Kreslíř a karikaturista Jaroslav Malák (1928–2012) patřil v šedesátých a sedmdesátých letech k nejlepším a nejoblíbenějším ilustrátorům knih pro děti a komiksů. Jeho nejslavnějším seriálem je Polda a Olda z časopisu Čtyřlístek, který vycházel od roku 1974 až do devadesátých let a v letech 2016 a 2017 se dočkal souborného vydání ve třech svazcích. Nyní došlo i na vydání kreslířova méně známého, ale v mnoha ohledech mnohem zajímavějšího komiksu Háček + Čárka, který vycházel v letech 1972–1974 v časopise pro nejmenší děti Sluníčko; celkem jde o 24 jednostránkových komiksových stripů.

Komiks je zajímavý tím, že už v onom roce 1972, kdy se ještě s komiksovým médiem příliš neexperimentovalo ani v zemích, kde měl větší tradici a širší základnu, Malák ohledává hranice komiksového vyprávění a hravě, ale přitom místy docela radikálně porušuje obvyklý úzus komiksové řeči. Hlavní hrdinové, tedy zprvu malé, pak zřetelně starší děti Háček a Čárka si totiž kreslí své komiksy samy. Začne to hned prvním příběhem, v němž Háček uzavře Čárčiny repliky do bubliny; a Čárka musí naučit mluvit trochu stručněji, aby se do menšího prostoru vše vešlo. V pokračování Háček kreslí dům (a žádá Čárku, aby poodstoupila, protože v rámci perspektivy se objevila na zdi půl metru nad zemí), v dalším díle se dohadují, kde je nahoře a dole, protože se ocitli vůči sobě vzhůru nohama. O promluvových bublinách je ještě jeden příběh, to když Čárka zapomene udělat za svou replikou tečku a bublina se začne nekontrolovaně nafukovat.

Malák také – jistě k radosti dětských čtenářů – převrací role rodičů a děti: Háček s Čárkou si v samoobsluze koupí rodiče, jimž pak plní vánoční přání. Háček jim občas musí pomoci nakreslením něčeho chybějícího, protože zatímco on je vlastně tvůrcem svého komiksového světa, oni v něm fungují jen jako postavy. Rodiče se však z příhod zase brzy vytrácejí, možná už pro ně autor nenašel vhodné využití, možná mu někdo v redakci Sluníčka naznačil, že rodičovskou autoritu nemůže takto přímočaře zpochybňovat.

Ostatně původní invenční hra s komiksovými pravidly a postupy z dalších dílů také začíná mizet, Malák se omezuje už hlavně na to, že Háček si do děje nakreslí, co chce nebo co potřebuje. Z komiksu se tak postupně trochu stává drobná moralita o tom, že lenochům a vyčůránkům ani schopnost doplňovat a upravovat svůj svět nemusí pomoci – vzorná Čárka svého bratra nakonec vždy usvědčí a vytrestá nebo přechytračí. Nápady – dnes bychom řekli postmoderně – pracující s prvky komiksového vyprávění jako by Malákovi trochu došly. Až na poslední díl, kde oba hrdiny obří nafukovací krokodýl vytlačí ze stránky i z komiksu jako takového.

Historik umění specializující se na kreslený humor a vizuální kulturu socialistické éry Pavel Ryška komiks uvádí studií, v níž se zabývá osudy Jaroslava Maláka i cestou, která vedla ke vzniku Háčka + Čárky. Věnuje se dobovým humoristickým magazínům, především ideologicky poplatnému Dikobrazu, ale také vzniku a rozvoji časopisů pro děti a roli komiksů v nich. Jsou to užitečné, byť místy poněkud solitérní kapitoly – a čtenář by si možná rád přečetl nějakou komplexnější Malákovu biografii, k níž mohla být tato publikace dobrou příležitostí. I ke každému příběhu Háčka a Čárky přidává Ryška různé zajímavosti, ať již z tvůrčí praxe Jaroslava Maláka, z historie časopisu Sluníčko, nebo ohledně dobových zvyklostí a rekvizit. Mnozí čtenáři, zejména takoví, kteří si Malákův komiks i Sluníčko pamatují ze svého dětství – a kteří budou patrně hlavními čtenáři svazku – to ocení jako připomínku svého dětství, které nemuselo být v době tuhé normalizace jednoduché, nicméně právě komiksy jako ten Malákův do ní vnášely trochu světla a humoru.