John Boyne (1971) je irský spisovatel, který má na kontě již čtrnáct románů pro dospělé, šest románů pro náctileté, několik novel a povídkovou sbírku. Překladu do češtiny se dočkalo devět románů, z nichž nejznámějším je Chlapec v pruhovaném pyžamu (The Boy in the Striped Pyjamas, 2006) o přátelství mezi židovským vězněm a synem velitele koncentračního tábora. V roce 2008 byl tento román zfilmován a v roce 2020 ho Státní muzeum Osvětim-Březinka zařadilo na seznam děl, která zkreslují obraz holokaustu. V románu Můj bratr se jmenuje Jessica (My Brother’s Name is Jessica) z roku 2019 se Boyne odklonil od historického tématu a za hlavního hrdinu si zvolil dospívajícího chlapce, jehož starší bratr si uvědomí, že je ve skutečnosti dívka. Za líčení transgenderové identity opět sklidil kritiku, přestože se údajně inspiroval svým nebinárním kamarádem a radil se s ním. Ožehavému tématu transgenderu a homosexuality se však věnuje nadále, i v zatím posledním do češtiny přeloženém románu Poutník před branami moudrosti (A Traveller at the Gates of Wisdom, 2020). Dva Boyneovy nejnovější romány na český překlad teprve čekají. 

V Poutníku před branami moudrosti se Boyne po vzoru irského velikána Jamese Joyce, který v Odysseovi líčí příběhy několika postav během jednoho dne na více místech v Dublinu, pouští do experimentu s časem a prostorem. Román je rozdělen na dvanáct kapitol, z nichž každá obsahuje ještě několik krátkých podkapitol, jež se odehrávají vždy v jiný rok a na jiném místě, přičemž Boyne postupuje chronologicky dějinami naší civilizace. První podkapitola tak začíná rokem 1 n. l. v Palestině, kde se setkáváme s vojákem Mariem, otcem hlavního hrdiny románu, který ani na chvíli nezaváhá, než někoho zabije, na svou rodinu je velmi přísný a ze synů chce vychovat správné „silné muže“, což obnáší též agresivní a autoritářské chování k ženám. Této výchově se však protagonista vzpírá, od útlého věku má umělecké sklony, boj je mu cizí a se ženami zachází galantně. Když je například jeho sestra napadena a téměř znásilněna, chlapec násilníka zneškodní. Na žádost sestry dokonce zabije i jejího budoucího manžela, s nímž byl předem sjednán sňatek, jelikož je obecně známo, že jeho předchozí manželky neskončily dobře. Při mnohých hádkách rodičů hájí také matku. Hrdina se zamiluje do dívky, která se stane jeho jedinou ženou, což v tehdejší době nebylo žádoucí, avšak manželku hned po sňatku usmrtí přírodní živel. Poté se již dospělý muž vydává na cestu, živí se svým výtvarným talentem (pracuje jako malíř, sochař či výrobce provazů) a najde si novou ženu, s níž zplodí syna. Osud mu však opět zasadí ránu, když manželku i s dítětem zavraždí jeho bratranec, který se hrdinovi chce pomstít za to, že ve své dílně nenechal pracovat jeho milence, jenž zřejmě bez ochrany ve vnějším světě nemůže sám přežít. 

Jak napovídá neurčitý člen před slovem „poutník“ v původním názvu románu, hlavního hrdinu, stejně jako další ústřední postavy, nelze jednoduše pojmenovat nebo definovat. Kromě jeho hlavních rysů a životních peripetií totiž v každé podkapitole, odehrávající se v jiném čase a místě, vystupuje pod novou identitou, včetně náboženské, národnostní či etnické příslušnosti. Jednou je tak hlavní postava součástí brazilského indiánského kmene, jindy je to zase islandský Inuit, ale ve škále lidských „druhů“ nechybí ani bílý Evropan či stereotypní „přihlouplý Američan“. Boyne se však nijak zvlášť nevěnuje líčení místního koloritu ani odlišného myšlení lidí. Všechny kulturní rozdíly se v knize ztrácejí nebo jsou lehce zaměnitelné. Protagonista svůj příběh vypráví v první osobě, takže není jmenován, ale ostatní postavy vystřídají desítky jmen, přičemž všechna začínají stejným počátečním písmenem, což čtenáři alespoň částečně pomáhá držet krok s autorovým experimentem spočívajícím v pokračování stejného příběhu v jiném období a na jiném místě. Časově poutník cestuje od raného dětství v roce 1 n. l. až do roku 2016, kdy v Americe vyhrál prezidentské volby Donald Trump, a v epilogu se čtenář dokonce vydá do nedaleké budoucnosti. Experimentem s nesmrtelností hlavního hrdiny Poutník před branami moudrosti připomene román Orlando Virginie Woolfové, v němž protagonista též procestuje několik století a vyzkouší si několik identit. Právě znásobená identita, která dominuje v dílech zmíněných modernistů, podtrhuje hlavní autorovu myšlenku, totiž že lidé se od sebe v zásadě neliší, a to ani v různých historických dobách, jejich činy jsou motivovány stále stejnými emocemi a pohnutkami:

„Jak nadšený musel být člověk, když vynalezl kolo. Když nám kompas umožnil dojít do jiných zemí a zas se vrátit… Možná, že jednou budeme stavět věže do větších výšek, než kam oko dohlédne, létat na křídlech po obloze, a dokonce žít mezi hvězdami. Jedno však vím: věci kolem nás se možná mění, ale naše city zůstávají pořád stejné. Muž, který před tisícem let ztratil milovanou ženu, trpěl zármutkem jako já, když jsem přišel o tu svoji, o nic větším či menším. Žena, která za tisíc let zjistí, že někdo týral její dítě, pocítí stejný vražedný hněv jako dnes ty. Láska se nemění a nemění se ani hněv. Naděje, zoufalství, strach, dychtivost, touha, chtíč, úzkost, zmatek a radost: zakoušíme je ty i já, jako je muži a ženy zakoušeli odjakživa a jak je zakoušet budou. Jsme malí lidé v neustále se měnícím vesmíru. Svět kolem nás se možná neustále proměňuje, ale vesmír v naší duši?“

Boyne na nespočtu příkladů ukazuje, že bez ohledu na dějinné události je člověk k činům hnán především láskou anebo naopak nenávistí, ústící v pomstu. Právě motiv pomsty, která má zmírnit poutníkovo psychické trauma ze ztráty ženy, prostupuje celým románem. Autor se spolu s hlavním hrdinou zamýšlí, zda zabití vraha opravdu člověku uleví, nebo v něm probudí jen výčitky svědomí z dalšího utrpení. Násilí a zabíjení jsou ostatně přítomné v každé podkapitole, a jak autor poukazuje, jejich důvodem je často lidský chtíč, ať už se jedná o touhu po moci a nadvládu nad jinými lidskými životy, či o dobývání cizích území. V kapitole popisující mořeplavectví a objevení Ameriky Boyne z perspektivy kolonizovaného kritizuje myšlení bílého Evropana, který se domnívá, že má právo zabrat domorodá území v zámořských krajinách a šířit v nich svou kulturu: „Držel jsem jazyk za zuby, ochoten mu zatím neodporovat. Už od dob, kdy žil můj otec, se hodně mluvilo o uhlazených lidech, kteří připluli na lodích se zdobenými stěžni a plachtami, přistáli na březích, které jim nepatřily, ale přesto si na ně činili nárok, jako by už na nich nežily kmeny, jejichž krví byla prosáklá půda. Tvrdili, že nám přinášejí ,civilizaci‘, ale přivezli jen krveprolití a nadvládu.“

Nemalý prostor v románu autor věnuje také sexuálnímu násilí. Několik ženských postav je znásilněno, uvězněno či týráno manželi a v několika takových vztazích dochází i k incestu, jehož psychické následky autor zkoumá na postavě dcery poutníkovy třetí ženy. Dále se v románu setkáváme s lidským zavržením a násilím páchaným vůči jakékoli jinakosti: několik postav z různých historických období jsou homosexuálové nebo se u nich projevují rysy transgenderu a okolí je ostrakizuje. Ostatně nebinární rysy pohlaví nese i hlavní hrdina, kterému je vyčítáno, že se neumí prát jako pořádný chlap, tráví čas se ženami a nachází zalíbení v ručních pracích a krásnu. Za další neduh lidstva Boyne považuje lidskou hloupost a přízemnost, které se dostávají do popředí v poslední podkapitole, zachycující americké volby v roce 2016, kdy voliči podlehli dezinformacím a velkým slibům „lidového“ kandidáta Donalda Trumpa. Román je tedy možno číst jako autorův varovně vztyčený prst nad naší civilizací, která své chování za dvě tisíciletí vůbec nezměnila a má tendenci se sama ničit. 

Román Poutník před branami moudrosti lze tematicky zařadit mezi fikci, která upozorňuje na nedostatky lidstva a pojednává o možném konci naší civilizace. Podobně laděných románů v poslední době vychází čím dál více. Kromě dystopických próz Margaret Atwoodové jsou to například nedávno vydané romány Civilizace Laurenta Bineta, Klára a slunce Kazua Ishigura nebo Město v oblacích Anthonyho Doerra. Estetických kvalit těchto románů však Boynovo dílo nedosahuje a o výše zmíněném tématu se v něm ani více nedozvíme. Jediné, čím se výrazně liší, je autorův časoprostorový experiment, který však po nějaké době může čtenáře, tápajícího ve změti postav, začít nudit. Poutník před branami moudrosti tak sice stojí za přečtení díky poutavému příběhu a kombinaci na první pohled nesourodých témat, historických osobností a událostí, ale nelze od něj čekat příliš.