Karel Havlíček Borovský (1821–1856) si mezi klasiky zařazené do povinné školní četby udržuje určité specifické postavení: na rozdíl od mnoha jiných autorů, u nichž si na citáty z jejich děl vzpomenou jen vzdělaní bohemisté, si některý z jeho ironických epigramů vybaví snad každý čtenář se středoškolským vzděláním. Nedávné 200. výročí jeho narození přineslo určité oživení zájmu o jeho osobu, katalog Národní knihovny eviduje celkem pět publikací, vydaných v roce samotného výročí či v tom následujícím. Jednou z těchto publikací je i sborník Havlíčku, Havle!, obsahově vycházející z odborné konference téhož názvu. Finální podobu knize vtiskli editoři Anna Jonáková a Luboš Velek a publikace vyšla společnou péčí Masarykova ústavu Akademie věd ČR a havlíčkobrodského Muzea Vysočiny (tyto instituce se rovněž společně podílely na organizaci zmíněné konference).

Zaměřeno na korespondenci a žurnalistiku

Hned na začátku je vhodné zmínit, že studii věnovanou zmíněným epigramům budou čtenáři hledat ve sborníku marně. Obecně lze konstatovat, že Havlíčkově vlastní literární tvorbě se věnuje menší část příspěvků, převažujícím tématem je spíše Havlíček jako autor rozsáhlé korespondence, politik a symbol. Jeho kanonickým literárním dílem se v podstatě zabývá jen Anne Hultsch, která ve své studii pojednává o vizualizaci známé básně Křest svatého Vladimíra na příkladu obrazového doprovodu, který jednotlivá vydání obsahují (bohužel ne ve všech případech jsou ukázky těchto doprovodných ilustrací ke studii přiloženy). Nejednoho čtenáře přitom jistě překvapí, že dosud pouze jedno vydání této známé básně bylo doprovázeno ilustracemi barevnými.

Z Havlíčkových publikovaných textů vychází i Ladislav Hladký, který mapuje Havlíčkův poměr ke slovanství. Vedle známého vystřízlivění z panslavistických idejí po pobytu v Rusku, kterému se po únoru 2022 opět dostalo pozornosti i v širším veřejném prostoru, Hladký přibližuje i Havlíčkovy názory na vztah Čechů k Polákům, Slovákům a jihoslovanským národům, v nichž viděl hlavní spojence proti sílícímu německo-maďarskému tlaku. Celkově se zdá, že mu byli ze všech slovanských etnik nejbližší – což ovšem může mít dle Hladkého i poměrně prozaickou příčinu v tom, že Češi s těmito národy nesdíleli společnou hranici, a tudíž odpadla jedna z nejčastějších příčin tehdejších národnostních sporů. Autor přidává i mnohé méně známé skutečnosti ohledně postupně se vyvíjejících Havlíčkových postojů, například zmírnění ostře protiruských výroků na počátku padesátých let. Určitou výtkou k této studii může ale být skutečnost, že Hladký vychází pouze z Havlíčkových publikovaných textů, přičemž nelze vyloučit, že studium textů dosud nepublikovaných (které přitom, jak zmiňuje ve své úvodní studii Milan Hlavačka, dodnes představují zhruba 60% veškeré Havlíčkovy tvorby) by nejspíše mnohé jeho závěry upřesnilo či upravilo.

Havlíčkovou žurnalistickou tvorbou se zabývá Magdalena Pokorná, která analyzuje obsah časopisu Slovan, vydávaného Havlíčkem během jeho krátkého pobytu v Kutné Hoře. Texty ve Slovanu, týkající se nejen slovanství, ale třeba i kritiky absolutismu (v málo obvyklém srovnání s poměry na americkém kontinentu) vedly vídeňskou vládu ke zpřísnění zákonů povolujících existenci nezávislého tisku. Korespondenci mezi Havlíčkem a úřady dotčenými jeho novinovými články analyzuje na vybraných příkladech Ladislav Futtera, jenž zaměřil svou pozornost nejen na dopisy, které Havlíček skutečně odeslal, ale i na jejich prvotní verze a koncepty. Analýza změn, jimiž se jednotlivé verze těchto textů lišily, představuje pozoruhodnou sondu do myšlenkového světa Havlíčka i obecně lidí žijících v polovině 19. století, i tyto texty jsou přitom prostoupeny vtipem a kousavou ironií, tedy prvky tak typickými pro celou Havlíčkovu tvorbu. Příspěvek Eduarda Mikuška pak jasně ukazuje, že Havlíček nepůsobil v literárním a novinářském vzduchoprázdnu, ale reagoval i na tvorbu svých kolegů a protivníků. A ačkoliv se dle Futtery zasazoval o svobodu tisku, Mikuška zmiňuje, že v případě protičeských textů publikovaných v německojazyčných periodicích se Havlíček naopak sám zásahu úřadů dožadoval. I v tomto ohledu získávají postoje dávno mrtvého obrozence opět na aktuálnosti, neboť i dnes jsme svědky toho, jak se autoři nejrůznějších dezinformačních a vysloveně lživých textů často schovávají za svobodu slova.

Málo známý písničkář a politik

Podstatně méně známý je Havlíček jako autor písňových textů. Tuto, pro řadu čtenářů nejspíše zcela neznámou část jeho tvorby mapuje Viktor Velek. Ten předkládá nejen soupis děl, která Havlíček sám zamýšlel jako písňové texty, ale všímá si i případů zhudebnění Havlíčkových textů patřících původně do jiného žánru. Pak plynule přechází k písním o Havlíčkově díle a životě z pera dalších autorů. Samozřejmě přitom nevynechal ani titulní píseň Havlíčku, Havle! Jaroslava Hutky, které se samostatně věnuje v závěrečné studii Lubomír Müller. Velkovu mapující práci je jistě nutné ocenit, od věci by ale možná nebyla alespoň dílčí analýza jednotlivých textů či kontextu jejich vzniku, jistě je však nutné nechat prostor pro výzkum i badatelům příštích generací. Müllerova studie se rovněž nezabývá ani tak textem o Havlíčkovi, jako spíše potížemi, které veřejná produkce této písně Hutkovi přinesla, a písničkářově následné snaze dosáhnout po revoluci soudní rehabilitace. Místy ovšem sklouzává jen k úšklebku nad nepřesnostmi a překlepy obsaženými ve výslechových protokolech a soudních rozsudcích.

Havlíčkem-politikem se zabývá Luboš Velek, jeho studie přitom slouží i jako sonda do poměrů, v jakých se v roce 1848 konaly hned troje rozdílné volby (do Německého říšského sněmu, Rakouského říšského sněmu a českého zemského sněmu), přičemž pokaždé platila trochu jiná pravidla a jiný věkový a majetkový cenzus pro kandidáty i voliče. Havlíček (ale zdaleka nejen on) kandidoval hned v několika obvodech, v některých přitom zvítězil, v jiných byl poražen jinými kandidáty, volby byly každopádně doprovázeny skrytým i otevřeným nátlakem na voliče a zjevnými volebními podvody, kterých se volební komise někdy dopustila v Havlíčkův prospěch, jindy v jeho neprospěch (Velek ovšem nezmiňuje, že by Havlíček o těchto podvodech věděl, nebo s nimi dokonce souhlasil, lze se tedy domnívat, že se jednalo spíše o aktivitu jeho přívrženců z řad členů volebních komisí). Regulérnosti voleb z dnešního pohledu nepřidávala ani skutečnost, že na mnoha místech se členy volební komise stali přímo kandidáti, kteří v daném obvodu usilovali o zvolení. Havlíček se sice v této studii stává aktérem spíše pasivním, nebo přinejmenším odsunutým do pozadí, nad Velkovým textem ale čtenáři nezbývá než ocenit, jakou dlouhou cestu volební proces od Havlíčkových dob urazil.  

Určitý předěl mezi prvním a druhým životem Karla Havlíčka Borovského představuje studie Mileny Lenderové, zaměřená na nepříliš radostné životní osudy literátovy dcery Zdeňky, osiřelé „dcery národa“. Jako u tolika jiných potomků slavných osobností, sledovaných drobnohledem bdělé veřejnosti, se i v jejím případě vnímání její osoby měnilo. Prvotní vzedmutí sympatií a solidarity, ústící až v organizaci národní loterie v její prospěch, se rychle vytratilo, když se Zdeňka v rozporu s očekáváními mnohých zamilovala do polského důstojníka původem z Haliče. Smrtí ve věku pouhých 23 let se její život zakončil, aniž by se vlastně stihl vůbec rozvinout, a stal se inspirací pro několik děl, které Lenderová rovněž čtenářům alespoň stručně přibližuje. Příběh Zdeňky Havlíčkové tak opět připomíná, že pro „velké“ dějiny bychom neměli ztrácet ze zřetele ani „malé“ lidské osudy.

Rozporuplný, ale všem vyhovující symbol

Karel Havlíček Borovský se po své smrti stal důležitým symbolem, jehož odkazem se rovněž zabývá několik v knize obsažených studií. Již zmíněný Milan Hlavačka konstatuje, že Havlíčka si přivlastnil každý režim po 1918 i protikomunistický disent, Havlíček a jeho texty tak nikdy nebyli vyškrtnuti z učebnic, osnov apod. Jiří Štaif pak (v možná až přílišné záplavě slovní vaty) upřesňuje, že havlíčkovský symbol byl pochopitelně upravován a své si u něj našli jak zastánci demokracie, tak příznivci totalitních režimů včetně pronacistických kolaborantů, kterým se velmi hodily do krámu pasáže kritizující Poláky a Rusko. Přijímání havlíčkovského symbolu nebylo ani v rámci jedné epochy jednotné, jak ukazuje Ondřej Slačálek na příkladu sporů o Havlíčkovu intepretaci mezi Tomášem Garriguem Masarykem a literáty majícími blízko k anarchismu (Šrámek, Neumann, Gellner). Ve sporu pochopitelně nešlo čistě jen o Havlíčkův odkaz, Slačálek ale uvádí příklady, jaké argumenty z něj obě strany v debatě čerpaly. Dominik Melichar se pak zaměřil na disidentskou tvorbu, která se k Havlíčkovi odkazovala nebo se o něm alespoň v nějakém kontextu zmiňovala. Jako jediný z autorů v tomto sborníku se Melichar zmiňuje i o Havlíčkově problematickém až odmítavém postoji k Židům. Napříč epochami pak Havlíčkův odkaz zkoumá Tereza Svojsíková, a to analýzou novinových článků vycházejících ke kulatým výročím Havlíčkova narození i úmrtí. Svojsíková jde za hranice vymezené prostým statistickým přehledem počtu článků v jednotlivých letech a všímá si i postupné proměny rétoriky, kdy s rostoucím časovým odstupem ubývá odkazů na husitství a slábne (nad)užívání výrazu „mučedník“, po únoru 1948 je pochopitelně zdůrazňován Havlíčkův pobyt v Rusku (bez zmínek o jeho vlastní kritické reflexi této zkušenosti). Autorka konstatuje i postupnou proměnu převažujícího žánru těchto výročních textů, opět s rostoucím časovým odstupem ubývá pozvánek na vzpomínkové akce a následných reportáží o jejich průběhu, naopak přibývá různých úvah, fejetonů a glos. Autorčině pozornosti neunikla ani skutečnost, že vzpomínkové akce se postupně stále více přesouvaly z Prahy do Havlíčkova Brodu a Havlíčkovy Borové a nabíraly stále skromnějších forem. Prvorepublikové oslavy spojené i se slavnostní střelbou z děl si dnes skutečně dokážeme na památku spisovatele představit jen těžko.

Sborník představuje Karla Havlíčka Borovského jako mnohovrstevnatou a komplexní osobnost, pevně zasazenou do své doby, avšak zároveň vysoce inspirativní i pro naši současnost. Jak je vlastností snad každého sborníku, některé studie připadají konkrétnímu čtenáři čtivější a přínosnější, jiné méně. Přesto lze sborník doporučit nejen odborníkům, ale i zájemcům z řad laické veřejnosti. Byla by přeci jen škoda se po skončení školní docházky k jednomu z nejvýznamnějších českých spisovatelů 19. století nikdy nevrátit.