Román Násilí vzbudil značnou pozornost už jen osobou svého autora, neboť ve věku sedmdesáti pěti let spisovatelé obvykle spíše pomalu odcházejí na odpočinek, než aby debutovali, nadto románem čítajícím více než 400 stran. Značně neobvyklý je i úhel pohledu, kterým Alexander Staffa (*1947) nahlíží navzdory vší tragičnosti už přeci jen poněkud tuctové téma druhé světové války. Románových sond do myslí pachatelů holocaustu bychom samozřejmě našli více, v čele s Merleovým portrétem velitele osvětimského tábora s názvem Smrt je mým řemeslem, avšak postava Staffova protagonisty, etnického Němce z Bukoviny, zajistila knize mezi českými čtenáři pozornost (jakkoliv není záměrem tohoto konstatování podsouvat autorovi v tomto směru vypočítavost).

S hlavním hrdinou, mladým dobrovolníkem u SS Viktorem Juhlem, čtenář zavítá na nejrůznější místa, od výcvikového tábora přes východní frontu až po koncentrační tábor, kde se Juhl nečekaně setká se Sarou, židovskou dívkou z Bukoviny, s níž se sice před válkou znal jen povrchně, ale přesto k ní v srdci choval určité city, které v něm nyní opět vzplanou. „A zoufalým činem se ji rozhodne zachránit,“ končí mnohoslibně anotace knihy. Co přesně se Juhl rozhodne podniknout a jak jeho zoufalý a zároveň odvážný čin dopadne, pochopitelně není na místě prozradit ani v recenzi.

Navzdory skutečnosti, že se Juhl k SS přihlásil dobrovolně, se nejedná o žádného fanatika či zastánce teorií o árijské nadřazenosti. Za jeho osudovým rozhodnutím stojí především nátlak jeho maminky, která ani po přesídlení do Říše nevidí velkou naději, že se jí někdy podaří vybřednout z chudoby a zajistit svému synovi budoucnost. 

Podobně, tedy rozhodnutími jiných lidí, se pak řídí celá Juhlova kariéra: o jeho přesunech mezi zajateckým táborem, frontou a koncentračním táborem se rozhoduje na vyšších místech, on sám neprojeví žádnou iniciativu, nežádá o možnost sloužit vlasti na frontě ani nevyužívá svých jazykových znalostí k tomu, aby si jako tlumočník a překladatel v zajateckém táboře opatřil teplé a bezpečné místečko daleko od bezprostředního nebezpečí. Ba přímo naopak – téměř pokaždé, když sám od sebe projeví nějakou iniciativu, se vzápětí dostaví trest, ať už přímo ve formě kázeňského opatření, nebo jen symbolicky jako zásah osudu. Mnohem častěji je však Juhl jen nezúčastněným pozorovatelem dění, které sleduje přes jakýsi vnitřní mlhový opar či horečnaté poblouznění. Celý tento dojem podtrhují jak dialogy, jejichž jednotlivé věty na sebe často navazují jen velmi nepřímo a není snadné sledovat tok myšlenek plynoucích hovořícím postavám hlavou, tak jen zřídkavé uvádění názvů míst, na kterých se Juhl ocitá. 

Nelze však šmahem tvrdit, že si Juhl skutečnost kolem sebe neuvědomuje. Při nasazení na frontě si nebezpečí uvědomuje velmi dobře a na nastalé situace reaguje přesně tak, jak byl vycvičen, během přiřazení k popravčí četě vnímá, že se podílí na zabíjení dost možná nevinných lidí (ale jak sám přiznává, „pud sebezáchovy velice rychle zničil můj veškerý soucit“, s. 122) a při testování otrávených střel na vězních koncentračního tábora si sám pro sebe říká, že takto krutou smrt si nezasloužili. Fungování osvětimské mašinerie pak samozřejmě vnímá natolik, že v něm dokáže najít mezery, které mu umožní uskutečnit onen zoufalý čin na záchranu Sary. Silný moment pak představuje scéna, kdy si při návštěvě obyčejné domácnosti Juhl uvědomí, že celé dospívání vlastně prožil ve vojenských barácích a podobných zařízeních a jako dospělý nikdy nepoznal, jaký je to pocit být někde doma. 

Jakkoliv román vyznívá značně depresivně, dočká se čtenář i některých pasáží, které ho svou absurditou dokáží pobavit – k takovým scénám patří příprava dětského divadelního představení, kdy se přítomní esesáci předhánějí v tom, jaké zvíře kdo z nich umí nejlépe napodobit. Také při přípravě Sařiny záchrany nechybí notně komické situace, které však není možné v recenzi blíže popsat.

Při četbě románu se nicméně nelze zbavit dojmu, že by mu prospělo zkrácení nebo přinejmenším úprava celkové kompozice. První kapitoly, líčící Juhlovo dětství, nepostrádají napětí, především v očekávání toho, co s sebou přinese vypuknutí války, napětí nechybí ani kapitolám odehrávajícím se na frontě a samozřejmě těm věnovaným realizaci Juhlova plánu na záchranu Sary. Ale pasážím líčícím výcvik a působení v zajateckém táboře chybí dílčí zápletky nebo nějaký zvrat a čtenář se po chvíli začne nudit. Realizace záchranného plánu pak zabere jen asi poslední desetinu knihy a čtenáři je hned od jejího začátku jasné, že tato linie bude pojata velmi stručně. Dojem z četby kazí i jazyková stránka knihy, zejména autorova (či redaktorova) nejistota, zda je obsazené území cizího státu dobyté, či dobité, a tak v knize na různých místech nalezneme obě varianty. Rovněž některé výrazy, které autor patrně použil pod vlivem dlouhého života v cizině, v češtině dávají smysl jen částečně („stíhací loď“, „po chvilce soustředění kontrolou dokladů“, nebo když marný pokus o navázání telefonického spojení autor vylíčí slovy „potřetí na něj zavěsili“, členění vagonu na „oddělení“ místo na „oddíly“, případně na „kupé“) nebo ho nedávají vůbec („křikla před hormonální fistulí“, „v zápalu argumentu“). U některých dalších formulací by se pak dalo dlouze diskutovat, nakolik mohly ve své době tvořit součást myšlenkového světa příslušníků SS (užívání hodnosti seržant nebo Juhlovo přirovnání „za věčnost srovnatelnou s Niagarskými vodopády“ na s. 430). Zvláštně působí i prolínání jazykových rovin, především kladení knižních a nespisovných výrazů těsně vedle sebe, například když Juhl popisuje situaci slovy „měl mne plný zuby“.

Je samozřejmě úctyhodné, že autor věnoval svému románu deset let příprav a že dokázal ve věku, kdy síly začínají většinu lidí opouštět, napsat román nadprůměrné délky, který se nerozpadá a neutápí ve vedlejších dějových linkách a motivech. A bezpochyby si i jeho další případná tvorba zaslouží pozornost. Na druhou stranu však nelze výše zmíněné nedostatky přehlédnout, a pokud tak učinil autor a jeho nejbližší okolí, rozhodně měla rázněji zasáhnout redakce, jak tomu bývá nutné i u jiných debutantů. Takto čtenář knihu po dočtení zaklapne s pocitem ne zcela využitého potenciálu, který kniha jako taková přitom bezesporu má.