Nějakou dobu se zdálo, že ve finské literatuře bylo o válce napsáno už vše. V posledních letech se však zejména mladší autoři začínají věnovat dříve zamlčovaným skutečnostem. Možná bylo třeba více času, aby se na dějiny pohlédlo s dostatečným odstupem, možná jen nastala vhodná doba podívat se nepříjemné pravdě do očí, ale faktem je, že se současná finská literatura stále častěji obrací k méně heroické tváři války. Tento trend nastoupila i u nás dobře známá Katja Kettu, pokračoval v něm Tommi Kinnunen a podobnou cestou se nyní vydala i vystudovaná historička Petra Rautiainen (nar. 1988). Ve své oceňované prvotině Popel a sníh, jak sama uvedla v nedávném rozhovoru, „skloubila roli badatele se silou fantazie“ a přidala i netypickou válečnou zkušenost svého dědečka.

Čtenáře román zavádí do finského Laponska, do malého nacistického lágru v Inari v roce 1944, na sklonku pokračovací války. Teprve nedávné archeologické průzkumy odhalily, že podobných táborů v této pustině daleko od lidí existovalo téměř dvě stě. Neutěšené poměry v nich formou krátkých deníkových zápisků v knize komentuje postava finského vojenského tlumočníka Väinöa Remese, který teprve postupem času nahlíží, k čemu se to vlastně propůjčil. Nejrůznější pokusy na válečných zajatcích a dalších internovaných, potají prováděné finskými lékaři ve jménu rasových teorií, i zjevné sympatie k nacismu části obyvatel patří ke kapitolám, které si mnoho lidí přálo po válce zamést pod koberec. Vypálení značné části Laponska, při němž byla většina táborů srovnána se zemí a s nimi shořela i většina důkazů o jejich existenci, jim pochopitelně nahrálo.

Remesův deník postupně zaplní i popisy vášnivého milostného vzplanutí, které prožije se sámskou léčitelkou Saarou. Ta sice z hlediska Finů, kteří se zhlédli v rasových teoriích, patří k podřadné menšině, v táboře však má překvapivě dobré postavení. Mimochodem, tato postava znalcům finské literatury až nápadně připomene hlavní hrdinku románu Porodní bába Katji Kettu.

Ve druhém plánu knihy se ocitáme už v poválečném Laponsku, kde všechno chutná po popelu a blátě, příroda utrpěla těžké rány, vítěze je obtížné hledat a tajemství je třeba dobře skrýt. Novinářka a fotografka Inkeri přijíždí v roce 1947 do Enontekiö psát reportáže o obnově zdevastovaného, doslova vypáleného území. Zároveň přitom také tajně pátrá po osudu svého zmizelého manžela, patrně vězněného v jednom z lágrů, které vůbec nebyly zanesené v mapách. Jenže místní obyvatelé se nechtějí k válečným záležitostem vyjadřovat, snaží se hledět vpřed a ne se vracet do minulosti, která by na mnoho z nich mohla prozradit spoustu nepěkných věcí. Slova jim jaksi zamrzají v ústech ještě před vyslovením. Jejich postoj trefně shrnuje místní policista: „Musíš si uvědomit, že to byla válka… Jde o úhel pohledu. A kdyby všechno dopadlo jinak, ty chyby by se nepovažovaly za chyby.“

Inkeriinou pomocnicí a tlumočnicí se brzy stane patnáctiletá Bigga-Marja, místní Sámka, na jejímž příkladu autorka ukazuje, jak finské úřady vůči této menšině po válce zaujaly kolonialistický postoj a jak ji násilnou asimilací obíraly o jazyk i svébytnou kulturu. Téma nadřazenosti, nesnášenlivosti vůči menšinám, ať už etnickým, či jiným, činí z lokálního a pro někoho možná exotického příběhu univerzálně platný. Inkeri chce pomáhat, ale vlastně Sámy a jejich vidění světa nechápe, a protože se nedokáže oprostit od pocitu vlastní kulturní nadřazenosti, kterou si osvojila během předválečného pobytu v Keni, působí nakonec spíš víc škody a nedorozumění.

Kontrast k válečným hrůzám tvoří drsná krása místní krajiny a čisté přírody, již Petra Rautiainen v překladu zkušeného Vladimíra Piskoře popisuje průzračně poetickým, byť velmi úsporným jazykem. Ačkoli si kniha jako celek udrží tempo a napětí až do překvapivého rozuzlení, jednotlivé postavy by si přece jen zasloužily trochu hlubší prokreslení, což platí zejména pro jejich vývoj v poválečném období.

Román Popel a sníh lze sice označit jako historický, přesto je svými tématy i vyzněním velmi současný a v době, kdy sledujeme válku v nedaleké evropské zemi v přímém přenosu, bohužel až nadmíru aktuální. Vybízí k úvahám o tom, kde leží hranice lidské důstojnosti, kam až je člověk ochotný zajít, aby ochránil sám sebe a ospravedlnil své činy, jaké rozkazy je možné bez diskuse vykonat i jak bychom se ve vypjatých okamžicích asi zachovali sami.