Jakub Szela, hrdina románu Báje o hadím srdci polského spisovatele Radka Raka (nar. 1987), byl skutečnou historickou postavou. V roce 1846 vedl krvavé povstání rolníků proti vrchnosti v Haliči, jemuž padly za oběť stovky panských sídel a až tři tisíce lidských životů. Tuto Szelovu krvavou stopu v dějinách obaluje Rak ve svém románu do lyrického líčení fantaskního mládí budoucího zbojníka. Místo, kde Szela vyrůstá, je nasycené magií a mezi realitou a snem je jen tenká hranice. Jakub poslouchá vyprávění legend a plynule se stává jejich součástí. Jeho dospívání je archetypickým putováním mytologického (či pohádkového) hrdiny, který se setkává s tajemnými, kouzelnými průvodci, sestupuje do podsvětí a svádí boj se ztělesněným zlem, aby se pak mohl vítězně vrátit, posílený ve svém charakteru a s nabytou moudrostí. Jenže tady Szelův příběh nekončí.

Rakův román vyšel v českém překladu čtyři roky po vydání originálu, který na iLiteratuře již svou recenzi má. Českému čtenáři se tak konečně nabízí příležitost seznámit se s oceňovaným dílem, pohybujícím se na pomezí magického realismu a fantasy s prvky mytologie. Důraz na lidovou slovesnost se projevuje v cykleném vyprávění ve vyprávění, legendách, kterým Szela naslouchá a jichž se stává součástí; mytické postavy naopak ze svých příběhů vystupují. Nespolehlivý vypravěč, který svá slova sám zpochybňuje („Říkají, že Kuba strávil onu zimu v lese a spal v noře jako jezevec; jsou ovšem i tací, kteří říkají něco zhola jiného“, s. 91.), dává jasný signál k tomu, aby si každý vybral, čemu věřit chce a čemu ne.

Pán se chtěli pobavit

Rak pracuje s jazykem velmi pečlivě, což se podařilo přenést Michale Benešové i do českého překladu. Archaismy, germanismy a hovorový jazyk oddělují prostý lid od pánů, u nichž je zase důsledně používáno onikání: „Pán už měli těch tupých mord srdečně dost, pán se chtěli pobavit“ (s. 33). Tato gramatická forma není pro češtinu příliš obvyklá, a přestože se u nás vlivem němčiny vyskytovala (převážně v 18. a 19. století), podle Gebaueraovy Historické mluvnice jazyka českého přežívala spíše v nižších městských vrstvách. Rakovo užití ve vztahu ke šlechticům a obecně vysoce postaveným lidem je tak v českém prostředí netypické, nicméně zůstává důležitým prvkem díla a je dobře, že bylo převzato i do překladu. Prohlubuje tak propast mezi „holotou“ a vrchností a i v samotném vyprávění se stává významným nástrojem.

Co však již přenést nešlo, je znalost historického kontextu, bez které je čtenář ochuzen o jeden z pečlivě zpracovávaných rozměrů románu. Jakub Szela jakožto historická postava nepřekročil hranice Polska do českých učebnic dějepisu, a tak místní čtenář přistupuje ke knize s názorem nepodbarveným školským učivem. Vyobrazení Szely v roli hrdiny proto není momentem konfrontace s čtenářským očekáváním, o jakém ve zmíněné recenzi originálu na iLiteratuře píše Aleksandra Kozyra. Absence hlubšího povědomí o historickém kontextu ve spojení s autorovým příklonem k lyricky obraznému jazyku, který nedává příliš prostor k ukotvení příběhu v reáliích, dostává českého čtenáře do prostoru, v němž je někdy obtížné se zorientovat.

Historie a mýtus

Spíše než historickým románem je však Rakova kniha reprezentací moderního mýtu. Szelův příběh existuje v bezčasí a v mnoha podobách, které mu dávají vyprávění lidí. Rak tuto mnohotvárnost ještě podtrhuje hrátkami s vyprávěcím časem, kdy některé kapitoly jsou v čase přítomném namísto minulého, jako by vystupovaly z hladiny narace a nebyly tak úplně její součástí. Běh času, respektive stárnutí hrdiny, znázorňuje postupnou změnou v oslovování – z Kuby se stává Jakub, později Szela.

Vložená vyprávění rozrušující přímou linii příběhu spíše než k jeho posouvání slouží k navázání nitek slovanských legend dokazujících bohatost tohoto zdroje. Každá z nich by vydala na samostatnou knihu s vlastním hrdinou či hrdinkou. Možná je i škoda, že Rak napěchoval Szelův příběh tolika dílčími legendami, z nichž mnohé jsou zmíněné jen letmo a ve výsledku čtenáři neutkví v paměti. Nezbývá než doufat, že se pro ně najde více místa ve svých dalších literárních počinech. Zůstane-li věrný opřádání reality legendami, je bezpochyby se na co těšit.

Báje o hadím srdci je jednoznačným důkazem, že slovanská mytologie má co nabídnout, a autor za svůj román právem posbíral několik ocenění. Český překlad je velice zdařilý, zachovává dost z autorova osobitého stylu a zároveň ukazuje i pestrost českého jazyka, který v lyričnosti nezaostává za svým severním příbuzným. Ačkoli nemá český čtenář k příběhu Jakuba Szely primárně žádný vztah, jistě si knihu vychutná pro její originální pojetí.