Německý historik, teolog a katolický kněz Hubert Wolf je skutečný znalec církevních dějin. Zároveň je autorem řady knih, které poukazují kupříkladu na některé zvláště křiklavé nepravosti v dějinách římskokatolické církve (Případ SantʼAmbrogio: Utajený skandál římských řeholnic), případně popisují, jak bohaté organizační formy církev za dvě tisíciletí vytvořila a jak je podoba, k níž je i současná církev jednostranně upnutá, rigidní a přežilá (Krypta). Jeho kritika je ostrá a drásavá, a to právě proto, že je vedena zevnitř, od katolíka a kněze, kterého se vše, co pranýřuje, osobně dotýká. Stejně je tomu i v jeho nově přeložené knize Celibát (Zölibat. 16 Thesen), kde tento starobylý institut rovněž řadí mezi přežitky.

Nejprve vysvětluje, že celibát nelze stoprocentně hájit odkazy na Bibli, protože v Novém zákoně se vyskytují ženatí biskupové, kněží i jáhni. Představa kultické čistoty kněze tak pochází spíše z židovského a pohanského starověku a neodpovídá dnešní době. Ideál asketického kněze navíc navazuje na antické představy filozofického života a podle autora „není v souladu s Ježíšovým příkladem“, protože „Ježíš nebyl žádný stoik“.

Čistota
Za požadavkem „kultické čistoty“ se skrývala představa, že kněz může důstojně vykonávat slavnost eucharistie jako svaté oběti pouze svatýma a ctihodnýma rukama, což znamená, že nesmí být v žádném případě „poskvrněn“. Za hlavní zdroj každého kultického znečištění bylo považováno vše, co nějak souvisí se sexualitou – nejen pohlavní akt samotný a „šťávy“, které při něm vznikají, ale i pouhý dotyk nebo blízkost ženy, dcery Eviny, skrze niž podle klasické teologické představy přišel na svět hřích.

Také mnozí předkřesťanští kněží měli v době, kdy vykonávali obřady, dosáhnout určitého stupně čistoty, tedy držet půst, zříkat se pohlavního styku a kontaktu se šestinedělkou. Ale ani v židovském starověku, ani v pohanské antice „nevedl požadavek kultické čistoty k principiálnímu zákazu manželství nebo k absolutnímu vyloučení sexuality“. (Výjimku představovaly vestálky: šest římských panen, které byly v dětském věku povolány k třicetileté službě a sloužily v chrámu bohyně Vesty jako strážkyně věčného ohně, jenž byl chápán jako symbol trvání římského státu. Se službou vestálek se spojovala absolutní sexuální zdrženlivost, a proto byla ztráta panenství trestána smrtí.) Zdrženlivost požadovaná od antických kněží tak byla časově omezená, a navíc byla součástí obsáhlejšího souboru předpisů čistoty. Ta však byla v křesťanství „v podstatě redukována na čistotu sexuální“. Jak autor dodává, dnes už se „kultická čistota“ jako zdůvodnění nuceného celibátu explicitně využívá málokdy. Ovšem její lesk jako by implicitně stále ještě prosvítal v mnohých vyjádřeních biskupů i tradicionalistických laiků.

Askeze
Dalším důležitým myšlenkovým zdrojem konceptu celibátu byl stoicismus. Kdo chtěl být skutečným stoikem a dbal o sebe, musel být asketou. Člověk se měl osvobodit od vášní a stát se soběstačným a neotřesitelným. Ježíše samotného ovšem jeho nepřátelé vinili z rozmařilého životního stylu a farizejové ho výslovně označovali za milovníka hodů a pitek. Ovšem pokud chtělo křesťanství v polemikách s pozdně antickými koncepcemi dokázat svou náboženskou a morální nadřazenost, „bylo nuceno přijímat náboženské eticko-asketické představy pohanské pozdní antiky“. Ba snažilo se je ještě předčít, což se mu v tomto ohledu podařilo: „My křesťané se můžeme s vámi pohany, pokud jde o askezi, v každém ohledu srovnávat. Máme opravdovou filozofii, která zdaleka překonává vaše koncepce, a proto dokážeme být i při umrtvování těla, a především při rezignaci na sexualitu mnohem rigoróznější než vy.“

Celibát zprvu praktikovali jen mniši, postupně ale (v západní církvi) docházelo ke „klerikalizaci“ askeze. Reformní papežové jedenáctého a dvanáctého století, kteří se snažili rozšířit povinnost celibátu na všechny kněze, pocházeli z mnišského prostředí, a právě díky nim se podařilo prosadit, aby se pro mnichy samozřejmý a dobrovolný slib přetvořil „v nucený příkaz pro všechno duchovenstvo“. Požadavek askeze pak někteří v průběhu času ještě stupňovali: katolický kněz a profesor dogmatické teologie Johann B. Heinrich v roce 1850 pateticky oslavoval duchovní jakožto „zástupce inkarnovaného ducha“, kteří „odsuzují svět a tělo a mají kázat nadpřirozený život a nádheru ducha“.

Rizikový faktor pro sexuální zneužívání
Za toto popření těla musí ale dotyční platit. V samostatné kapitole se autor zabývá tím, že závazek žít bez manželství představuje rizikový faktor pro sexuální zneužívání, jehož se kněží v současnosti dopouštějí. Podobné skutky ovšem páchají i zástupci jiných profesí. U duchovních ovšem existuje větší kontrast mezi očekávaným jednáním a skutečnými činy. Kněží dopouštějící se tohoto násilí přitom navíc zneužívají svoji symbolickou moc: podle některých studií asi třetina postižených vypověděla, že jim pachatel vyhrožoval Božím trestem. Spojitost zneužívání s celibátem se nedá kauzálně dokázat, ale leccos naznačuje skutečnost, že v ortodoxních církvích západních zemí, kde sňatky kněží naprosto běžné, je míra zneužívání výrazně nižší než u římskokatolických duchovních.

Kniha zmiňuje i přibývající množství výjimek z nutnosti plnění celibátu pro protestantské kněží, kteří konvertovali k římským katolíkům, případně pro duchovní skryté církve, což byl relativně známý případ Čecha Jana Kofroně, o němž autor také píše. Nechápavě ale kroutí hlavou nad tím, proč papežové udílejí dispenz od celibátu výlučně konvertovaným „heretikům“, ale nikoli katolicky pokřtěným ženatým mužům. Naléhavě se pak ptá, zda je jejich osobní touha po svátosti méně hodnotná.

Upouštění páry
Kvůli nutnosti celibátu se stále méně mužů rozhoduje pro kariéru duchovního. Proto se autor domnívá, že v zájmu zachování eucharistie by se církev měla spíše než pro nedostatek kněží rozhodnout proti celibátu. Život v celibátu ostatně interpretuje jako způsob, jak kněze učinit lépe ovládatelné, z čehož vyvozuje požadavek: „Odstranění celibátu jakožto mocenského nástroje se musí stát součástí zásadní reformy hierarchického klerikálního systému.“ Naznačuje ale, že si není jistý, kdy ke kýženým změnám dojde. Už v minulosti byl v některých dobách tlak uvnitř katolické církve tak silný, že bylo nutné „trochu upustit páru, a zabránit tak explozi“. Například během druhého vatikánského koncilu „se nechaly reformní síly vyřádit na poli liturgie, aby se mohlo opustit téma církevního právního systému“. Mnohokrát pak stačila pouhá reformní rétorika, která „nic nestojí, ale k ničemu nevede“. Církevní hierarchie často volí cestu dogmatizace tak, že ze sporné otázky udělá pravdu víry, dogma, čímž chce jednou provždy zamezit dalším diskusím. „Jakoupak asi cestou se vydá církev tentokrát?“ ptá se autor v závěru skepticky.

Kniha je psána z perspektivy liberálního katolíka – v Čechách se o instituci celibátu podobně vyjadřují kněží jako Marek O. Vácha, Ladislav Heryán či Zbigniew Czendlik, který prý má na dveřích do své ložnice napsáno: „Budit jen v případě požáru nebo zrušení celibátu.“ Stejně orientované katolíky může kniha nadchnout, ty konzervativní spíše rozhněvá. Otázka je, nakolik dokáže zaujmout i nekatolíky. Její hodnota jakožto historické práce (a snad i čtivost) jsou nezpochybnitelné, ale její tematický záběr je vlastně velmi úzký, protože rozebírá především vnitrocírkevní spory. Příhodnější a přesnější by tak bylo, kdyby se jmenovala třeba Celibát a římskokatolická církev.

Mimocírkevní celibát
To, jakou roli celibát sehrává konkrétně u římskokatolických kněží, však autorovi, který je sám knězem, nejen zužuje, ale snad až trochu deformuje pohled na instituci celibátu (i když právě v tomto kontextu se u nás o ní převážně uvažuje, jak například ukázal i dokument České televize Pološero: Celibát). Přitom už roku 2010 novinář Petr Třešňák správně upozornil ve svém výborném článku Ďábelský celibát na to, že „katolíci nemají na rozdíl od buddhistických mnichů nebo indických jogínů k dispozici dostatečně účinné duchovní techniky práce s tělem a myslí, které by abstinujícímu knězi pomohly pudy zvládnout a netrápit se“. Třešňákovo tvrzení, že ho v různých obměnách najdeme ve všech kulturách a duchovních tradicích, je možná příliš silné – mezi 67 takzvaných „lidských univerzálií“, které roku 1945 definoval etnolog George P. Murdock, zařazen explicitně není (na rozdíl od položky „sexuální omezení“). Za zaznamenání nicméně stojí, že i v  kulturách stavících se k celibátu vysloveně odmítavě (židovství, islám), najdeme okrajové skupiny, které jej praktikovaly.

Pro doplnění širšího kontextu proto připomeňme, že o dalších funkcích celibátu si český čtenář může udělat představu na základě obsáhlé knihy Historie celibátu (BB art, 2005) kanadské historičky a aktivistky za práva zvířat Elizabeth Abbottové. Ta ukazuje, že napříč dobami a kulturami celibát sloužil k různým, často překvapivým účelům, a to zdaleka nejen těm špatným: mohl být „uvážlivou obětí i krutým strádáním, záchranným prostředkem i duchovním zjevením“. Uchylovali se k němu šamani i hinduističtí mudrci, aby zbystřili své vědomí a stupňovali vitální síly. Vysledovat se dá také pozoruhodná linie emancipovaných žen, které díky své sexuální abstinenci dokázaly naplno bojovat za společenské změny – od Johanky z Arku přes (původně vdanou) náboženskou reformátorku Anne Leeovou až po novodobé průkopnice feminismu. Celibát může člověku dodat vytrvalost a soustředění, může osvobozovat od očekávaných společenských rolí. Například v prostředí, které někteří mohou vnímat jako přesexualizované, protože je v něm sex degradován na atletickou aktivitu, či dokonce náročný dril. Zvláště některé ženy pak v neprovozování sexu nacházejí sebeúctu a pozitivní identitu. V jejich případě jde o únik před povinností, který prohlubuje vnímavost a umožňuje „prožít více emocionality ve vztazích a dosáhnout vyšší duchovnosti“. „Celibát“ – zde už chápaný mimo svůj kontext náboženského závazku – pak pro takové lidi není břemenem, ale záležitostí vlastního sebeurčení: „Je to můj život a nikoho by nemělo zajímat, jestli jsem sexuálně aktivní, či nikoli.“ Abbottová dokonce sama přiznává, že během psaní knihy začala tuto životní formu preferovat, protože jí přináší nezávislost a klid. (V úvahu přichází také poslední dobou hojněji frekventovaný pojem „asexualita“, který je v současnosti definován jinak, ale pokud se bude termín „celibát“ dále významově rozšiřovat, mohly by se začít i částečně překrývat.)

Autorka se plně shoduje s Hubertem Wolfem, že u mužů, kteří se cítí být povoláni ke kněžství, ale přitom jsou v římské církvi nuceni k celibátu, jde o cosi archaického, co je zároveň emocionálně brzdí. Ovšem co se týká celibátu jako skutečně dobrovolného aktu, který může být motivován i společensky či spirituálně, a může mít tedy řadu podob a motivací, o přežitek se rozhodně jednat nemusí.