Lidé od pradávna uctívají hory. Už proto, jakou roli hrají ve starověkých mytologiích, v nichž to často byl prvotní pahorek pevné země, co se při zrození světa vynořilo z kosmického praoceánu (egyptské pyramidy i mezopotamské zikurraty jakožto jakési „umělé“ hory odkazovaly právě k prvotním horám stvořitelských mýtů). Předmětem kultu jsou hory buď samy o sobě, nebo jejich božstva. Ostatně už řecký Zeus sídlil na hoře Olympu, jehož vrcholek zůstával často zahalený v mracích, takže někdy prý byl možná vnímán i jako hora v nebi, která je od země oddělena „vzdušným pásem“ (viz sborník příspěvků Hora hor, Archeologický ústav AV ČR, 2005). Posvátnost hor se zřejmě částečně přenesla i do křesťanství, vždyť s výjimkou narození skoro všechny další významné události v Ježíšově životě proběhly na nějaké hoře. Také u nás jsou některé hory spojovány s nadpřirozenými bytostmi či bájnými duchy. Nejslavnější z nich je samozřejmě Krakonoš, ale při bližším pohledu se jich dá vystopovat mnohem více. A právě zdejším horským duchům (a okrajově i některým jejich evropským „příbuzným“) je věnována kniha etnologa a spisovatele Jana Pohunka Krakonošova družina, ve své komplexnosti první svého druhu u nás. 

Její psaní zřejmě nebylo snadné už proto, že existují velmi odlišné interpretace, jak dané entity vlastně chápat a interpretovat. Mnohé z nich byly či jsou vnímány nejen jako horský duch, ale také jako strážce pohoří, vládce nad počasím, pomocník chudých, potměšilý žertéř stíhající lesní dělníky, ale možná i jako hejkal, zakletý rytíř, čistě komerční magnet na turisty, v krajním případě „astrální duše“ či „telurická energie“. Obecně jde o postavy, které přecházejí napříč různými kontexty (lidové rituály, ústní folklor, beletrie, marketing) a jazykovými oblastmi – jen Pelíšek z Prachovských skal a brdský Fabián jsou bytosti česky  vnitrozemské, ostatní mají spíše německo-český původ.

I proto je těžké sledovat všechny proměny, jimiž stále procházejí. Pohunek nezastírá, že o jejich původní, „ryze“ folklorní podobě (pokud vůbec existovala), často víme jen málo. A přežití ducha do současnosti často záviselo i na tom, nakolik se jeho stopa dochovala v literatuře, kde látka sesbíraná původně v terénu podstupovala různou míru autorských úprav. Přesto se ale snaží o jakousi hypotetickou rekonstrukci. Původ většiny těchto bytostí je podle autora možné hledat mezi zlovolnými či krajně nevyzpytatelnými démonickými entitami, jako jsou zejména hejkalové, hockaufové (někdy chápaný jako druh hejkala, který skáče svým obětem na záda a nechává se pak nést, což je pro jeho oběť vysilující až smrtící), důlní duchové nebo různí revenanti a zakletci. Svému obecnějšímu základu se ale tyto bytosti postupně vzdalovaly, přičemž hlavními rysy tohoto vzdalování byly individualizace reprezentovaná unikátním jménem, vylepšování jejich charakteru a rozšiřování počtu syžetů. 

Už starší odborná literatura popisovala tuto proměnu u Krakonoše, který se z démona či zosobnění svéhlavých a často „zlomyslných“ přírodních živlů postupně transformoval ve spravedlivého vládce hor. Pohunek ukazuje, že podobným vývojem zřejmě postupně prochází i další podobné horské postavy, nezřídka právě podle Krakonošova vzoru. (A dodejme, že vlastně nejen ony: procesem „vylepšování“ v jistém smyslu procházejí třeba i upíři.) Pro popsaný vývoj od zlého „strašidla“ k dobrému regionálnímu patronovi přitom není podstatné, z jaké původní bytosti vychází: „Fabián zřejmě nezačínal jako důlní duch, ale jako hejkal, který se v lidové imaginaci posílené knížkami lidového čtení a posléze uchopené i lokálními intelektuály postupně přibližoval ke Krakonošovi natolik, až je mu mezi českými nadpřirozenými bytostmi jedním z nejpodobnějších.“

U mnoha starších a „folklornějších“ horských duchů je podle autora zpočátku patrná vazba na konkrétní vrchy, které měly být často zároveň jejich sídlem. Pomyslné teritorium se pak mohlo se stoupající popularitou rozšiřovat. Tak zmíněný Fabián zřejmě „začínal“ na Hostomicku, postupně byl ale vztažen i na zbytek brdského pohoří. Muhu, původně vztahovaný jen k Černostudničnímu hřebeni, se stal duchem celých Jizerských hor a podobně Kačenka v lidských představách rozšířila svou moc z okolí Vrchmezí na celé Orlické hory. Tyto posuny podle autora odrážejí i postupnou proměnu zeměpisného povědomí české společnosti i vnímání krajiny. Namísto „tradiční“ vazby na výrazné přírodní prvky se moderní horští duchové jakoby ztotožňují s formálnějšími geografickými celky. Současný člověk je totiž – už od prvního stupně základní školy – spíše zvyklý na pohled na mapu „shora".

Některé bytosti se ovšem svým stářím ostatním vymykají. Na jedné straně stojí Radegast (či Radogost nebo Redigast), postava slovanské mytologie, která byla „implantovaná do krajiny a místního folkloru shora, ale byla v regionu široce přijata“. Jméno beskydské hory Radhošť zřejmě znamenalo Radhostova hora, přičemž identita onoho Radhosta není známa. Až od 18. století začalo být ale filologicky nesprávně odvozováno od zmíněného polabského slovanského boha. 

A na straně druhé stojí bytosti takříkajíc velmi mladé, u kterých je někdy dokonce možné velmi přesně určit čas zrodu. Představy o Hansu Hagenovi, duchu lomů Amerika u Karlštejna, se zrodily někdy po druhé světové válce. „Šumavous“ se prý objevil asi v prvním desetiletí 21. století, víceméně hlavně kvůli turistickému ruchu a marketingu v oblasti centrální Šumavy. A Rampušák z Orlických hor vstoupil do veřejného prostoru prostřednictvím rozhlasových vln přesně 21. prosince 1962. Redaktor časopisu Turista Jiří Dvořák ho učinil součástí cyklu Kam na dovolenou, kde Rampušák poklepem na kouzelnou brašnu přivolával různé osobnosti svého regionu. Uvedl se tehdy těmito slovy: „Rampušák je jméno mé, povoláním duch hor. Ještě tak před třiceti lety to mělo velkou vážnost, ale poslední dobou to zní nějak divně, že? Ale je to povolání. Tak něco mezi Státními lesy a Horskou službou…“ Prosadil se a zlidověl, což vedlo i k tomu, že začal být občas mylně považován za původní tradiční postavu, zatímco skutečně původní Kačenka mohla být dokonce některými lidmi vnímána jako „nějaký nový výmysl“, i když ve skutečnosti tomu bylo právě naopak.

Vzhledem k podobným zmatkům a záludnostem postupuje Jan Pohunek ve svém výkladu maximálně obezřetně. Jak jsme zmínili, skepticky se staví ke snahám předpokládat autentickou kontinuitu kultů bohů slovanských (Radegast), ale i germánských (zpochybňuje například, že by v kultu jesenického Praděda mohly být přítomny pozůstatky uctívání Odina/Wotana). A to, že kulturolog Petr Mikšíček o krušnohorské Marcebile v současnosti promlouvá, jako by se mělo jednat o reálně existující bytost, raději autor nezmiňuje vůbec. (Zato přidává nepříliš uctivou legendu o tom, že mělo jít o alegorický symbol syfilidy, což mělo dokazovat její záchvatovité chování a přednostní hubení nespořádaných mladíků, s níž se ovšem Pohunek neztotožňuje.) 

Religionista by celou problematiku asi pojal odlišně. Z pohledu etnologa však Pohunek zřejmě vybádal a popsal vše, co se dalo. I když někdo může tyto postavy vnímat jen jako povrchní reklamní figurky, jejich studiem se leckde oživuje lokální kulturní paměť daných regionů. Prostřednictvím těchto figur se také může posilovat vazba místních lidí k lokalitě, kterou obývají. A všichni soudobí příchozí si díky nim mohou uvědomit, že i když se (na rozdíl od starších dob) na daný vrchol bez námahy a za pár minut dostali díky lanovce, nemusí být kvůli tomu o nic méně majestátní. Nebo i nebezpečný…