Polský Vladimír Macura. I tak byl nedávno představen překlad knihy Znepokojivé slovanství. Fantazmata literatury od Marie Janion (1926–2020), významné polské literární historičky a teoretičky, znalkyně polského a evropského romantismu. Podle politologa Macieje Ruczaje je u našich severních sousedů vnímána jako jeden z velmi důležitých hlasů v debatě o „polské duši“, v rámci ideového spektra navíc velmi zřetelně profilovaný a jasně zařazený. A Znepokojivé slovanství bylo finalistou Literární ceny Nike, nejprestižnější v Polsku.

Vladimír Macura se vracel hlavně k novodobým českým mýtům: ke slovanské mytologii uměle vytvořené Jánem Kollárem ve Slávy dceři nebo k mytické roli (obrozenské) Prahy coby obdoby archaického kosmického stromu spojujícího vezdejší realitu se světem nadzemským. Ale pozoruhodně analyzoval i komplikovaný vztah Čechů k Němcům. Svůj pocit méněcennosti Češi podle něj mimo jiné kompenzovali ujišťováním, že kupříkladu německou filozofii vůbec nepotřebují. Jak napsal jeden tehdejší spisovatel a politik: „Nebažím po německé filozofii, maje za to, že zdravý, český rozum jest lepší než německé mudrctví.“ 

Marie Janion rozebírá polské mýty i vztah Poláků k větším národům, především pak k Rusům. Na rozdíl od Macury se ovšem pomyslně vydává až k počátkům historické existence polského národa. Podle ní byly příslušné slovanské kmeny christianizovány příliš násilně, čímž byly tragicky odtrženy od své dřívější kultury, na rozdíl třeba od (potomků) Keltů. 

Zotročení Slované bez mytologie

Autorka se nesnaží rekonstruovat pohanskou mytologii – mimochodem poslední seriózní kniha na toto téma, Mytologie Slovanů (Argo, Praha, 2020), pochází rovněž od polského autora – o to pozorněji ale cituje srdceryvná líčení zkázy míst, kde byla slovanská božstva uctívána: „V Arkoně dobyté Dány dav přihlížel, jak ozbrojení nájezdníci prolamují další a další tabuizované oblasti: jak rozebírají oplocení kolem chrámu a strhávají závěsy zakrývající sochu, jak biřicům přikazují podetnout nohy posvátné modly, jak bohu nasazují smyčku kolem krku a vlečou ho do tábořiště vítězů, aby ho tam kuchařští služebníci naštípali na podpal.“ Slovanští pohané mnohdy při pohledu na bitého bůžka vláčeného koňmi „plakali a hořekovali nad bezprávím, které se děje jejich bohu“.

V takovém přerušení kulturní kontinuity lze podle autorky hledat příčinu traumatu, ponížení a po staletí pociťované nedostatečnosti. Ta byla posilována i chováním západních misionářů, respektive dobyvatelů a kolonizátorů, kteří s nimi šli ruku v ruce, a pohrdali pohanskou podřadností a zaostalostí. Kupříkladu dopis magdeburského arcibiskupa Adelgozy z roku 1108 vzýval k dobývání území slovanských pohanů s tím, že jsou to oblasti obývané „nejhoršími kmeny“ a že jejich obsazení může přinést dvojnásobný užitek: „Vy slavně vítězící Sasové, Frankové, Lotrinci a Flandrové tam budete moci své duše spasiti, pakliže se vám ty země zalíbí, usadíte se na velmi dobré půdě.“ Se Slovany a jejich územím bylo nakládáno jako se „zdrojem nevolnické síly, místem exploatace a vykořisťování“ a slovanský charakter byl popisován jako otrocký, pasivní a podřízený, tedy zasluhující si dobytí a zotročení. (Dodejme, že nikoli náhodou v angličtině úzce souvisí pojmy otrok a Slovan, v arabštině zase slovo „eunuch“ pocházelo z označení etnických Slovanů. Co se ale týká novověkých protislovanských předsudků, podle historika Andrewa Wheatcrofta došlo v této oblasti k velké proměně, ale až v osmnáctém století: „Negativní postoje, dříve směřované pouze vůči muslimskému a osmanskému světu, obrátilo osvícenství i proti Slovanům.“)

Ono vytěsněné, nezpracované pohanství se podle autorky vynořuje v řadě polských romantických literárních děl, často v podobě démonů a upírů, kterým autorka věnovala i samostatnou práci Wampir. Biografia symboliczna (Słowo/obraz terytoria, Gdaňsk 2002). Dokonce i Adam Mickiewicz napsal báseň Upír. Když ji roku 1823 dával do tisku, úlevně konstatoval, že to bude „poslední práce tohoto druhu, přinejmenším na dlouhou dobu“. Cítil v ní totiž vliv jakési démonické inspirace: „Když při nedostatku dávných bohů múza obcuje s ďábly, nediv se, že vznikají podobná monstra.“ 

Výspa Západu, nebo poloorientální země?

Z onoho přesvědčení o polské „druhořadosti“ se pak podle Janion odvíjí také opačný extrém: polský mesianismus a přesvědčení o „nadřazenosti“, zvláště ve vztahu k Ukrajincům či Rusům.  

Autorka ale provokativně až škodolibě prohlašuje, že Poláci prostě nikdy nepatřili k západní Evropě, a koncept střední Evropy označuje za příliš široký, protože „představuje ve své podstatě arbitrární a velmi různorodou konstelaci zemí“. Zato ovšem Poláci vykazují řadu charakteristik východních. V bitvě u Vídně, kde polský král Jan III. Sobieski rozhodujícím způsobem přispěl k porážce Osmanské říše, prý „polské oddíly natolik připomínaly ty nepřátelské, že si musely přilbice ozdobit slaměnými hřebeny, aby je habsburští spojenci nepokládali za Turky“. Cituje k tomu novináře Neala Aschersona, který tvrdil: „Polsko se dnes hlásí k ,evropské‘, západní identitě, jež vychází nejen z katolické víry, ale také ze západních institucí a vkusu. Z dávného orientalizujícího stylu zdánlivě nic nezůstalo. Ale při bližším pohledu je Polsko svou podstatou východnější kultura než Rusko.“ Toto překvapivé tvrzení vychází z přesvědčení, že zatímco „Moskalové“ se schovali před Mongoly ve svých severních lesích, Poláci byli plně vystaveni vlivům z černomořských stepí. Což měl dokazovat také orientální životní styl polské šlechty. 

Komplikované vztahy Rusů a Poláků autorka, sama vyoutovaná příslušnice lesbické komunity, dokumentuje například na tom, že se oba národy vzájemně obviňují ze zženštilosti. Jistý ruský úředník vyslaný roku 1866 na polské území poznamenal, že tamní obyvatelé jsou nerozumní, lživí, falešní, nesamostatní a mazaní. Přičemž „ženy v Polsku mají ty samé chyby, ale ještě rozvinutější než muži. Proto je nadvláda polských žen nad muži tak snadno pochopitelná. Setkáváme-li se s výše zmíněnými vadami častěji u žen než u mužů, musí ‚ženskost‘ nejlépe a nejpřesněji odrážet charakter Poláků“. A analogicky tomu si jedna mužská postava z románu Doroty Masłowské silně zakládá na své národně-polské čistotě a heterosexualitě. V určitém okamžiku se tomuto fiktivnímu Polákovi „Rusák“, jímž pohrdá, mění v narkotické halucinaci v „ženu“. Nenávist k „Rusákům“ se v románu „spojuje s odporem k ženské fyziologii“ a magickým strachem z ženské menstruační krve.

Co z toho autorka vyvozuje pro současnost? Rozhodně nehlásá, aby se nyní v polských školách začal učit předmět nazvaný „slovanská mytologie“ nebo aby Poláci povinně oslavovali slovanské bůžky. Vyzývá ale k tomu, aby Poláci pozitivně přijali i svoje slovanství. Chce o místě Polska v Evropě přemýšlet alternativně: „Přinejmenším nemusí být definováno prostřednictvím nepřekročitelné hraniční linie mezi Východem a Západem.“ Dobře si uvědomuje, že panslavistické tendence byly a často jsou zneužívány v zájmu politiky Moskvy a tomu, aby se jí podřídily všechny slovanské národy včetně Polska. „Ale v zápalu demaskování Ruska nelze přehlédnout ani suverénní slavjanofilské snahy, které se pokoušely nalézt vlastní, originální prvky v polské historii, a nesloužily přitom panslavistickým záměrům.“ 

Ideál normální země

Především ale Maria Janion vyzývá k tomu, aby se Poláci zbavili svých komplexů nadřazenosti i podřazenosti, jak už v roce 1941 napsal literát Antoni Słonimski, unavený vypjatou ideologickou rétorikou: „Chceme žít v normální zemi. Ne na barikádách, v baště, obranné věži či na hradbách, ale v obyčejné zemi. Nechceme ani dějinné poslání, ani vedoucí úlohu, nechceme mocnářství ani imperialismus.“ 

V kontextu ruské invaze na Ukrajinu se mohou autorčiny teze o Rusku zdát ještě spornější než v době, kdy je psala, ovšem stojí za to si připomínat, že by i dnes bylo chybou označovat všechny Rusy za „barbarský národ“ – spíše musíme mít na mysli, co nedávno prohlásil Michail Chodorkovskij, že „všichni lidé jsou stejní a neexistují dobré a špatné národy“.

Ve svém uvažování je autorka mnohem odvážnější / méně disciplinovaná než zmiňovaný Macura. Její teze o znepokojivém pohanském slovanství jsou velmi spekulativní: na příkladech řady i anglosaských autorů typu H. P. Lovecrafta je zřejmé, že autor nemusí být Slovan, aby se v jeho díle zhmotňovaly děsivé démonické přízraky. Ale i když Češi nemají tak rozvinuté mesianistické komplexy, může její kniha podnítit seriózní zájem o naše společné slovanské dědictví.   

Každopádně jde o dílo nemálo provokativní a pro Poláky v něčem snad až urážlivé. Českého čtenáře  mohou při čtení některých sexuálních pasáží napadat i jiná označení, například polský Pynsent...