Většina románů zabývajících se holocaustem sleduje osudy Židů v průběhu druhé světové války, často i s určitou předválečnou „předehrou“, která dává tušit, jaké hrůzy na postavy na dalších stránkách čekají. Poválečné osudy přeživších jsou pak často líčeny z odstupu mnoha let, častým motivem uvozujícím celý román bývá zvědavost potomků vedoucí k postupnému odhalování toho, čím si jejich předkové prošli. Mnohem vzácnější jsou romány zachycující osudy přeživších holocaustu v období těsně po skončení druhé světové války. Přesně do těchto kulis zasadil svou románovou prvotinu Nepatrná ztráta osamělosti Eli Beneš (nar. 1976), který dosud působil především jako novinář a hudebník.

Ich-formou podaný příběh nenechává čtenáři příliš mnoho prostoru na rozkoukání, hned od prvních řádků je čtenář vtažen do děje a chvíli mu trvá, než pochopí, kdy a kde se vlastně ocitl a číma očima se na svět dívá. Teprve postupně se dozvídáme, že hlavní postavou je mladý Žid Petr, kterému se podařilo uniknout z pochodu smrti, a sledujeme jeho nesnadnou cestu do Prahy i následné pokusy o pokud možno normální život v poválečném městě, odkud zmizela drtivá většina příbuzných i známých a kde je jemu i mnoha dalším navrátilcům dáváno jasně najevo, že vlastně nejsou příliš vítaní.

Vedle problémů nejaktuálnějších a nejpalčivějších, jako kde sehnat bydlení a jídlo, řeší Petr i otázky plynoucí z násilného přerušení normálního běhu života před několika lety: Jak nejlépe najít rodiče a bratra? Má se vrátit do školy, kterou vlastně formálně nedokončil, nebo si má raději najít práci? Má smysl účastnit se i nadále náboženského a společenského života židovské obce, když v podstatě všichni ti, které znal, jsou pryč? Z odstavců popisujících Petrovo až zoufalé shánění jakýchkoliv informací, které se nejednou posléze ukáží být zavádějící či nepřesné, na čtenáře dýchne atmosféra doby vyvrácené z kořenů, kdy hlavní zdroje informací představovaly šeptanda, tenké noviny zastaralé v podstatě už v okamžiku, kdy vyšly z rotačky, a rádiové relace vysílané v určitý čas – kdo jej propásl, měl smůlu. Osamělost navrátilce, nečekaně nuceného se postarat sám o sebe, je místy téměř hmatatelná, do hlubších úvah, které by mohly vyvrcholit v tzv. syndrom přeživšího, se však Petr nepouští, jeho líčení zůstává v tomto ohledu při zemi. 

Petrův vývoj ovlivňují spolubydlící z nouzového ubytování, které se mu podaří získat. Ačkoliv se rovněž jedná o etnické Židy, dokáže autor i v takto omezeném mikrokosmu rozehrát pestrou škálu názorů, životních zkušeností a vizí do budoucna. Ať už se ale jedná o přesvědčeného komunistického agitátora Rudolfa, poněkud zasněného a od reality odtrženého Emila, nebo vojáka Svobodovy armády Izáka, všichni se shodnou na tom, že většinová společnost se k Židům obrací stále zřetelněji zády: Jejich utrpení je zamlčováno či přímo zpochybňováno, jejich zásluhy opomíjeny a jejich postavení v novém státě, který má být dle projevu prezidenta Beneše zbaven cizích elementů, je dosti nejasné.

V osmnáctiletém Petrovi se kromě toho probouzí očekávatelný zájem o dívky, ale ani na tomto poli mu není přáno zrovna štěstí. Dívka Ilse, do které se zamiluje, má tu smůlu, že její rodiče se kdysi, ještě v předválečném sčítání lidu, přihlásili – nic zlého netušíce – k německé národnosti, kvůli čemuž se nad Ilse nyní vznáší permanentní hrozba nuceného odsunu z Československa. Ke všem právním nejistotám, kterým Petr čelí, tak přibývá ještě velmi nerovný boj s úřady o to, aby Ilse mohla v Praze zůstat.

Petrův nelehký život v těsně poválečné Praze je proložen vzpomínkami na události, které se odehrály před vlastním začátkem románu. Teprve postupně se před čtenářem odkrývají okolnosti, za kterých se Petrovi podařilo uniknout z pochodu smrti, a několikrát nahlédneme i do dosti mozaikovitých vzpomínek na pobyt v koncentračním táboře, které sice oproti očekávání nevytvoří samostatný příběh, ale dávají tušit mnohé. Jen v náznacích se pak čtenář dozví i o činech, s jejichž pomocí se Petrovým rodičům dařilo odsouvat nástup rodiny do transportu do nejzazšího okamžiku.

V druhé části knihy sledujeme Petra na cestě do země zaslíbené. Rovněž zde je čtenář vržen do centra dění a teprve zpětně se dozvídá, čím si Petr v předcházejících týdnech a měsících prošel. Z různých důvodů se Petrova cesta protáhne a čtenář tak může jeho očima pozorovat dění v italském internačním táboře a posléze na palubě lodi, která odváží zhruba pět stovek osadníků do Izraele. Různé aspekty táborového života pochopitelně vyvolávají v Petrovi i dalších Židech reminiscence na pobyt v koncentračních táborech. Petr je zde díky svým schopnostem zapojen do organizační skupiny a sám se tak poněkud paradoxně stává v očích některých soukmenovců jedním z těch zlých. I na tomto prostoru autor vykresluje rozdíly a rozpory mezi jednotlivými náboženskými a politickými skupinami, čímž koriguje obvyklý pohled většinové společnosti na Židy jako na poměrně homogenní společenství. Celkově však tato část románu vyznívá méně působivě, neboť se neodehrává v důvěrně známých kulisách ani v ní Petrovi nejde o přežití. Ovšem ani této části nelze upřít dramatickou výstavbu a schopnost vtáhnout čtenáře do děje. 

Nepatrná ztráta osamělosti představuje zdařilou kombinaci románu o holocaustu a bildungsrománu, o to působivější, že se jedná o autorův debut. S odstupem téměř osmi desítek let navrací hlas těm, kdo se vrátili do míst, která znali, ale která se přesto až k nepoznání změnila. A v neposlední řadě vystavuje nepříliš lichotivé hodnocení většinové české společnosti – ale psát komfortně pro většinového čtenáře přeci nikdy nepatřilo k úkolům literatury.