Člověk po tisíciletí vnímá zvířata jako užitečné pomocníky, zdroj potravy, blízké přátele, ale i jako škůdce, konkurenty nebo přímé ohrožení vlastního života. Do které kategorie konkrétní živočišný druh spadá, se pochopitelně v průběhu doby vlivem různých okolností mění. Z mnohých zvířecích druhů se rovněž staly uctívané mystické či náboženské symboly, z jiných naopak synonyma špíny, nižšího postavení a morální špatnosti, přičemž ani toto hodnocení neplatí pro určitý živočišný druh univerzálně napříč kulturami a staletími. Imunní vůči hospodářskému významu zvířat ani citovým vazbám na ně nebyla ani nacistická třetí říše. Problematikou soužití lidí a zvířat během této politováníhodné historické epizody se zabývá německý novinář Jan Mohnhaupt (nar. 1983) ve své knize s prozaickým názvem Zvířata v Hitlerově říši, kterou na český trh uvedlo nakladatelství Prostor v překladu Michaely Škultéty. Problematikou zvířat a jejich především symbolické role v moderních dějinách člověka se autor zabýval i ve své první knize Der Zoo der Anderen (Zoo těch druhých), v níž čtenářům přiblížil rivalitu mezi západoberlínskou a východoberlínskou zoologickou zahradou během studené války.

Nacisté jako ochránci zvířat

Autor práci rozdělil do šesti kapitol a v každé z nich se zabývá jedním živočišným druhem, respektive v jednom případě skupinou druhů. Samozřejmě nechybí kapitola úvodní, která vymezuje rámec celé knihy. V úvodu autor souhlasí s tvrzením, že zákony na ochranu zvířat zavedené nacisty byly ve své době velmi pokrokové; jako primární důvod jejich zavedení ovšem nevidí lásku ke zvířatům, ale spíše obecnou nacistickou doktrínu rozdělující životy na užitečné a nehodné. Toto dělení šlo napříč lidskou i zvířecí společností, a celkem jednoduše tak může vysvětlit paradox, kdy byly v Německu paralelně zaváděny zákony na ochranu zvířat a zákony degradující řadu obyvatel na občany druhé kategorie a posléze na zcela bezprávné bytosti.

V jednotlivých tematických kapitolách se pak autor zaměřuje na psy (a částečně i vlky), domácí prasata, hmyz (konkrétněji na bource morušového a mandelinku bramborovou), kočky a kočkovité šelmy, jeleny a koně. U některých zvířat se autor zaměřil primárně na jejich hospodářský význam (prasata, koně, hmyz) a čtenáře mnohokrát překvapí nejrůznějšími statistickými údaji, jinde převažují spíše příklady konkrétních zvířat, na nichž autor ilustruje poměry panující během nacistické diktatury. Například v kapitole o kočkách dává do protikladu osud kocourka patřícího rodině židovského filologa Viktora Klemperera a lvy chované v domácnosti maršála Göringa. Kapitola věnovaná jelenům se v podstatě celá týká Göringovy myslivecké vášně (tu mimochodem odstartovala až lobbistická aktivita německého mysliveckého svazu, který se v nových poměrech snažil najít spojence pro prosazování svých zájmů) a chorobné žárlivosti na úspěchy jiných lovců.

Z francouzského brouka americkým

Ve všech kapitolách ale autor uvádí známé i méně známé příklady toho, jakou roli či symboliku dané zvíře hrálo v nacistickém vnímání světa. Mandelinka bramborová byla propagandou spojována s Francií a jejími údajnými snahami o vyhladovění Německa, přičemž český čtenář mnohé motivy této kampaně rozpozná z kampaně pozdější, kterou na našem území vedli v padesátých letech proti „americkému brouku“ komunisté. Chov domácích prasat byl využit jako další argument pro segregaci Židů z německého občanského života, neboť pro ně pochopitelně nepřicházel v úvahu, a nadto byl kladen do protikladu k údajně parazitickému pastevectví skotu. Stejně tak byli Židé přirovnáváni ke škodícímu hmyzu. Některým symbolům ovšem nechyběla určitá paradoxnost s náběhem až ke komičnu: propagandistická symbolika často využívala motiv vlka, nicméně vlk jako takový byl na německém území vyhuben již počátkem 20. století a úvahy o jeho opětovném vypuštění do volné přírody byly vždy zamítnuty s ohledem na zemědělce, kteří představovali jednu z opor režimu. Podobně byl sám Hitler nucen vzít ohled na domácí chov koček, které nacistické špičky sice za zavřenými dveřmi pokládaly za zbytečné darmožrouty, avšak strach z téměř jisté negativní reakce naprosté většiny obyvatelstva pokusům o plošný zákaz jejich chovu zabránil – Židé se nicméně koček zbavit museli. Mezi nacistickou elitou pak nepanovala ve vztahu ke kočkám shoda: část je pokládala za poněkud podezřelý prvek východního původu a jakési Židy mezi zvířaty, část v nich naopak viděla nepoddajnou panskou rasu. Podobně mnozí prominenti v čele s Göringem holdovali lovu a myslivosti, ale Hitler sám měl pro myslivce jen slova pohrdání a označoval je za „zelené svobodné zednáře“. Navzdory svému významu pro hospodářství i válečné úsilí se velkého ocenění nedočkali u Hitlera ani koně. Z estetického hlediska je sice obdivoval, jejich povahu však pohrdavě přirovnával k nátuře ruského mužika. Frontoví vojáci k nim pochopitelně měli vztah velmi blízký; snad je jen škoda, že autor nezmiňuje, zda toto mnoha citáty z dochovaných pramenů podložené tvrzení ve stejné míře platí pro vojáky původem z venkova i pro ty z měst.

Poněkud křečovité paralely

Paralely mezi vztahem nacistů ke zvířatům a k lidem autor nachází i na příkladech vyšlechtění plemene německého ovčáka a na chovu bource morušového, kdy byly statisíce německých žáků nuceny podílet se na jeho chovu a v koloniích hmyzu vyhledávat a následně hubit slabé a nemocné jedince, kteří by jinak mohli zamořit celou várku. Snaha vidět na těchto příkladech paralelu s rasovými teoriemi, holocaustem a programem eutanazie duševně a tělesně nemocných lidí působí ovšem trochu šroubovaně: zdůraznění pasáží o nutnosti likvidace nevhodných jedinců a o nutnosti ochrany plemene před křížením s plemeny jinými samozřejmě působí na pozadí událostí v Německu let třicátých a čtyřicátých děsivě, na druhou stranu je nutné si uvědomit, že u chovu zvířat se jedná o zcela standardní praktiky, za nimiž není nutné za každou cenu hledat ideologický náboj: pravidla pro vyšlechtění německého ovčáka se nijak zásadně neliší od pravidel pro vyšlechtění jakéhokoliv jiného psího plemene a likvidace nemocných a slabých kusů v zájmu ochrany kolektivu představuje naprosto přirozenou součást chovu jakýchkoliv hospodářských zvířat od včel přes slepice až po krávy. 

Podobně křečovitě vyznívají i některé autorovy poznámky týkající se odkazu nacistů v dnešní době. Možná se lze pozastavit nad tím, že západoněmecký bundeswehr pojmenoval svůj vlastní typ tanku Leopard, čímž pokračoval v tradici započaté během druhé světové války typy Panther a Tiger, avšak kritizovat skutečnost, že dnešní německé zákony o myslivosti a ochraně zvířat vycházejí ze zákonů přijatých nacisty, či zdůrazňovat skutečnost, že oblíbený nápoj Jägermeister vznikl právě v období třetí říše, působí v 21. století už přeci jen poněkud anachronicky a spíše připomíná snahu propagandistů z východního bloku vykreslit (západo)německou společnost jako přímého dědice nacismu.

Přes tyto výtky však nelze popřít, že Mohnhaupt napsal čtivou knihu, v níž dokázal dosavadní většinový pohled na třetí říši obohatit o další perspektivu – a to nejen pro chovatele psů, koček či jiných domácích mazlíčků.