V netradičním románu Tisíckrát obejít strach (2020, č. 2024) si berlínská spisovatelka Olivia Wenzel (nar. 1985) bere na paškál elitářský kapitalismus, (post)kolonialismus a stále přetrvávající rasismus, které reflektuje prostřednictvím zkušeností úzkostné černošské hrdinky. Ta se potýká s následky diskriminace, rodinnými traumaty a individuální osamělostí. Ačkoliv se nejedná o autobiografický román, některé zážitky mají autorka s hrdinkou společné. Wenzel se (podobně jako vypravěčka románu) narodila v „dederonském“ městečku nedaleko Výmaru neobvyklému mladému páru – východní Němce a zambijskému „smluvnímu pracovníkovi“ (Vertragsarbeiter). Její exotický původ, který jí byl dennodenně připomínán a který pro ni v durynském maloměstě znamenal nelehké dětství, se odráží v její současné tvorbě. V té se mimo jiné bez servítek strefuje do aktuálních a palčivých témat, jako jsou marginalizace ‚nebělošských‘ heterosexuálů a globální důsledky kolonialismu, ale píše také o současném stavu na německé politické scéně a o mezilidských vztazích obecně. Wenzel nyní žije v Berlíně, kde se cítí svobodněji a kde působí především jako autorka divadelních textů, performerka a hudebnice vystupující v elektronickém duu OTiS FOUiLE. Ráda pracuje s mladými lidmi a vede literární workshopy pro děti a mládež. 

Dítě německé punkerky a Angolana

Ústřední postavou románu Tisíckrát obejít strach je rozervaná třicátnice, kterou sužují nejrůznější úzkosti a vlastní jinakost, se kterou se pokouší vyrovnat. V její zpovědi se prolíná minulost s přítomností, přemítá v ní o dnešní společnosti a vzpomíná na okamžiky, které ji formovaly. Se svým bratrem dvojčetem musela vyrůstat nedaleko Výmaru u prarodičů, jelikož jejich matka patřila ke skupině stíhaných i vězněných punkerů a výchova dětí nezapadala do jejího životního stylu. Jejich otcem byl Angolan, jenž se však brzy po ukončení studijního pobytu v NDR vrátil do své vlasti. Ani k jednomu z rodičů si protagonistka nenajde cestu, jelikož o ni nejeví opravdový zájem. Neschopnost společné komunikace v ní zanechává psychické rány. S otcem se vztah ustálí na sporadických e-mailech a pobírání pravidelné apanáže dotující její četné zahraniční cesty, kvůli čemuž se cítí provinile. Matce se v dospělosti pokusí dát novou šanci, když náhodou objeví její staré fotografie z punkového období, a odhodlá se ji navštívit.

Problém s banánem

Prim v knize hraje každodenní rasismus, se kterým se hrdinka potýká i v současnosti: ať už při pobytu ve Vietnamu, kde si ji chtějí fotit jako raritu, v Polsku při útoku neonacistů, při návratu do Berlína, kde ji zaměstnanci letiště neřeknou „Vítejte zpátky“ jako ostatním Němcům, nebo při obyčejném pojídání banánu, kvůli kterému jsou osoby tmavé pleti rasisty přirovnávány k opicím. Jakákoliv jinakost, která ve společnosti nezřídka vede ke xenofobii, v hrdince vyvolává neurózy a téměř panické ataky. Navíc si uvědomuje, že není jiná pouze barvou své kůže, ale také sexuální orientací. Vztah s německou Vietnamkou Kim pro ni navzdory všem peripetiím představuje klidný přístav plný porozumění, neboť obě ženy skrze svůj původ sdílejí obdobné zážitky z dětství a dospívání. 

Pořekadlo zpravující o tom, že strach má tisíc tváří, vystihuje hrdinčin život v kostce. Primární strach pociťuje z nacistů, kteří se mohou kdykoliv vynořit v autobuse nebo na plovárně u jezera a ublížit jí nejen psychicky, ale především fyzicky. Obává se terorismu, letu letadlem, setkání s matkou, vzpomínek na smrt svého bratra, zbabělosti a pociťuje i strach ze strachu. Není divu, že dochází na psychoterapie, neboť sama už nezvládá najít pevnou půdu pod nohama. Odlišnost jí je denně připomínaná i těmi, kteří ji milují. Například babička, jež před pádem zdi vedla život v souladu s ideologií socialistické strany, vnoučata s láskou nazývá „moji čokoládoví drobečci“. Další z motivů románu představuje ztráta, která ji provází od útlého dětství – musí se vyrovnávat s nepřítomností rodičů, se sebevraždou sourozence, ztrátou partnera nebo vlastního čistého rozumu. Hrdinčinu nevyrovnanost podtrhují nezávazné sexuální aférky prostřednictvím internetových aplikací, které ji ale nikterak nenaplňují.

Autofikce

Tisíckrát obejít strach provokuje nejen obsahem, ale také netradiční formou. Nejedná se totiž o jasně strukturovaný, lineární příběh, ale o směsici vypravování a dialogů v rychlém tempu, které se různě proplétají a přerušují stejně přirozeně jako tok myšlenek, aby se zase vrátily ke dříve zmíněnému. Rozhovory vede vypravěčka sama se sebou, s imigračním úředníkem v USA, psychoterapeutem i se svým mrtvým bratrem, často si ale nejsme jisti, kdo právě promlouvá. Ačkoliv se nejedná o jednoduchou, oddychovou četbu, celkový obraz hrdinčina života si lze snadno poskládat. Wenzel kombinuje autobiografické prvky se smyšlenými a sama svůj román označuje za „autofikci“ a „coming-out of not being white“ (coming out jako ne-běloška). V textu se pravidelně opakuje otázka „Kde teď jsi?“, přičemž protagonistku provázíme v Berlíně, Maroku, Polsku, ve Vietnamu a v úvodu románu v New Yorku, kde v roce 2016 zažívá volby prezidenta. Ty vyhrává kontroverzní republikán Donald Trump, což ve vypravěčce vyvolává obavy, zda by voliči v Německu mohli volit obdobně a dát zelenou protiimigračním postojům. Věta „Kde teď jsi?“ odkazuje zejména na abstraktní rovinu místa ve společnosti a hledání prostoru, kde se cítíme doma a svobodně.

Double consciousness

Wenzel otevírá velká témata, na která neexistují jasné odpovědi (situace domorodých Američanů v USA, válka ve Vietnamu a použití defoliantu Agent Orange, uprchlíci v Německu), a připomíná, že stále žijeme v souladu se zakořeněným konstruktem o protikladu běloch – neběloch a představě o tom, co daná rasa o člověku vypovídá. Jako jeden z příkladů uvádí experiment ze 40. let 20. století s bílou a černou panenkou, které měly hodnotit malé děti. Většina označila černou za ošklivou a zlou, zatímco bílou za hodnou, krásnou a chytrou. Ačkoliv jsou si dnešní osvícení čtenáři podobných konstruktů dobře vědomi, nadále naši společnost negativně ovlivňují, a proto je skvělé, že se s touto problematikou setkáváme z pera německé autorky. Hrdinka se, stejně jako autorka, ztotožňuje s teorií dvojitého vědomí (double consciousness), kdy na sebe osoby „nebílé“ pleti nahlížejí skrze oči ostatních a hodnotí své jednání z jejich perspektivy. Wenzel sama uvádí příklad, kdy v autobuse pouští sednout starou ženu, nejen protože se jedná o dobrý skutek, ale protože chce dobře reprezentovat Afroevropany. Další druh jinakosti, kterým se hrdinka zabývá, je kontrast mezi západním a východním Německem, neboť i zde vzniká prostor k diskriminaci. Z některých stránek na čtenáře však dýchá pozitivní stesk po některých aspektech a reáliích bývalého východního bloku (trabanty, vnitrobloky s prolézačkami, automaty na žvýkačky), v Německu označovaný jako ostalgie, tedy spojení slov Ost (východ) a nostalgie.  

V doslovu upozorňuje překladatel Ondřej Škrabal na stěžejní princip románu, a sice hrdinčinu spoluúčast, neboť ta sebe samu nechápe pouze jako oběť, ale také určitou mírou jako pachatele a spoluviníka. Tón románu je naléhavý, srdceryvný, pobuřující, ironizující, ale i zábavný. Navzdory všem popisovaným traumatům hrdinka neztrácí naději a má stále chuť žít. Wenzel nastavuje (nejen) německé společnosti zrcadlo a není od věci se do něj důkladně podívat. Pokud se odhodláte po jejím boku „tisíckrát obejít strach“, odměnou vám bude kvalitní a v mnohém oči otevírající četba.