Dubnové vydání povídkové sbírky Oty Pavla Jak jsem potkal ryby v nizozemském překladu Edgara de Bruina s názvem Hoe ik de vissen ontmoette vyvolalo vzápětí sérii nadšených recenzí, a to nejen na místech pro českou literaturu obvyklých, tedy na některých literárních webech či ve specializovaném slavistickém časopise TSL, ale i v celostátním – nizozemském i vlámském – tisku. Nizozemský deník NRC knize dokonce věnoval 21. dubna 2023 prominentní místo v knižní příloze, včetně titulní stránky s rybí ilustrací. Dvoustránkovou recenzi s názvem De waarheid ligt onder het wateroppervlak (Pravda se skrývá pod vodní hladinou) napsal Sebastiaan Kort, knize udělil plný počet hvězdiček a přispěl k tomu, že ještě po dva následující týdny zaujímala v žebříčku „Nejlepších knih podle NRC“ první místo. Přitom úvodní část recenze pojal Kort v podobném duchu, v jakém je napsána předmluva Jana van Mersbergena, podle vlastních slov jediného rybáře mezi nizozemskými spisovateli, totiž popisem vlastních (dětských) rybářských zážitků. 

Je třeba poznamenat, že nizozemští rybáři své úlovky zpravidla vhazují zpátky do řeky, mimo jiné i proto, že sladkovodní ryby údajně mají příliš mnoho kostí, což tvrdí jak van Mersbergen, tak Kort (jako by lososi, pstruzi nebo úhoři, populární i v Nizozemsku, nebyli sladkovodní). Kort to formuluje následovně: „[…] ryby, které se kvůli spoustě kostí a někdy trochu bahnité chuti v Nizozemsku (už) tak snadno na talíři neobjevují, ale ve středo- a východoevropských zemích jsou považovány za lahůdku“. Podobně ho zaujme skutečnost, že převozníkovi Proškovi říká Ota Pavel „strejda“, přestože to není jeho příbuzný (přitom to dřív byla běžná praxe i na nizozemském venkově nebo v lidových městských čtvrtích). „Snad je v Česku obvyklé, že se z úplně cizího člověka časem stane člen rodiny, ale já jsem v tom viděl první příznak magického, a někdy navýsost dojemného psaní. Podobné postupy dodávají Pavlovu psaní velkou intimitu.“ A jinde poznamenává: „Muž částečně židovského původu, narozený v roce 1930, samozřejmě bude psát v určitém okamžiku o válce. Pavel tu znovu sahá po účinné technice, s jejíž pomocí povyšuje vedlejší věc, rybaření, na prominentní záležitost a deportaci svých četných rodinných příslušníků minimalizuje. Je zde rybaření způsob, jak odvracet pohled? Jak se držet nevinné rutiny, aby člověk nevnímal nestravitelné utrpení? Rybaření za války Pavel také používá jako morální zrcadlo, jako hravý způsob, jak ukázat, že když lidem teče do bot, chovají se nepředvídatelně dobře, nebo špatně.“ Pavel si Korta v každém případě zcela získal: kniha, kterou napsal „pro mě donedávna zcela neznámý Ota Pavel“, ho přivedla k obdivnému povzdechu: „Jak dokáže literatura na člověka podivuhodně zapůsobit! Půl života o něčí existenci nemáme ani tušení, pak si přečteme jeho knihu a – troufám si tvrdit – následně si toho člověka zamilujeme, jako by to byl napůl náš bratr.“ A uzavírá výmluvným doporučením: „Tuhle knihu každému přeju.“ 

Průřez dalšími, vesměs příznivými reakcemi: „Není to jen tak obyčejná melancholie, nýbrž melancholie seberelativizujícího, humoristického druhu, s níž Pavel díky ošidně prostému, odlehčenému stylu mění nesnesitelnou tíhu na zdánlivou lehkost.“ (Hans van der Heijde: Willen ze een beetje bijten?, česky „Berou, berou?“, nizozemský literární web Tzum 7. dubna 2023) 

„V suchozemském Československu se rybářský život odehrává u potoků, řek a rybníků. Vzniká tu štěrbina do tajemného vodního vesmíru, do nějž člověk nevidí, ať už stráví na břehu kolik chce hodin. [...] Z Pavla se teď stal ,neohrožený mladý muž‘, který objevuje svět. Z příběhů vyzařuje překvapivě mnoho svobody, když si uvědomíme, že se Československo v tu chvíli ocitlo za železnou oponou. Politickým kontextem se však Pavel nezabývá. S kamarádem podnikne několikadenní vodáckou výpravu, jako by překonávali divokou řeku v Kanadě. Jejich mladická bezstarostnost se jim nevyplatí, což poskytne látku k opravdu vtipnému záznamu cesty: žerou je komáři, ryby neberou a mladíci se téměř utopí. Přesto není potřeba vydávat se za dobrodružstvím daleko. Cestou přistanou u starého rybáře, který celé dny vysedává na stejném místě. Záplatované autíčko mu slouží jako lůžko a kávovar: ,Našel si chytře flíček světa, kde byl šťastný, zatímco jiní doufají, že ten flíček budou mít na nebi.‘“ S odkazem na Pavlův Epilog, kde popisuje, že chození na ryby „,bylo to nejkrásnější, co jsem na světě prožil. Proč to bylo nejkrásnější? Nedovedu to přesně vysvětlit, ale pokusil jsem se to povědět touto knihou‘“ recenzentka uzavírá: „To se mu skvěle podařilo.“ (Karen Billiet: Het water geeft en neemt, česky „Voda dává a bere“, belgický deník De Standaard, 8. dubna 2023) 

O závěrečné části knihy: „Je to jakýsi neradostný, neobratný humor, který známe například z tvorby Maartena Biesheuvela (nizozemského autora povídek, který stejně jako Ota Pavel trpěl bipolární poruchou, pozn. MdB), jehož fantazie taky často splašeně ujela. Naštěstí nachází Pavel ve svém velice bolestném duševním utrpení oporu v rybaření, nebo spíš ve vzpomínkách na rybaření, o které se s námi v této knížce laskavě podělil.“ (Christophe Vekeman, pravidelná literární rubrika na belgické rozhlasové stanici Klara, 25. dubna 2023)

 „Pavlův tón a styl jsou typicky východoevropské a místy připomínají povídky Isaaka Babela: s odstupem, lakonické, sem tam dokonce i mírně jízlivé. Stejně jako u Babela je díky chladnému stylu krása Pavlových vět a síla jeho magicky realistických obrazů o to působivější. […] Ne nadarmo se polovina povídek odehrává za druhé světové války. Co Ota provádí rybám, je srovnatelné s tím, co si vzájemně provádějí lidé – hlavně v koncentračních táborech, které ani nejsou tak daleko od jeho idylických místeček. To snad vysvětluje, proč vypravěč nikdy nepotlačuje, naopak volně ventiluje své nutkání připisovat rybám lidské rysy. Navzdory tomuto temnému podtónu vyznívá Jak jsem potkal ryby jako odlehčená, téměř klukovská knížka. Až na samém konci si čtenář uvědomí, co četl: dojemné vzpomínky člověka trpícího duševní trýzní, který by ze všeho nejraději byl ještě jednou dokonale volný a sám, tak jak je to dopřáno jen opravdovému rybáři.“ (T. M. van der Zwan, belgický literární web Mappa libri, květen 2023) 

„Český spisovatel, novinář a sportovní reportér Ota Pavel (1930–1973) trpěl bipolární poruchou. Rok po jeho smrti vyšly jeho vzpomínky, teď přeložené jako Hoe ik de vissen ontmoette. Vypráví v nich, jak ho během zimních olympijských her v roce 1964 postihla psychóza, což znamenalo konec jeho novinářské kariéry. V psychiatrické léčebně měl Pavel dost času, aby sepsal své vzpomínky na mládí a dětství. A to je moc dobře, protože je požitek číst o tom, jak u sebe malý Ota objeví ,pytláckou krev‘ po tatínkovi. Nejšťastnější je, když může ilegálně chytat zvláštní ryby. Pavel umí dodat svým vzpomínkám nečekaně odlehčený tón. […] Při vší veselosti nám zatrne, jakmile se ukáže, že Pavlův otec a bratři tou dobou byli v koncentračním táboře.“ (Peter Swanborn, minirecenze v nizozemském deníku De Volkskrant, 11. května 2023) 

„V Pavlově životě bylo proher požehnaně. Dojemná síla těchto příběhů se neskrývá v tom, co je tam napsáno (ostatně v nádherném překladu), ale i v tom, co tam napsáno není, nebo je, ale jen velmi zběžně: třeba Osvětim nebo bipolární porucha.“ (Yolanda Entius, krátká recenze v nizozemském deníku Trouw, 13. května 2023)

„Pavlova próza je lyrická, popisuje krásu přírody, popisuje řeky, ryby a klid, který z toho všeho vyzařuje, do okamžiku, kdy ryba zabere a začíná boj. Rybaření je totiž lov, zápas se zvířetem a jeho zabití. Ryby se zřídka vhazují zpátky do vody, slouží jako potrava, jako lahůdka, smažené i s kostmi nebo uzené. Pod lyrickým povrchem se stále skrývá smrt, ať už v podobě tajů vodní říše, nebo hrůz koncentračního tábora, kam byli Otovi bratři a otec za druhé světové války odvlečeni, ale odkud se vrátili.“ (Kees Mercks, TSL č. 92, květen 2023)

Knížka Jak jsem potkal ryby ostatně není v nizozemské jazykové oblasti Pavlův debut. Už v roce 1976 vyšla v překladu Hanse Krijta s nizozemským názvem Karpers voor de wehrmacht (Kapři pro wehrmacht) předchozí Pavlova povídková sbírka Smrt krásných srnců. Povídka Běh Prahou, která s ohledem na cenzuru svého času knižně česky vyjít nemohla, ale kolovala s vročením 1972 v podobě samizdatu, byla v překladu Edgara de Bruina a Hank Geertsové (Wedloop door Praag) zařazena do dvou povídkových sborníků nakladatelství Meulenhoff: v roce 1990, ve zkrácené podobě, do sbírky povídek ze světové literatury se sportovní tematikou s názvem Hup! Sportieve verhalen uit de wereldliteratuur a o rok později, nezkráceně, do povídkové antologie Tsjechoslowakije, verhalen van deze tijd (Československo, příběhy dnešní doby), sestavené Keesem Mercksem. Dá se tedy říct, že Ota Pavel doopravdy zaujal nizozemské čtenáře i do třetice, téměř padesát let po prvním pokusu. Svou roli tu mohl sehrát i projekt Schwob, zaměřený na (znovu)objevování starších autorů, jenž tento titul zahrnul do své jarní nabídky. O dobré nakladatelské práci svědčí i pohlednice s reprodukcí obálky, které nakladatel používá k propagačním účelům. Dva měsíce po vydání zvažuje nakladatelství Koppernik dotisk a zajímá se o další Pavlovy tituly.