Básnířka, literární kritička, příležitostná překladatelka a knižní redaktorka Klára Krásenská (nar. 1995) vydala svou první básnickou sbírku. Kniha s názvem Mýtinami obsahuje texty, které byly dosud publikovány v Tvaru, Psím víně či vyšly ve sborníku Básne SK/CZ 2022. Organická struktura jednotlivých básní však nejlépe vynikne v samostatné knize, kdy jsou snadněji pozorovatelné vzájemné vazby mezi dílčími obrazy, okamžiky, jazykově vyjádřeným – tedy specificky poetickým – viděním. Důraz na vzájemnou propojenost jednotlivých básní a papírových stránek je manifestován také ilustrací na přebalu sbírky, korespondující s jejím titulem. Mýtinami je uvozeno obrazem vytvořeným za pomoci uhlu, který doutnal v ohořelém dřevě nalezeném v ohništi. Dochází zde k symbolickému propisování obrazu a písma. Kruh se zde zdánlivě uzavírá. Při pozorném čtení se však i otevírá novým možnostem čtenářské percepce…

Sbírka Mýtinami se skládá ze čtyř částí nesoucí názvy Zakleté ryby, Mytologie lesa, Anna a Možnost nepřítomného. Jednotlivé oddíly sestávají z několika básní, v případě části Možnosti nepřítomného delších básnických textů. Vždy jsou však velmi organické, vzájemně konzistentní, mytologizují současnost novým způsobem. Krásenské texty jsou vždy soudržné, mající smysl v rámci sebe sama. V jednotlivých obrazech vše vyrůstá, roste a zaniká. Ve většině básní se v různých obměnách tematizuje koloběh. V části Anna můžeme například nalézt opakující se obraz vlasů, které symbolizují kontinuální spění od narození po smrt. Úspěšně se mezi nimi ale hlásí slovo umístěné v centru celé sbírky – život. 

Společným rysem všech textů je tajemství nevyslovitelného, unikající smysl, znejišťující obraz. Básně směřují „odněkud kam“, jak čteme v básni na straně 26, anebo můžeme odvodit z názvu básně na straně 30 Pohyb k. Psaní zde nabývá terapeutického rozměru, slouží nejen k ukazování, ukazování se, ale i k vypořádávání se. Skrze pozorování okolí nahlížíme do vlastní duše. A prostřednictvím psaní toto navnímávání materializujeme, stáváme se jím.

Tělo souvisí s bolestí

Při čtení si také všímáme narážek na tělesnost, která koresponduje s poetikou prostupující celou sbírkou: les jako přirozené prostředí, procházení jeho částmi, nacházení sebe sama v nabízených přírodních rámcích. „Po hmatu poznáš, že je to hudba. / Myslíš si úžas a nejsi daleko, / myslíš si něha,“ čteme na straně 14 v básni s názvem Hlasy. Texty můžeme prožívat skrze fyzickou schránku – dotýkáme se, zraňujeme, dýcháme, jíme. Jednoduché, dalo by se říci, avšak právě proto je to stále znovu nutné připomínat, vyslovovat, uzavřít do básně. Vše dohromady se stává jednotou, k níž pozoruhodně směřuje celá sbírka. I nejen díky tomuto scelujícímu principu působí (na prvotinu!) vyzrále.

Společně s vystupujícími postavami (ona, on, my – les, strom, sad, lom) jsme konfrontováni s bolestí, bolestí, která léčí, zvědomuje, pomáhá prožívat a uvědomit si naši živost, životaschopnost: „Ochořeli jsme, myslí si. / Večer cítí v ústech pachuť hlíny, / ráno se budí naklíčení“ (báseň Propast k propasti volá, s. 26). Anebo jinde: „Štěrk křeše o psy na kámen strnulé“ (báseň Bludička, s. 25).

Promlouvající ticho za zvuku fotografické závěrky

Zajímavým rysem je princip výstavby poetických obrazů, potažmo poetických textů, který by šlo popsat jako fotografický. V básni Závěrka na straně 9, jež uvozuje celou sbírku, získáváme novou perspektivu vidění – znejišťující, nikoliv však nejistou perspektivu nazírání. Stále lze skrze vidění najít pevné body, byť jich mnoho nezbývá. Tento princip umožňuje „okamžik absolutního vidění“, který v sobě obsahuje sdělení, příběh, poetický a v kombinaci tohoto všeho i promlouvající obraz, který se dostává ke čtenáři a jeho aktivitou se aktualizuje. Jde o jakési zmrazení času, led, pevnou formu skupenství vody, která následně taje. A my jako čtenáři můžeme čtením získat sladký nektar, nektar poznání. Opět je zde tematizován autorčin zvláštní smysl pro vystižení uzavřeného koloběhu, podobně jako tomu bylo ve zmiňované organičnosti: kvetoucí, plodící a následně hynoucí. „Voláme na sebe / ozvěna do ozvěny / tma do tmy.“ Tímto veršem končí báseň Bílý jetel na straně 28. 

Podobně podstatné se zde jeví ticho, to, co vyřčeno není ani verbálně, ani graficky. Něco promlouvá, i když se v básni mlčí: „Neříká skoro nic nahlas, / ale jakmile se začne stmívat, / silnými údery rozbíjíš dřevo“ (báseň V listopadu, s. 16). Poezie Krásenské je nejsilnější tehdy, když nechává promluvit ticho, kdy vyplouvá na povrch tušení.

Na rozloučenou a na shledání

Sbírka Kláry Krásenské je plná překvapivých básní, netradičně se vztahujících k našemu současnému světu. Jako by snad ani nebyla soudobá. Svým specifickým způsobem se přibližuje k realitě, často ne právě nejsrozumitelněji, avšak právě toto napětí dává čtenáři možnost se zamyslet: jinak, snad hlouběji, možná hloubavěji. Autorka často tematizuje nejednoznačné a nejasné jako to podstatné. Společně s ní se tak můžeme „Vydat k vidění“. Tímto veršem končí báseň na straně 30. Vydat se vstříc novým mýtům a mytologiím, které jsou možná současnější, než jsme ochotni si přiznat.