Švýcarský spisovatel Thomas Hürlimann (nar. 1950) se ze zdravotních důvodů bohužel nemohl zúčastnit letošního pražského Světa knihy, kde byl představen překlad jeho románu Rudý diamant. Slova se tak ujal Michael Půček, který knihu nominovanou na Švýcarskou knižní cenu 2022 před nedávnem do češtiny přeložil.

Ve švýcarském literárním světě patří Thomas Hürlimann mezi etablované autory. Pozornost si vysloužil již debutovou sbírkou povídek Die Tessinerin (Žena z Ticina) z roku 1981 a za dosavadní tvorbu obdržel celou řadu německojazyčných literárních cen. Ve svých dílech často vychází z vlastních vzpomínek a zážitků, případně se nechává inspirovat u svých příbuzných, což platí i pro Rudý diamant. Ne vždy se přitom setkává s nadšením: autorův strýc v roce 2001 ostře protestoval proti způsobu, jímž spisovatel zachytil jím inspirovanou postavu v novele Fräulein Stark (Slečna Starková). Což Hürlimannovi nezabránilo zakomponovat téhož strýce v menší roli i do Rudého diamantu.

Hlavním motivem, který propojuje život autora a jeho dílo, ovšem v tomto případě není postava strýce, nýbrž skutečnost, že i sám Hürlimann strávil dětství a mládí v klášterní škole stejně jako hlavní postava románu Artur Goldau, spolužáky přezdívaný Nosík. V různých rozhovorech se ale autor důrazně ohrazuje proti tomu, aby čtenáři kladli mezi něj a Artura Goldaua rovnítko.

Děj románu Rudý diamant začíná v okamžiku, kdy se malý Artur na začátku šedesátých let stává žákem klášterní školy, jejíž pravidla a prostředí se zásadním způsobem liší od toho, na co byl doposud zvyklý, jakkoliv mezi řádky vysvítá, že ani doma se mu nedostalo kdovíjak silné rodičovské lásky. Vylíčení atmosféry života ve starém klášteře, chladné v doslovném i přeneseném slova smyslu, kde se jeden den podobá druhému jako vejce vejci a jedinou změnu oproti věčnému koloběhu stejných dní představují jen významné církevní, zejména mariánské svátky, patří k silným stránkám románu. Tvrdá disciplína, průměrnost jako největší žákovská ctnost a motiv vázy zbavené všeho nečistého a připravené přijmout Boží moudrost a milosrdenství jsou neodmyslitelnou součástí každodenního života klášterních chovanců. Chlapci však dle očekávání touží i po zakázaném ovoci, potají poslouchají populární písně a čtou zakázanou literaturu (k níž patří nejenom ta braková, ale i klasické spisy, jejichž obsah stojí v rozporu s církevní dogmatikou, například texty osvícenských filozofů), experimentují s tabákem i omamnými látkami a podobně. Dosti „neklášterně“ autor věnuje pozornost i fungování tělesné schránky člověka a do protikladu k duchovní stránce života v klášterních chodbách staví vypouštění větrů, močení, vyměšování a další projevy metabolismu.

Zásadní změnu v nudném a bezbarvém životě představuje každoroční návštěva bývalé císařovny Zity na výročí úmrtí jejího manžela, posledního habsburského císaře Karla I. Její návštěva sice probíhá dle předepsaných ceremoniálních zvyklostí a pro dospívající chlapce není tento záblesk z časů dávno minulých právě nejzáživnější. Umožňuje jim však na příkladu chřadnoucí císařovny a jejího doprovodu sledovat lineární plynutí času, což oproti cyklickému rytmu po zbytek roku představuje vítanou změnu. Zároveň alespoň v některých vyvolává rozechvění při myšlence, že císařovně nejde jen o zádušní mši za manžela, ale že se ve skutečnosti snaží nalézt diamant nedozírné ceny, který se v turbulentních událostech na konci první světové války při zániku říše z habsburské pokladnice kamsi ztratil. Určité indicie totiž naznačují, že údajně ztracený diamant se skrývá právě zde v klášteře.

Utajované pátrání po diamantu, do něhož se Artur s několika chlapci pustí, v sobě samozřejmě obsahuje čtenářsky vděčný motiv odhalování tajemství, přičemž se nikdo mimo okruh zasvěcených nesmí dozvědět, že takové pátrání vůbec probíhá. Nechybí ani falešné stopy, špatně vyložené indicie, případně indicie, u kterých není zpočátku vůbec zřejmé, že se o indicie jedná, vlastní skryté záměry některých členů pátrací skupiny a další motivy, které k tématu neodmyslitelně patří. U Hürlimanna se ale poněkud vytrácí otázka, proč se vlastně chlapci snaží diamant objevit, a Artur poněkud překvapivě ani neuvažuje, co vlastně bude dělat, až diamant najde. Stejně tak je při vší úctě k autorovi jen těžko uvěřitelné, že by mniši, kteří po několik desetiletí o určitých věcech mlčeli, svá tajemství chlapcům bez většího přemlouvání vyzradili a že by se vlastně nikdo nepokusil chlapce v jejich pátrání zastavit. Z původní klukoviny se pro některé pátrače postupně stává celoživotní obsese, která jim vydrží až do důchodového věku. To svým způsobem představuje určitou paralelu vůči mnichům, kteří svůj život rovněž zasvěcují jediné myšlence, přičemž mnozí lidé pochybují, zda ústřední motiv jejich poslání vůbec existuje.

Podobně působivě, jak autor popsal po staletí neměnnou atmosféru kláštera, dokázal zdařile vylíčit i rozpad celého klášterního společenství, k němuž dojde na konci hlavní dějové linie. Symbolicky se tak stane v roce 1968, kdy západní Evropou otřásla revolta mladých proti zavedeným pořádkům. Opět si můžeme položit pochybovačnou otázku, zda je spouštěcí moment konce starých pořádků podán v románu dostatečně věrohodně, ale ta čtenáře nejspíše napadne až ex post, v rychlém sledu obrazů se jen snaží neztratit krok s Arturem, fascinovaně sledujícím, jak se bortí kulisy formující a ohraničující jeho dospívání.

Spíše než jako krimi, jak bývá román někdy označován, je vhodnější číst Rudý diamant jako „filosofické dobrodružství a bildungsromán v jednom“, jak se vyjádřil jeden z německých recenzentů, byť filosofie (spolu s teologií) tvoří spíše jen jakousi kulisu než samostatný motiv děje. Případně jako poněkud psychedelické zobrazení revoltujících šedesátých let – což se koneckonců vzájemně nevylučuje.