V oficiálním životopisu debutujícího autora se sice skrývá poněkud nejasná poznámka, že se po krátké období života živil uměním, nyní však vystudovaný farmaceut Miroslav Hlaučo (nar. 1967), pracující už řadu let v oblasti medicínského výzkumu a vývoje buněčných biotechnologií, vstupuje do literárního světa vyzrálým románem Letnice, v němž kombinuje motivy vesnické pospolitosti, magického realismu i místy až ztřeštěného humoru.

Čtenáře autor zavádí do horami sevřeného městečka Svatý Jiří na počátku 20. století, kde lidé dosud žijí způsobem života svých předků a moderní vymoženosti sem cestu nenašly. Mnohé z toho, co místním připadá normální, by ovšem vnější pozorovatel musel nevyhnutelně označit přinejmenším za velmi neobvyklé, ne-li přímo za zázrak, ať už jde o rybáře schopného lovit ryby bez udice, dřevorubce pracujícího bez sekery, kameníka, který se obejde bez dláta, nebo kostelní zvony, jejichž zvuk s rostoucí vzdáleností od zvonice sílí. Ačkoliv nad některými z těchto specifik čtenář jen zakroutí hlavou, vyvstává před ním v zásadě idylický obraz vesnické společnosti, která si své tajemství před okolním světem chrání. Místo lovecraftovské hrůzy však zdejším lidem k obraně svých tajemství stačí pár skleniček dobrého vína, jimiž se vždy podaří omámit pozornost vizitujícího notáře z města, aby nad některými podivnostmi přimhouřil oči.

Přirozený a daný řád věcí se ovšem začíná měnit, zpočátku pomalu a nenápadně. Ráznou změnou je však návrat místního rodáka, který byl – kvůli neklamným znamením ohlašujícím smrt někoho ze vsi – pokládán již dlouho za mrtvého. Tento Odysseus, což není jen literární topos, ale i skutečné jméno postavy (neboť patří k tradicím městečka, aby každý obyvatel měl jedinečné jméno), svým návratem vnese zmatek nejen mezi místní, kteří se posléze smíří s tím, že na další letitou tradici přestal být spoleh, ale i do vztahu svého bratra Tomáše s dívkou Julií, kterou Tomáš před několika lety objevil vyčerpanou v lese – a ona u něj od té doby žije jako schovanka. Tomáš samozřejmě doufá, že se mu časem podaří přimět Julii k sňatku, jeho nečekaně se navrátivší bratr ověnčený aureolou dobrodruha ovšem Julii začne přitahovat více.

Tato dějová linie, připomínající místy až příliš červenou knihovnu, naštěstí nepředstavuje hlavní motiv románu. Skutečným problémem, kterému musí městečko čelit, je blížící se návštěva notáře. Tomu se totiž do doprovodu vnutil mladý ambiciózní úředník, jemuž se některé detaily z předchozích každoročních vizitačních protokolů nepozdávají, a chce jim přijít na kloub. Protože většina obyvatel Svatého Jiří ani netuší, co vlastně může okolní svět pokládat za nepřirozené a co je z druhé strany i „ve světě líných řek a širokých rovin“ normální, dostává se vedle místního, před lety sem dosazeného faráře do popředí právě Odysseus, jakožto člověk mající s fungováním světa za hranicemi městečka čerstvé zkušenosti.

Vzrušená hospodská diskuse na téma, jak by šlo úředníky obelstít, i samotný, letnicemi zakončený týden, během něhož vizitace probíhá, tak autorovi umožňují vršit před čtenáře jednu komickou situaci a repliku na druhou, až se čtenář neubrání hlasitému smíchu. Za fasádou vší komičnosti ovšem zůstává nezodpovězená otázka, jestli je opravdu nutné a správné se za každou cenu vzdát své identity, aby člověk splynul s tím, co je okolím pokládáno za normální. Podobně vyznívá i paralela s osudem severoamerických indiánů vystupujících v pasážích deníku, který si Odysseus během svých cest po světě vedl. Na sice komickém, ale přesto v podstatě smutném zakončení dějové linky s mladým ambiciózním úředníkem pak autor ukazuje, že střet mezi oběma světy nemusí pro ten racionálně založený skončit vždy vítězně.

Ačkoliv lze za hlavní postavy románu označit bratry Odyssea a Tomáše, Julii, stojící mezi nimi, a místního faráře, galerie postav a postaviček, které autor před čtenářem vykresluje, je skutečně rozsáhlá. Jejich psychologie je sice obvykle vystihnuta jen několika krátkými větami či retrospektivním ohlédnutím, přesto působí živoucně, uvěřitelně. A i přes jejich množství není – i díky nezvyklým jménům, jak bylo zmíněno výše – obtížné je rozlišit. Pro tápající čtenáře je každopádně v závěru knihy připojen slovníček, v němž jsou všechny vystupující postavy stručně popsány. Žádnou z postav přitom není možné označit za jednoznačně negativní, ba ani onoho agilního úředníčka Rechnitze ne, přestože představuje hrozbu pro dosavadní ustálené pořádky v městečku – a svým způsobem je i definitivně vyvrátí z kořenů, ač to nebylo jeho záměrem. Míra sympatií k jednotlivým postavám se pochopitelně může u čtenářů různě lišit, zejména co se týče vztahu mezi Tomášem a Julií. I ten však autor dokázal – v okamžiku, kdy se zdá, že konfrontace, patrně i tragická, je na spadnutí – nakonec s pomocí sice nadpřirozených, avšak v knize velmi uvěřitelných jevů vyřešit ke spokojenosti všech aktérů, a to i těch, kteří již nepatří do světa živých.

Románu lze sice vytknout některé drobnosti, jako určité nedotažené motivy (otázka správnosti stávajícího překladu Bible, která se zpočátku zdá být jedním z klíčových motivů, se nakonec vytrácí, aniž by sehrála v ději podstatnější roli), nebo některé menší nesrovnalosti, jako kolísající jména některých postav či otázka, o které ucho to vlastně v závěru knihy jedna z postav přijde. Jsou to však skutečně jen drobná zaškobrtnutí, která působivost knihy nesnižují. Bude skutečně zajímavé sledovat, zda autor dokáže i v případných dalších románech nastavenou laťku udržet.