Básnickou sbírku Červený obr Terezy Bínové (nar. 1990) tvoří básně, které na sebe více či méně navazují a nemají názvy. Někdy není nejsnadnější mezi nimi spojitosti nalézt, avšak dovolím si tvrdit, že sbírku drží pohromadě básnickými prostředky kontinuálně odvyprávěný příběh zániku, ve kterém se však skrývá naděje. V cyklech a opakováních zdá se být pravda. „Bude Obr rudý, / nebo rozpálený doběla? / Bude Trpaslík bílý sněhem a ledem, / nebo červený posledním žárem?“ (s. 7). Lyrický subjekt nejen prostupuje svým osobním vhledem rovinu metafyzickou, ale i přesahuje, jelikož prostřednictvím metafyzična má Bínová ambici skládat až kosmickou, doslova vesmírnou poezii. I přes veškerou klišovitost k právě řečené pro sbírku příznačné, prostupuje ji a stmeluje. V Červeném obru se střídají perspektivy vidění dětství – dospělost, starostlivost o životní prostředí, v neposlední řadě také rodinné zážitky, které působí jakoby v kontrastu s přírodou, avšak opak je pravdou: „Píšu perem, / které bývalo stromem. / Láká mě představa, / že také inkoust v něm / býval inkoustem sépie,“ čteme na straně 36 halasovskou aluzi.

Každé slovo má svou pozici

Výsledkem je básnická sbírka, kde má každé slovo svou pozici, svůj význam, svůj pevně daný prostor. Čtenářů může – stejně jako mně – nějakou dobu trvat, než k podobnému závěru dospějí. Po prvním seznámení se s knížkou se může místy až primitivní vidění procesů, dějů a životů, které jako by bylo až příliš prosté, příliš dětské, zdát problematické. Pokud však způsob psaní Bínové vezmou jako „výzvu“, nabídne se jim možnost vnímat nově nabyté perspektivy v širším kontextu. Z pohledu dítěte – dcery – ženy – matky, které se společně jako jedna bytost a zároveň každá zvlášť dívají na svět uchvácenýma a zapálenýma očima, vidí jej nově – jinak, básnicky. Dětský pohled se rozkmitává s každým dalším podnětem, tříbí se a ovlivňuje tak i pohled dospělého na svět i na sebe samého: „Angrešt / rovná se / měchuňka / rovná se srstka,“ tak zní text na straně 34. Prosté, a přitom úderné.

Psaní poezie v přímém přenosu

Na několika místech sbírky básnířka tematizuje proces psaní, nejlépe však svůj autorský obnažuje zde: „Ráda píšu redisperem, / protože drhne po papíře, / a já tak získávám čas k rychlému rozmýšlení. // Jsem o dvě nevyslovená slova napřed, / o dvě napsaná slova pozadu. // Stačí na mě promluvit, / a minimálně dvě slova se ztratí, / i se svou důležitostí“ (s. 60). Básně se prolínají, naléhají na sebe a společně tak vytvářejí soudržnou výpověď, kdy se lyrický subjekt ptá sám sebe na straně 67: „Pořád mě zajímá to stejné. / Jak stejné nemůže být stejné / už v okamžiku vyslovení.“

Proměnlivá perspektiva mezi dětstvím a dospělostí

Bínové osobitá poezie, k níž je třeba si opakovaným čtením vybudovat vztah, není pro každého a není právě nejsnadnější ji prokouknout. Možná, že právě ani prokouknuta být nechce. Odpověď na prvotní otázku, co v takové úctyhodně zacyklené poetice hledat, tak nacházím především v proměnlivé perspektivě, kterou si za život jedinec málokdy uvědomí: dítě, žena/muž, dospělý, matka/otec se dívají na svět jinýma očima, je ovšem na každém jednotlivci, abychom se naučili volně nacházet styčné plochy a ponechali krásu a ošklivost světa našemu vnímání na pospas. A pokud pocítíme potřebu vyjádřit toto vnitřní a odtamtud tryskající na povrch, je ušlechtilé, aby výsledek spatřil světlo světa. A to za tu námahu rozhodně stojí. Pokud nalistujeme stranu 66, můžeme se dočíst: „Děti prý mívají spoustu otázek / a já se ptám, / kdy začne mít člověk víc odpovědí.“ Cykličnost a vzájemná provázanost jednotlivých textů s individuálním lidským životem zde nabývá konkrétní podoby, která si zaslouží čtenářskou pozornost.