Spisovatelka Ilona Ferková (nar. 1956) je autorkou řady textů, které bývají v kontextu zdejší romské literatury považovány za průlomové. Její povídky vyšly v několika sbírkách včetně O mulo a Všude samá krása; zatím asi nejvýraznějším počinem jsou historky vypravěče Kaštánka v knize Ještě jedno, Lído! Kaštánkovy příběhy z herny / De mek jekh, Ľido! Kaštankuskre vakeribena andal e herňa (KHER, 2018). Jejich prostřednictvím autorka živě, drsně a podle všeho autenticky zachytila prostředí chudých rokycanských Romů i Neromů z takzvaného okraje společnosti – takříkajíc folkloristicky zaznamenala lidová vyprávění přímo v terénu. Posun Ferkové od tvorby výrazně inspirované lidovou slovesností k vlastnímu autorskému hlasu a novým tématům popisuje v tomto článku Alena Scheinostová.

Zpátky do šedesátých let

Aktuální román AMEN představuje dosud nejrozsáhlejší dílo Ilony Ferkové. Napsala jej opět romsky, vychází ale dvojjazyčně – stačí výtisk obrátit a můžeme se začíst do české verze v překladu Karolíny Ryvolové. Spisovatelka se i tentokrát ve vyprávění vrací do rodných Rokycan, věnuje se v něm čtveřici kamarádek, které právě končí základní školu a přemýšlejí, co se životem. Jaké možnosti mají v Československu šedesátých let? Jít do učení v cizím městě? Nastoupit hned do továrny jako táta? Nebo se vydat za dobrodružstvím, hledat si práci v NDR? A když se každá z nich pustí jiným směrem, setkají se ještě někdy, přetrvá jejich přátelství? Z rozhovorů dívek na skrytém místě zvaném Bílá halda se na úvod dozvídáme o jejich snech, plánech i dosavadních životech. Posléze sledujeme jejich další osudy, přičemž kapitoly jsou psané z perspektivy jednotlivých hrdinek, v jednom případě i hrdiny.

Rokycany šedesátých let v podání Ferkové jsou jakousi zemí za sedmero horami a devatero řekami, kdysi dávno pradávno. Zemí, kde se tvrdě pracuje, ale jinak je všechno až překvapivě růžové. Ve volném čase se tu zpívá ve folklorním souboru a fenomény jako násilí, rasismus, zlá vůle nebo například nešťastná láska téměř neexistují. Když už se na obzoru objeví nějaký konflikt, vše se šťastně urovná. Jevy jako chudoba, rozchod rodičů nebo bití dětí se zmiňují, ale příliš nerozpitvávají. Dívky si postupně v různých koutech světa nalézají své prince – nebo se spíše nechávají nalézt a city vzápětí opětují –, aby po překonání nástrah vyšší moci, jako je vojna nebo polepšovna, došly rodinného štěstí. Nicméně idylka není absolutní, závěr knihy ukáže, že ne každý příběh má automaticky šťastný konec.

Okouzlující dívky, šarmantní mladíci a romantika jako řemen

Odvážím se hádat, že Ferková vychází do velké míry ze svých vlastních zkušeností a z událostí, které ona sama nebo lidé v jejím okolí zažili. Vzpomíná ale raději na to pěkné (čehož si můžeme všimnout i u dalších romských autorů, například v knize Michala Šamka Májky a totemy, která se odehrává jen o pár let později, či v pamětech Olgy Fečové). Anebo tak text jen působí, protože se těžká témata příliš nerozpracovávají, jen konstatují? Možná chce Ferková nabídnout především oddechovou četbu, která zahřeje, potěší a dopřeje únik od náročného každodenního života. Možná také (ale to se opravdu jen dohaduji) se snaží mladým lidem poskytnout následováníhodné příklady, inspiraci a povzbuzení, a tak vypráví spíš o světě, jaký by z jejího pohledu měl být, než jaký byl a je. Jde o svět poměrně konzervativní, kde se rodiče projevují vesměs chápavě a zasluhují úctu, dívky jsou náležitě krásné a okouzlující a mladíci šarmantní a urputní v jejich dobývání, což ústí až do několika erotických scén. Prostřednictvím trochu limonádové zápletky a občas hodně doslovných rozhovorů ale zlehka probleskuje i realita rokycanských čtvrtí, fabrik či slovenské osady, kam musí nejmladší z dívek s rodiči znenadání odjet za nemocnou babičkou. Spisovatelka také jakoby mimochodem zachycuje, jak se některé romské tradice a zvyky přizpůsobovaly měnící se době.

Že se v případě Ilony Ferkové jedná o zkušenější autorku a vypravěčku, prozrazuje hra s perspektivou postav. A díky živému podání děje s mnoha detaily, které podtrhují autenticitu, i díky spoustě dialogů posunujících či vysvětlujících děj – což opět odráží kořeny v lidové slovesnosti – se kniha čte lehce, jen se musíme naladit na pohádkovější a idyličtější vyznění, než jsme ze současných příběhů pro mládež zvyklí, a realismus hledat trochu mezi řádky. Snad historky o nevinných „bláznivinách“ hrdinek a hrdinů, doprovázené ilustracemi Lely Geislerové, opravdu náctileté čtenářky přitáhnou, a ty se tak nejen pobaví nádechem červené knihovny, ale i dozvědí něco o životě Romů před řadou desetiletí, případně – pokud jim to znalost jazyka dovolí – si užijí ojedinělé vyprávění v psané romštině. Kultivace romštiny mladých lidí byla jistě také jedním z autorčiných cílů. Snad jen pokud jde o ponaučení pro partnerský život v dnešní době: ne z každého nápadníka se vždy musí vyklubat ušlechtilý rytíř, a tak doufejme, že bude cílová skupina k příběhům přistupovat s jistou dávkou opatrnosti.