Básník a rozhlasový redaktor Rudolf Matys (1938–2023) byl v prvé řadě fyzicky nepřehlédnutelný, se svou vytáhlou postavou a mušketýrskou bradkou. Dělal na první pohled dojem básníka, zvlášť když ozdobil hlavu baretem. Onu mušketýrskou bradku doplňovalo obočí zdvižené do výšky jako neznámé interpunkční znaménko, a laskavý i pronikavý pohled. V Rudolfu Matysovi jste zkrátka potkali Athose, duchovně založeného šermíře, který jakýmsi nedopatřením zabloudil do dnešní doby. Na to, aby se v ní neztratil, se vyzbrojil jednak rozsáhlou znalostí tradice, jednak pátravým intelektem. Tu fyzickou nepřehlédnutelnost a osobní kouzlo zároveň doplňovala zdrženlivost. Ta zřejmě způsobila, že Rudolf Matys zůstává méně známý, než by si zasloužil.

Svůj život spojil s Českým rozhlasem, se kterým nejdřív spolupracoval jako jeden z externích dodavatelů literárních pořadů, a pak se na konci šedesátých let stal jeho zaměstnancem. To, co byla existenční výhra, se posléze změnilo spíše ve výzvu: Jak obstát v normalizovaném médiu. Rudolf Matys poskytoval v literárním vysílání prostor autorům, kteří nemohli publikovat jinde. Pro redakční práci měl ostatně neobvyklou profesionální výbavu. Vystudoval psychologii na pedagogické fakultě (během pracovní zkušenosti v psychiatrické léčebně se prý ale cítil spíše na straně pacientů než lékařů), jako syn hudebníka měl rozsáhlé znalosti i v této oblasti, zblízka poznal řadu význačných literárních osobností a disponoval neobvyklým kulturním rozhledem. Ideální profesionální pozadí pro ideální svět – v normalizačním rozhlase to ale spíše znamenalo práci bez kariérního postupu. A neustálé čelení politickým snahám a testování hranice, kdy si člověk může ještě sám před sebou připadat čestně. 

Rudolf Matys v šedesátých letech osobně poznal básnické osobnosti jako Vladimíra Holana nebo Ivana Diviše. Za doby vysokoškolských studií byl přítelem básníka Václava Hraběte, kterého ve vzpomínkách popisoval trochu jinak, než jak velela později vzniklá beatnická legenda. Hrabě v jeho podání byl fyzicky přitažlivý milovník krásných dívek – „mohly to být švadlenky z fabriky, ale profil měly jako od Botticelliho“ –, krátce spíše ambiciózní jazzman a švihák šedesátých let než beatnik. Rudolf Matys uvažoval i nad tím, jak zarezonovala Hrabětova poezie po jeho smrti. Za života autora úplně nezapadala do intelektuálního charakteru tehdejšího básnického psaní, sám Hrabě si to prý uvědomoval. Překvapivé cesty literatury znal Rudolf Matys dopodrobna. A celoživotně odhaloval kvalitní díla. Přesně například vycítil hodnotu románové kroniky Josefa Jedličky Krev není voda (1991), přestože její autor se v německé emigraci vytratil z literárního povědomí. Matys byl blízkým přítelem básníka Pavla Šruta a také u něj vnímal kvality jeho poezie, kterou zdánlivě zastiňovaly písňové texty či knihy pro děti.

Svou celoživotně rozšiřovanou znalost literatury Rudolf Matys zužitkoval po roce 1989. Tehdy, kdy šlo o to vynést na světlo všechno, co bylo v předchozích čtyřiceti letech zamlčováno, dehonestováno nebo rovnou posíláno do stoupy. V literární redakci Českého rozhlasu se podílel na této rehabilitaci české literatury. Přitom ale neztrácel cit pro tradici – jeho interpretace významných českých básníků minulosti v cyklu Semper viva, kde se zabýval třeba Jaroslavem Vrchlickým nebo Karlem Tomanem, by si zasloužila vyzdvižení z rozhlasového archivu. Matys ovšem věděl lépe než mnozí jiní, že psaním pro rozhlas člověk „krmí černou díru“.

Se záslužnou rehabilitační činností začal Matys hned na začátku devadesátých let. Tehdy jsem se s ním seznámil, když jsem pro něj začal připravovat literární pořady. Zadával mi autory, kteří byli z politických důvodů na okraji pozornosti, jako třeba básník a novinář Ivo Štuka nebo surrealista Zdeněk Lorenc. Dodnes si pamatuji jejich údiv a zadostiučinění, že je někdo „vrací zpátky do literatury“. Tím někým byl především Rudolf Matys.

Jeho osobní nepřehlédnutelnost se zároveň zvláštně prolínala s talentem zůstávat v pozadí. Šlo o dispozici, ale i o věc volby. Po sametové revoluci dostal nabídku stát se velvyslancem ve Francii, kterou odmítl. Co neodmítal, byla nezištná pomoc přátelům. Rudolf byl živoucím příkladem toho, jak neprovozovat literaturu jako kšeft, jak se neúčastnit výměnných obchodů a nevystrkovat svou tvář do popředí. Byl sice všeobecně známou rozhlasovou postavou, oceňovaným recenzentem, porotcem v literárních soutěžích, autorem prozaických textů překypujících erudicí, byl básníkem… ale zároveň zůstával poněkud ve stínu svých aktivit pro druhé. 

Kdyby tento text četl, jistě by se nad ním ošíval. Pokud bychom seděli nad tímto textem spolu, nejspíš by zavrtěl hlavou a s ironickým úsměvem by dal najevo, že přeháním. Autor by měl zůstat skrytý za svým dílem, mohl bych si vyčíst z jeho výrazu – ale takhle by to neřekl, protože by to bylo příliš patetické. Přes úctyhodný konvolut jeho esejistických textů Společný jmenovatel (2020) si myslím, že Rudolf Matys ještě čeká na úplné objevení. Je zapotřebí udělat to, co on sám dělal pro tolik jiných. Pro začátek projít rozhlasové archivy.