček na každém metru. Místo obyčejného parku s obyčejnými květinami tu je park s tisícovkami ohromujících LED květů. Na přímořské promenádě zase mají pro návštěvníky blikající diskotékový vůz tažený koňmi, který divoce bliká a vyřvává korejské megahity. Dokonce i ve skanzenu mezi starými chaloupkami je umně zastrčený lunapark, abyste se náhodou necítili tváří v tvář k té nudné minulosti šokovaní.“

Pryč z přeplácaného světa

Když se jí ale podařilo z tohoto přepláceného světa uniknout, objevila téměř liduprázdné tradiční muzeum uprostřed nádherných, prázdných zahrad: „V poschodí muzea byla jen jedna jediná expozice. Ta spočívala v tom, že na stěnách byla dokořán otevřená dvě obrovská okna směřující do zahrady. U oken byly lavičky, abychom si mohli sednout a dívat se dopředu. Vpředu ale nic nebylo. Tedy nic kromě výhledu z okna. Jako každým dnem pomalu se měnící obraz.“

Löwensteinová s podobně velkým respektem popisovala svoji zkušenost z korejského buddhistického kláštera: „Při delším pobytu pocítíte skutečné vyčištění mozku od stresu… Přestanete vnímat čas, dokonce i rozdíl mezi dnem a nocí. Ani nepohodlí nevadí.“ Současně si ale tamní spiritualitu neidealizuje. Připouští, že v Koreji současně stále přetrvává silná víra v duchy. Ani dnes by tedy lidé neměli v domě šlápnout na práh, protože tam má dle tradičního přesvědčení svůj krk duch domu. Některá čísla jsou považována za nešťastná, přičemž jedním z nich je číslo 4, stejně jako v Japonsku. V korejštině má číslo 4 podobnou výslovnost jako výraz pro „smrt“. Z tohoto důvodu se ve výškových budovách a nemocnicích čtvrté patro často vynechává nebo se označuje jako „F“ (z anglického označení čtyřky).

Středoevropan tedy v Jižní Koreji narazí na četná překvapení i některé těžkosti, které ovšem zdejší občany, kteří se tam nechystají, nemusí příliš trápit. Pro ty je důležité, s nadsázkou řečeno, hlavně to, aby korejští stavitelé čtyřku nevynechávali ve svých výpočtech (o čemž ovšem nepochybujeme). A také aby ke konstrukci atomové elektrárny neměli podobný přístup jako k vodoměrům. Ty totiž podle Sakmárové patří k věcem, které jsou namontovány jen tak, aby se neřeklo: „Tak nějak se všichni spoléhají na to, že nepřijde zima a přístroje to nějak vydrží. Naneštěstí, zima dorazí každý rok.“